3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 27.1.2013
Liturgické texty
Úryvek z knihy proroka z Nehemiáše nás přivádí na první shromáždění lidu Izraele po návratu z vyhnanství ke slavení bohoslužby slova, po níž následuje slavnostní hostina. Text popisuje vyhlášení Zákona knězem z knih Mojžíšových. Slavnost je v mnohém podobná bohoslužbě naší. Vybraný znalec Písma otevírá knihu Zákona a lektoři čtou slovo Boží z vyvýšeného místa. Následuje vysvětlení textu, týkající se dodržování smlouvy a cenné rady do života.
1. ČTENÍ Neh 8,2-4a.5-6.8-10: Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženými rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"
Apoštol Pavel v listě Korinťanům představuje společenství křesťanů jako „tělo“ Krista, který tvoří hlavu onoho těla. Už v dobách praotců byli ke službě Bohu a lidu povoláni proroci, aby, inspirovaní Duchem svatým, vytvořili a zapsali do biblických knih Starého zákona základy duchovního bohatství Božího lidu. Je v nich ukryto tajemství Božího plánu ke spáse lidstva, zaměřené k tomu, aby připravilo národy na příchod Krista, vykupitele světa, hlavu své církve.
2. ČTENÍ 1Kor 12,12-30:Bratři! Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?
Na vzniku biblických knih, se podílelo více vyvolených proroků. Lukášovo evangelium nám přináší svědectví o tom, že Ježíš při šíření evangelia o spáse, z knih proroků Starého zákona neváhal číst a učit. Sám vyhlásil, že přišel Mojžíšův Zákon naplnit.
EVANGELIUM Lk 1,1-4;4,14-21:Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma) . Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."
Vznik Pentateuchu
je téma dnešní biblické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ – Lekce 338 s odkazem na znění 1. čtení Neh 8,2nn.
Osnova:
a) jádro a další vývoj
b) konečná redakce
Viz. Pentateuch- Jeruzalémská bible +Český katolický překlad. KN 2006, s. 21–25
Úvod.
Prvních pět knih Mojžíšových se v hebrejském prostředí nazývá „Zákon“ - Tóra nebo jsou všeobecně označovány řeckým termínem Pentateuch. Řadíme je mezi starozákonní knihy historické. Jednotlivé svazky jsou pojmenovány podle jejich obsahu: Geneze (začíná původem světa); Exodus (začíná vyjitím z Egypta); Levitikus (obsahuje zákon kněží kmene Leviho); Numeri (připravuje sčítání lidu); Deuteronomium („druhý zákon“).
Teorie o jejich vzniku se opírají o literární skladbu a historické skutečnosti první části knihy Genesis. Některé z nich posunují stáří těchto textů před rok 1500 př.n.l. Tvrdí, že zápisy historie, rodopisy, jak bylo tehdy běžným zvykem a považováno za důležité, pořizovali již praotcové (kolem r. 2000 př. n. l.) nejspíše na hliněné tabulky, které se předáváním dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil tento soupis vyprávěním o Josefovi.
Obsah Pentateuchu je velmi různorodý. Zjednodušeně lze označit jednotlivé knihy buď jako převážně narativní –vyprávění-(Gn), napůl narativní, napůl legislativní (Ex, Nm) nebo jako převážně legislativní (Lv, Dt). Legislativní partie jsou včleněny do širšího rámce vyprávění, který sahá od stvoření až po pád judského království. Pentateuch tvoří samostatný celek, ale zároveň je spojen s širší historií národa.
Jádro a další vývoj.
Pentateuch představuje též jakési drama o třech dějstvích: období přípravy (Gn), období Mojžíšovo (Ex - Nm) a nové přípravy na život v zaslíbené zemi (Dt). Pentateuch lze též znázornit jako strom. Kmenem je základní událost izraelského exodu: vysvobození z Egypta, cesta pouští se smlouvou na Sinaji a vstup do zaslíbené země; kořeny tohoto kmene jsou přísliby dané patriarchům a terénem, v němž spočívají, je celé lidstvo.
