Témata k nedělní a sváteční liturgii

STÍNY NA NAŠICH ODLOUČENÝCH BRATRECH - téma 361 ke 13. neděli v mezidobí 30.6.2013 - homilie ekumenická.

27. 6. 2013 18:04

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30.6.2013

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Královské (IC)   1 Král  19,16b.19-21:

Úryvek z první knihy Královské čerpá ze životopisu proroka Eliáše těsně před jeho odchodem k Bohu. Jako jeho nástupce je Bohem povolán prorok a kněz Elizeus.  On odpovídá pohotově a  okamžitě. Všechno světské opouští,  aby mohl přijmout poslání, které mu nabízí Bůh.  Duch svatý  pověřuje  v průběhu dějin další a další  tisíce služebníků Božích, aby naplňovali  Boží plán spásy. K tomuto údělu založil  Kristus Pán jednu a jedinou církev a nám uložil se za její jednotu neustále modlit.

1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21: Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Me-chola, pomaž za proroka místo sebe!" Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal." Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Galaťanům.  (IC)  Gal 5,1.13-18:

Apoštol Pavel v listě Galaťanům  předkládá vlastní pojetí Zákona. Tvrdí, že cílem veškerého lidského konání je láska.  A jediný zákon je: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Následně nás nabádá, abychom zanechali vzájemného osočování, a vybízí nás k duchovní jednotě ve víře  pod vedením Ducha svatého.

2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18: Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

  • Komentář k evangeliu podle Lukáše.  ( IC)  Lk 9,51-62:

Lukášovo evangelium  vystihuje odhodlání těch, kteří chtějí následovat Krista. Ježíš zde porovnává přání jednoho z nich se skutečností Božího povolání k bohoslužbě a ke službě jediné církvi. Následování Krista je cesta úplného odevzdání se Otcově vůli. Dosavadní jistoty se ztrácejí. Jedinou jistotou je Kristus a víra v něho. Nic jiného nemůže být stavěno nad Kristovu lásku.

EVANGELIUM Lk 9,51-62: Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království." 

Stíny na našich odloučených bratrech  

je téma 361 ekumenické homilie k neděli v týdnu modliteb za sjednocení křesťanů podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění   vstupní modlitby „…dej, ať nás nezavalí temnoty bludů.“

Osnova:

a) chybí jim jednota ve víře a kázni – učitelský úřad

b) některým chybí většina svátostí, hlavně eucharistie

c) sekty jsou smíšeniny křesťanství a východní filosofie s libovolným výkladem bible

d) nenávidí katolíky a hlavně papeže (Antikrist) – radikální sekty

Úvod.

Kristus Pán založil církev jednu a jedinou, a přesto se více křesťanských společností vydává před lidmi za pravé dědictví Ježíše Krista. Vyznávají sice, že jsou všichni učedníci Páně, avšak rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami, jako by Kristus sám byl rozdělen (srov. 1 Kor 1,13). Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli.

Církve a církevní společnosti, které se oddělily od Římského apoštolského stolce buď v těžké krizi, která nastala na Západě už koncem středověku, nebo v pozdějších dobách, jsou však z mnoha důvodů spojeny s katolickou církví svazkem zvláštního příbuzenství. Křesťanský lid žil totiž dlouho v  církevním společenství s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Mnozí totiž mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost, s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele, vstupují do společenství v modlitbě a jiných duchovních dobrodiních. Ježto se tyto církve a církevní společenství pro rozdílnost původu, nauky i duchovního života nemálo liší nejen od nás katolíků, ale i mezi sebou navzájem, je velmi nesnadné je správně popsat.

Působením milosti Ducha svatého však den ode dne sílí hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů. Tohoto hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým, se účastní ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium a které označují jako církev svou i Boží. Skoro všichni touží, i když různým způsobem, po jedné a viditelné Boží církvi, která by byla opravdu obecná    a vyslaná do celého světa, aby se svět obrátil k evangeliu, a tak byl spasen k slávě Boží.

Ekumenismus není jen nějaká zajímavá teologická disciplína nebo jakési privátní snahy. Naplňujeme tak prosbu Pána Ježíše ze sedmnácté kapitoly Janova evangelia: „aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil“ (Jan 17,20–21). Je plodem naší lidské hříšnosti, že je ten stav takový, jaký je. Jednota ovšem není uniformita: je tu bohatství ritů, různých kultur, které vyrostly na evangeliu. Je třeba, aby církev byla jedno v tom podstatném – a sice v učení. Ne vše přitom má stejnou důležitost, ale v tom základním bychom měli být zajedno. Základním kamenem této jednoty je nicejsko-cařihradské vyznání víry.

