Témata k nedělní a sváteční liturgii

CO JE EKUMENICKÉ HNUTÍ ? - téma 349 k 5. neděli velikonoční 28.4.2013 - homilie katechetická (KKC 817-822; YOUCAT 129) + kázání

26. 4. 2013 11:51

5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 28.4.2013

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů . (IC)   Sk  14,21b-27:

Ze Skutků apoštolů  se dnes dozvíme něco o prvních misijních cestách apoštolů do zemí a měst  blízkého i vzdáleného okolí Izraele - kolébky křesťanství. Tam, v  nově zakládaných církevních společenstvích, upevňovali učedníci víru a křesťanskou praxi těch, kteří teprve nedávno přijali křesťanství. Věděli, že právě tito noví křesťané, by mohli pod vlivem pronásledování zakolísat ve víře a odchýlit se od Ježíšova učení.

1. ČTENÍ Sk 14,21b-27:  Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií do Pamfýlie a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh   s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.

  • Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení.  (IC)    Zj  21,1-5a:

Apoštol Jan v knize Zjevení popisem svého vidění  zjevuje lidu krásu  konečného cíle jejich strastiplného pozemského putování.  Citacemi ze starozákonních proroků dokresluje nádhernou skutečnost  života v jednotném společenství církve, v  jehož centru vždy přebývá mezi lidmi Kristus. Je to něco, co lidské oko dosud nikdy nespatřilo – protože Bůh tvoří všechno nové. Neboť jak píše apoštol Pavel: „když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ .

2. ČTENÍ Zj 21,1-5a: Já, Jan, spatřil jsem nová nebesa a novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: "Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu s očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul." A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle - všechno tvořím nové!"

  • Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IC)  Jan  13,31-33a.34-35:

Dnešním evangeliem začíná Ježíšova „řeč na rozloučenou“. Ježíš v ní svým učedníkům odkazuje nové přikázání vzájemné lásky, jako základní předpoklad k osobnímu společenství se samým Bohem, který chce přebývat uprostřed svých věrných. Budou-li toto přikázání žít, zůstanou navždy v jednotném  společenství s ním a nikdo mu  je nebude moci vytrhnout z rukou.

EVANGELIUM Jan 13,31-33a.34-35: Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:  "Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

Co je ekumenické hnutí?

je téma 349 na  dnešní katechetickou homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“–s odkazem na znění  evangelia Jan 13,31 nn a Katechismus katolické církve (KKC) 817-822. YOUCAT 129.

Osnova:

a) zraněná jednota

b) na cestě k jednotě

c) nutné zásady pro obnovování jednoty

Úvod.

Kristus chtěl založit jednu, jedinou a jednotnou společnost, církev. Sám tak úpěnlivě prosí o jednotu těch, kdo v něho věří (Jan 17,1-20), že můžeme klidně tvrdit, že jednota církve je její základní vlastnost.  Dnes je Kristova církev  fakticky rozdělena na množství útvarů navzájem odlišných, navzájem nespolupracujících. Představitelé různých křesťanských církví  však došli k přesvědčení, že tuto situaci lze změnit cílevědomým úsilím o jejich sblížení a spolupráci – nebo dokonce o jejich jednotu. Tyto názorové proudy, se posléze spojily ve Světové radě církví, založené v Amsterdamu roku 1948. Na posledním koncilu katolické církve se  shromáždění všech biskupů usneslo, že touha po jednotě Kristových učedníků a snahy přiblížit se k ní, jsou autentickou výzvou naší doby a že katolická církev na tuto výzvu odpoví spolu s ostatními křesťany svou účastí ve společném ekumenickém hnutí. Koncil přijal k této věci i zvláštní dokument, kde je vyloženo, že katolická církev chápe jednotu s ostatními křesťany a jejich církvemi jako jednotu v Kristu již darovanou, nicméně jednotu ještě nedokonalou, jejíž prohlubování je trvalým úkolem. Závazek ekumenismu byl potom mnohokrát potvrzen i z úst a usnesení papežů jako závazek nezvratný. Katolická církev  se na ekumenickém dění podílí mnoha způsoby. Zdůrazněna je základní rovina duchovní, vyjadřovaná ve společných modlitebních a bohoslužebných shromážděních, které se  pevně vklínily do ekumenických snah na všech úrovních. V oblasti rozdílů v nauce se jako jediná účinná metoda uplatnila metoda dialogu.