V Pentateuchu jsou zaznamenány biblické pradějiny a dějiny patriarchů:
a) Gn 1-11: obecný pohled na lidstvo stvořené k Božímu obrazu, ale zraněné vlastním hříchem. b) Gn 12-50: přísliby dané předkům Izraele se týkají potomstva a vlastnictví země c) Ex-Dt ukazuje exodus jako cestu z výchozího bodu k cíli, který nicméně zůstává stále příslibem, jako cestu vedoucí pouští, kde je třeba se orientovat podle Božích směrnic (smlouva a zákon) . Klíčem k pochopení dějin Izraele je Ex 32-34: schéma neustálého střídání lidské nevěrnosti, trestu, prosby o záchranu a obnovy narušeného vztahu díky Boží věrnosti.
Sestavení rozsáhlého souboru dokumentů obsažených v Pentateuchu bylo připisováno Mojžíšovi aspoň od počátku naší éry a tomuto mínění se přizpůsobili i apoštolové (Jan 1,45; Jan 5,45-47; Řím 10,5). Studium literární skladby těchto knih v průběhu času však odhalilo rozdíly ve stylu, nesrovnalosti a opakování ve vyprávění natolik, že bránilo přesvědčení o jediném autorství. Po dlouhém tápání mezi kritiky se koncem 19. století prosadila teorie, podle níž Pentateuch vznikl složením čtyř dokumentů , které se liší stářím i prostředím vzniku, a které povstaly později než v době Mojžíšově. Jsou to nejprve dvě vyprávěcí díla podle autorů, odlišně používajících jména označující Boha jako Jahve –Jahvista (J) a Elohista -(E), označující Boha obecně názvem Elohim.
Po vyvrácení Severního království měly být oba dokumenty sloučeny v jediný -(JE), přeneseny na jih, kde dochází ke sloučení tradic J a E v jeden celek. Později je k nim připojeno Deuteronomium (Dt 1 - 26) - (JED), které dává osudy Izraele i Judska do přímé závislosti na jejich věrnosti či nevěrnosti smlouvě. Po vyhnanství je s nimi spojen Kněžský kodex (P), jenž obsahuje především zákony - (JEDP). Je dílem kněžských kruhů, vznikajícím v době exilu a po návratu z exilu doplněným genealogií a rituálními předpisy. Přehodnocuje dějiny národa vzhledem k nové situaci a zároveň rozvíjí témata růstu, požehnání a konkrétního znamení smlouvy. Kněžská tradice z doby poexilní je hodnocena jako redakce konečná.
Konečná redakce.
Asi po r. 400 dochází z iniciativy znalců zákona vzájemnou komunikací příslušných skupin ke slití všech předchozích cyklů tradic do společného dědictví, z níž čerpají další generace. Ze současných výhrad proti klasické podobě hypotézy pramenů však stojí za zmínku názor, že J a E v době královské nepředstavovaly souvislé, teologicky propracované celky. O samotné existenci E se dnes někdy pochybuje. Pentateuch není vymezován podle literárních kritérií, která spíše hovoří pro jiná dělení, ale zejména podle svého obsahu. To, co Pentateuch obsahuje, svým významem pro Izraelský národ převyšuje všechny ostatní texty Starého zákona, které se vždy nějakým způsobem na Pentateuch odvolávají nebo na něm staví.
Různé tradice tu svou podstatnou příbuzností prozrazují společný původ a ve všech se jeví jako dominantní postava Mojžíš. Je výjimečnou osobností v dějinách Izraele. Jeho historické a náboženské poslání je se základem existence Izraele jako národa neodmyslitelně spjato. Mojžíš je klíčová postava Pentateuchu (Dt 34,10-12). Je největším z proroků, žádný z následujících proroků se mu nevyrovná. Proto i Tóra vyniká nad ostatní prorocké knihy.
Na závěr:
Témata slibu, vyvolení, smlouvy a zákona jsou zlatými nitěmi, jež se splétají na osnově Pentateuchu a nadále se odvíjejí v celém Starém zákoně. Neboť Pentateuch není uzavřen sám v sobě: hovoří o slibu, ne však o jeho uskutečnění, protože končí před vstupem do Svaté země. Musel zůstat otevřený jako naděje ve slibech, které naplní až Kristus. On bude tím mezníkem, k němuž historie spásy, zaznamenaná v Pentateuchu, směřuje, aby uzavřel smlouvu novou.
Odkaz na kázání P. Jan Plodr http://www.krasensko.cz/soubory/kazani/pentateuch.pdf
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.