Revoluční krokem k jednotě, který učinil zejména 2. vat koncil, bylo uznání křesťanů jiných církví a denominací za skutečné křesťany. Nebyla přitom popřena ani jedinečnost katolické církve, ani existence rozdílů mezi církvemi a vyznáními. Byla uznána pravdivost mnoha oblastí víry křesťanů – nekatolíků, nazývaných odloučenými bratry. Bylo uznáno Boží působení, působení Ducha svatého i v těch, kdo vyznávají Krista jako jediného Pána a Spasitele, ale netvoří  s katolíky jednotu, ani pokud jde o nauku, ani pokud jde o svátostnou a církevní praxi.

Chybí jim jednota ve víře a kázni – učitelský úřad.

Výraz odloučený bratr není titul, který někomu dává katolická církev, ale vyjádření stavu, ve kterém se nachází ten, kdo není v plné jednotě víry a kázně s jedinou svatou, katolickou a apoštolskou církví a její zákonitou hlavou, římským biskupem, nástupcem apoštola Petra. Důvodem tohoto odloučení jsou závažné rozdíly nejen povahy historické, sociologické, psychologické a kulturní, ale především ve výkladu zjevené pravdy. Tyto rozdíly u těch, kteří dosud  s námi nejsou zcela spojeni, se týkají zásadních otázek: učení o Kristu, vtěleném Božím slovu, o vykupitelském díle, tedy i o tajemství a službě církve a o úkolu Panny Marie v díle spásy. Kdybychom toto rozdělení zamlčovali a rozdíly zlehčovali, vážně bychom poškodili úsilí katolické církve o skutečnou jednotu.  Aby však přes tyto rozdíly mohl snadněji začít ekumenický dialog, je základem a podnětem pro tento dialog otevřená víra  v Krista, jako Boha a Pána a jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, láska  a úcta k Písmu svatému a svátostný život v Kristu.

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17).

Některým chybí většina svátostí, hlavně eucharistie.

Před námi leží celá řada dalších věcí, zejména jednota kolem oltáře, která vyžaduje, aby tu byl týž pohled na svátosti, především na eucharistii, na kněžství a biskupskou službu, resp. její apoštolskou posloupnost. V posledních letech se hodně pracuje na ujasnění pohledu na úřad biskupa a na úřad a roli papeže.

Spása přichází řadou cest. Duch Boží, Duch Kristův, není spoután ani našimi hranicemi, ani našimi nedostatky. A tak, jako si poslouží i prací nedokonalých služebníků katolických, poslouží si i nedokonalými služebníky jinými či neúplnou naukou i praxí jiných církví a náboženských společností, vyznávajících Krista jako jediného Spasitele.

Sekty jsou smíšeniny křesťanství a východní filosofie s libovolným výkladem bible.

Seskupení lidí, hlásící se k některému náboženství, je náboženskou společností. Liší se v obřadu, ve výkladu nauky nebo ve vnitřním uspořádání. Sekta je definována jako sdružení věřících, oddělujících se a překračujících hranice oficiální církve. Slovo sekta je ve většině případů veřejností významově chápáno jako nebezpečná skupina fanatiků. Pod tímto dojmem si tedy lidé představí totalitní a náboženskou skupinu, která tvrdí, že ona je ta „jediná pravá“, s tím, že tato společnost velmi negativně ovlivňuje osobnost, nebo zdraví člověka a snaží se mu vštípit některé extrémní zásady nebo rituály. Ne každá sekta však musí být radikální, nebezpečná a dokonce nemusí být ani skupinou náboženskou.

Nenávidí katolíky a hlavně papeže (Antikrist) – radikální sekty.

Existují ovšem i sekty (i církve) radikální, které mají přímo v programu hlásat nenávist vůči katolické církvi. Šíří o ní polopravdy a lži. Papeže označují za Antikrista. Tvrdí, že římskokatolická církev zahrnula svého papeže rouhavými tituly s božskými výsadami, podle nichž papež stojí nad Písmem, koncily, vládci a všemi mocnostmi na zemi, z důvodu jeho božství.  Překrucují přitom verše Písma i  citace z nejnovějšího Katechismu katolické církve a modlí se s použitím citátu  „Ať Pán přijde brzy a zničí svého nepřítele“ (srov. 2 Te 2,8)  za rozpuštění tohoto „satanského království“, kterému papež ( „ten zlý“) vládne.

Na závěr:

Katolická církev vybízí věřící lid, aby se zdržoval každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti a projevů nenávisti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty.  Naše ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev. Je naším svatým záměrem ve vzájemném dialogu  znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve. To často přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládáme svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.

„Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).

Vezměme nejen v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, tedy kdykoliv, třeba  i dnes, mezi sebe nekatolíky, respektujme jejich jinakost a modleme se společně. Ačkoli ekumenické hnutí a touha po míru s katolickou církví dosud všude nezavládly, přece máme naději, že u všech bude pozvolna růst ekumenické cítění a vzájemná úcta.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 980×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio