Témata k nedělní a sváteční liturgii

SLUŽBA KNĚZE - téma 358 k 10. neděli v mezidobí 9.6.2013 - homilie katechetická ( KKC 1592-1600) + kázání

6. 6. 2013 23:09

10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 9.6.2013

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z 1. knihy Královské . (IC)   1 Král  17,17-24:

V příběhu z první knihy královské, vyprávějícím o oživení syna vdovy, vystupuje prorok Eliáš jako Boží muž zpřítomňující Boha, který zjevuje nepravosti   a dává poznat hříchy. Jím vykonaný  zázrak ukazuje, že Bohem života a pravým Bohem je Hospodin, který pověřil svého služebníka, aby ženu mocným činem přivedl k víře.

1. ČTENÍ 1Král 17,17-24:Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla (matka) Eliášovi: "Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?"  Eliáš odpověděl: "Dej mi svého syna!" Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?" Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!" Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho jeho matce se slovy: "Pohleď, tvůj syn je živ!"  Žena řekla Eliášovi: "Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!"

 

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Galaťanům.  (IC)    Gal  1,11-19:

Apoštol Pavel se v listě  snaží přesvědčit bratry církevní obce Galaťanů, že jím hlásané  evangelium není lidského původu, ale bylo mu zjeveno samotným Ježíšem Kristem. Nestal se totiž apoštolem z pověření nějakou osobou, která má vyšší pravomoc v církvi, jako je tomu  dnes u těch, kterým uděluje  svátost kněžství biskup . Jeho autorita pochází přímo od Boha. Způsob, jak byl posvěcen on, není lidskou záležitostí, ale něčím novým, co přesahuje lidská měřítka.  

2. ČTENÍ Gal 1,11-19 : Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.  Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích.  Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastni zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně.  

 

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  7,11-17:

Vzkříšení mrtvého syna vdovy z Naimu, o němž vypráví Lukášovo evangelium, je příběhem, v němž Ježíš  nepřistupuje k nouzi ženy bezmocně, lhostejně a netečně. Při pohledu na ni  je naplněn soucitem. Ježíšova božská láska zde překonává i bariéru smrti. Když Ježíš vykoná skutek, který připomíná činy dávných proroků, je považován za velikého proroka a velekněze,skrze kterého „Bůh navštívil svůj lid“.

EVANGELIUM Lk 7,11-17:Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.  Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.  Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.  

Služba kněze 

je téma 358 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  dnešního 2. čtení Gal 1,11-19 a Katechismus katolické církve (KKC) 1592-1593; 1597-1600.

Osnova:

a) služebné (svátostné) kněžství a jeho tři stupně

b) kněží a jejich spojení s biskupy

c) svěcení – nezrušitelné svátostné znamení

Úvod.

Kněžsko-apoštolská služba, zpřítomňující evangeliem i existencí kněžskou službu Ježíše Krista, jeho sebeobětování pro svět, je zrozením nového kněžského lidu, církve. Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z církve královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6). Celé společenství církve, je tedy kněžské, všichni pokřtění mají účast na poslání Krista, kněze, proroka a krále.  Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“(1 Petr 2,9).

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Kněžská služba Božího lidu však z Kristovy kněžské služby nejen pramení, ale je i skrze něho" vykonávána. Existuje služba udělená svátostí kněžství. Jejím úkolem je sloužit ve jménu a  v osobě Krista uprostřed společenství.

Služebné (svátostné) kněžství a jeho tři stupně.

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí, konají bohoslužbu a vedou duchovní správu (1592).

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních:  v biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné (1593).

Biskup je nástupcem apoštolů. Biskupským svěcením získává plnost svátosti kněžství, a to vzkládáním rukou jiných biskupů. Tato posloupnost sahá až k apoštolským počátkům církve a zaručuje věrnost apoštolskému učení. Biskup vede svěřenou místní církev – diecézi. V ní má zodpovědnost za hlásání evangelia, slavení svátostí, čistotu víry i péči o svěřené věřící, zvláště o chudé a potřebné. Světí jáhny a kněze. Jako měl výsadní postavení ve sboru apoštolů svatý Petr, kterému Pán svěřil celé své stádce, má dnes výsadní postavení v kolegiu biskupů nástupce apoštola Petra – římský biskup (papež).  Svou službou posiluje jednotu církve:

 Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“(Lk 22,32).

„Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“  (Jan 21,15-17)

Kněží jsou spolupracovníky biskupa při zvěstování evangelia a slavení svátostí. Bývá jim svěřena odpovědnost za určité farní společenství nebo určitý církevní úřad. Při kněžském svěcení na ně vkládá ruce nejprve biskup a potom i všichni přítomní kněží na znamení kněžského společenství (presbyteria) shromážděného kolem biskupa, jemuž slibují poslušnost.  Jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě (řecky „diakonos“ – služebník). Přijímají nejrůznější úkoly v církevní obci.

Kněží a jejich spojení s biskupy.

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů. Jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů, shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

Svěcení – nezrušitelné svátostné znamení.

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení (1597).

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány.  Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě (1598). V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky  k Božímu království a ke službě lidem (1599). Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům (1600).

Na závěr:

Jaké účinky má svátost kněžství a s jakou autoritou je služebné kněžství vykonáváno? Skrze zvláštní vylití Ducha Svatého tato svátost připodobňuje svěcence Kristu v jeho funkci kněze. Posvěcení kněží při výkonu posvátné služby mluví a jednají nikoli z vlastní autority či z pověření nebo zmocnění společenství, nýbrž v osobě Krista-hlavy a jménem církve. Proto se služebné kněžství podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, se kterým je nesrovnatelné.

Slova Benedikta XVI. z 5.5.2010:„Drazí přátelé, buďte si vědomi velkého daru, kterým jsou kněží pro církev a pro svět. Prostřednictvím jejich služby Pán pokračuje ve spáse lidí, zpřítomňuje se a posvěcuje. Děkujte za ně Bohu a buďte svým kněžím zejména v těžkostech nablízku svojí modlitbou a podporou, aby stále více byli pastýři podle srdce "Božího“.

Vypracoval Matonick + odkaz na kázání  P. Jan Plodr http://www.krasensko.cz/soubory/kazani/knezstvi.pdf

Zobrazeno 1436×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio