22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1.9.2013
Liturgické texty
Mudroslovná doporučení z knihy Sirachovcovy nás vedou k úvahám o cestě, kterou zvolil Bůh, aby se zjevil svému lidu. Je to cesta pokory, kterou si vybral Ježíš, aby se jako Pán vtělil mezi nás a jako hlava viditelné církve přivedl lidstvo ke společné účasti na Božím království.
1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29):Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.
Autor listu Židům nás informuje, že spásu lze získat způsobem, který spočívá ve velmi důvěrném vztahu k Bohu. Bůh Ježíš se stal hlavou našeho společenství Církve, aby nás v ní doprovodil po naší cestě k nebeskému městu, po němž toužíme a v němž chceme na věky přebývat. On je nejen naším soudcem, ale i jediným nenahraditelným, věrným a věčným snoubencem.
2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a:Bratři! Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil. Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.
Četba z dnešního Lukášova evangelia zřetelně ukazuje důsledek pokory, pokud ji s odvahou a upřímností přijmeme jako životní postoj. S ní a skrze ni budeme moci vstoupit do Božího království na hostinu, o které uslyšíme v Ježíšově podobenství. Oblékneme-li na sebe pokoru jako svatební oděv, Pánu se zalíbíme a budeme vpuštěni do viditelného shromáždění i duchovního společenství s ním.
EVANGELIUM Lk 14,1.7-14:Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."
Církev je viditelná i duchovní
je téma 371 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění 2. čtení Žid 12,18 nn, Katechismus katolické církve (KKC) 771-776; YOUCAT 124, 127 a z pojmu: Církev je svátost (LG - Konstituce :“Lumen gentium “ O církvi) – analogie vtělení.
Osnova:
a) hierarchie
b) tajemné tělo
c) tajemství spojující lidi s Bohem
Úvod.
Bůh nejen lidi stvořil, ale chtěl je také učinit účastnými božského života. Ježíš Kristus založil na zemi církev, tj. v tajemství již přítomné a rostoucí Boží království. Duch sv. proto stále církev posvěcuje a v něm mají věřící přístup k Otci. Tento Duch sv. žije v církvi a také v srdci věřících jako v chrámu a tam působí svými dary. Církev je jako lid sjednocený Otcem, Synem a Duchem sv. (sv. Cyprián). Tajemství církve se ukazuje již při jejím založení. Ježíš hlásal, že se přiblížilo Boží království (Mk 1,15 ), toto září ve slově, činech i zázracích a zejména v osobě Ježíše Krista. Po zmrtvýchvstání Krista dostává církev poslání hlásat Boží království na celé zemi.
Hierarchie.
Ježíš Kristus jako Pán ustanovil ve své církvi různost služeb k prospěchu celé církve a obdařil je plnou mocí. Nástupci apoštolů jsou biskupové a nástupcem sv. Petra je biskup římský a tito představují základ jednoty ve víře. Ježíš si vybral apoštoly na způsob kolegia (sboru) na čele s Petrem a dal jim podíl na své moci a vybavil je silou Ducha svatého. Toto apoštolské poslání má trvat až do konce světa.
Biskupové svou službu vykonávají za pomoci kněží a jáhnů a konají poslání učitelské, kněžské a pastýřské. Biskupové jsou z božského ustanovení na místě apoštolů jako pastýři církve. Kdo je slyší, poslouchá Krista, kdo jimi pohrdá, pohrdá Kristem.
Tajemné tělo.
Pozemská církev je zároveň společností vybavenou hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo. Je církví obdařenou nebeskými dary. Viditelné shromáždění i duchovní společenství. Je vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra (771).
YOUCAT otázka 124: Proč je církev více jak pouhá instituce?
Odpověď: Církev je více než instituce, protože je tajemstvím (mysterium), které je lidské a zároveň božské. Kristus v církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše. Svatý Pavel nazývá snoubenecké spojení Krista s církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32); (772).
YOUCAT otázka 127: Co znamená, že „církev je Kristova nevěsta“?
Odpověď: Ježíš Kristus miluje církev, jako ženich miluje nevěstu. Navěky se s ní spojuje a dává za ni svůj život.
Tajemství spojující lidi s Bohem.
Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět (773). Opravdová láska nezaslepuje, naopak dává prohlédnout. S pohledem na církev je to stejné: vnějším pohledem vnímáme církev jako pouhou duchovní instituci (zařízení), s jejími historickými událostmi, ale také omyly – je to církev hříšníků. Tento pohled ale nejde dostatečně do hloubky. Ježíš totiž nám hříšníkům vyšel natolik vstříc, že svou církev nikdy neopouští, i kdybychom ho každodenně zrazovali. Toto nedílné spojení lidského a božského, hříchu a milosti, tvoří tajemství církve. Z pohledu víry je proto církev nezrušitelně svatá (774, 775, 776).
Na závěr:
Církev je zvláštní a jedinečné společenství všech, kdo Boha milují a s Bohem jsou spojeni v Kristu Ježíši. Nelze nabýt příslušnosti k Církvi jinak než přivtělením ke Kristu, v něhož jsme byli vnořeni křtem. Stali jsme se jeho údy. Církev je Kristus a věřící. Církev je společenstvím všech se všemi v Kristu Ježíši. Církev je druhý Kristus. Kristus je s věřícími tajemně ztotožněný. Svatý Pavel vyjadřuje tuto skutečnost trojím symbolem: tělovým, stavebním a snubním:
Tělovým: Církev je duchovní tělo, jehož hlavou jest Kristus a jehož údy jsou věřící. (1 Kor 12,12).
Stavebním: Církev je chrám, jehož kamenem úhelným jest Kristus, věřící pak kameny živými s ním spojenými. (1 Kor 3,16; Sk 4,11).
Snubním: Církev je tajemství Kristovy lásky, v němž se Kristus spojuje s věřícími jako ženich s nevěstou. Vlastní podstata Církve je duchovní a neviditelná. Člověk hledá společenství a nalézá společnost. Hledá Boha a nalézá člověka. Hledá Krista a nalézá Církev – Církev jako něco viditelného, vnějšího, lidského, porušitelného, Církev s její historií, s jejími obřady a zvyky, a jejími zákony a tresty.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.