YOUCAT otázka 129: Proč může existovat jen jedna církev?

Odpověď: Tak jako jen jeden Kristus, může existovat jen jediné Kristovo tělo, jediná Kristova nevěsta, a tedy jen jediná církev Ježíše Krista. On je hlava, církev je tělo. Společně vytvářejí „celého Krista“ (sv. Augustin). Jako se tělo skládá z mnoha údů, a přece tvoří jeden celek, tak i jedinou církev tvoří mnoho místních církví (diecézí).

Zraněná jednota.

V této  jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly  určité roztržky a v pozdějších staletích i rozsáhlejší rozpory. Nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve. K odštěpení od jediné Kristovy církve docházelo kvůli pokroucení Ježíšova učení, lidským chybám  a kvůli nedostatku ochoty k usmíření. Jednota Kristova Těla tak byla zraňována bludařstvím, odpadem a rozkolem (817).

Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení, nemohou být  viněni ze hříchu odloučení. Katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou. Uznává je za své bratry v Pánu (818). Jiné křesťanské církve  sice nejsou    v dokonalém společenství s církví katolickou, ale zůstávají s ní spojeny velmi těsnými pouty. Je v nich přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné společenství s katolickou církví. Mimo viditelné hranice katolické církve existují mnohé společné prvky posvěcení a pravdy jako je psané Boží slovo, život milostí, víra, naděje a láska i jiné dary Ducha svatého. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a vybízejí ke „katolické jednotě“(2. vat.koncil); (819).

Na cestě k jednotě.

Kristus vždy dává své církvi dar jednoty, ale církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou, jakou po ní chce Kristus  (820). Všichni jsme přijali svátost křtu ve jménu Nejsvětější Trojice. Byli jsme znovuzrozeni a jako Boží děti začleněni do Církve, která je současně viditelná i neviditelná, lidská i Boží.

Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,  jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“ (Ef 4,4-6).

Nutné zásady pro obnovování jednoty.

Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné stálé obnovování církve, obrácení k čistotě života podle evangelia, společná modlitba, vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a kněží, dialog mezi teology, spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem (821). Starost o obnovení jednoty  je záležitostí celé církve. Poněvadž smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti, skládáme všechnu naději do modlitby za pomoc Ducha svatého ( 822).

„V nutnosti jednota, v pochybnosti svoboda, ve všem ale láska.“ (sv. Augustin).

Na závěr:

My, křesťané, patříme do téže rodiny. Jde o to, abychom se společně snažili naplnit příkaz našeho Pána „aby všichni byli jedno“. To se jistě neobejde bez vzájemné tolerance a snahy o nalezení společné cesty. Naše jednota je duchovní, kterou jsme z moci a z přispění Ducha svatého nabádáni zachovat, nikoliv vytvořit. Prakticky se má projevit ve službě lásky a evangelia, byť naše pohledy jsou rozdílné. Ta pravá pečeť křesťanství podle nás nenáleží ve společných svátostech, ale nese název „Pán zná ty, kdo jsou jeho.“Dohody místních církví o společném užívání objektů, o společném postupu v oblasti charitativní, nebo ve vztahu k občanské společnosti a k orgánům samosprávy jsou už jen jakousi nadstavbou nad touto základnou duchovního sdílení.

+ odkaz na kázání P. Jan Plodr http://www.krasensko.cz/soubory/kazani/ekumenicke-hnuti.pdf

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1282×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio