Témata k nedělní a sváteční liturgii

ZÁPAS O VÍRU - téma 376 ke 26. neděli v mezidobí 29.9.2013 - homilie asketická.

28. 9. 2013 4:12

26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 29.9.2013

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení  z knihy proroka Amosa. (IC)   Am  6,1a.4-7:

Prorok Amos v úryvku prvého čtení ukazuje, jak nebezpečné může být bohatství. I my jako věřící křesťané v zápase o víru svádíme duchovní boj každý den a často si to mnohdy ani neuvědomujeme. Ďábel jakožto úhlavní nepřítel křesťanů nás svádí a my jsme nuceni neustále bojovat s hříchem a pokušením.

1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7: Toto praví všemohoucí Pán:  "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí. Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!" 

  • Komentář ke 2. čtení z 1. listu apoštola Pavla Timoteovi.  (IC)    1 Tim  6,11-16:

Pavlův žák Timotej veřejně vyznal svou víru, před mnoha svědky, jak píše Pavel,   stejně jako Ježíš vydal svědectví před Pilátem. Nezbývá než trvat na svém rozhodnutí, přijatém již ve křtu. Rozhodneme-li se pro Boha a budeme-li o něm též svědčit  před mnoha svědky, znamená, že Bůh se nás zmocnil a povolal nás, abychom vybojovali dobrý boj víry a byli na cestě k naplnění smyslu svého života.

2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16: Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání. Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  16,19-31:

Dramatické podobenství o boháči a Lazarovi z Lukášova evangelia  nám předkládá  varování. Kdo si zvolí způsob života, který je v rozporu s vírou v učení Krista, skončí v hlubinách temna ve věčné odloučenosti od Boha. Je třeba, abychom  včas, ještě během svého života, byli jako hříšníci ospravedlněni skrze víru ve spásné Boží jednání v Kristu, abychom tak unikli osudu boháče, který skončil v pekle.

EVANGELIUM Lk 16,19-31: "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'  Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "  

Zápas o víru

je téma 376 ke dnešní asketické homilii podle projektu ČBK „ Učící  se církev“ s odkazem na znění 2. čtení 1 Tim 6,12.

Osnova:

a) čestný boj o víru se vede v dospívání, kdy je třeba proměnit dětskou víru za dospělou

b) boj za pravdivou víru musí vést křesťan stále: na vnitřní frontě – uskutečňovat víru skutkem proti vlastním špatným sklonům na vnější frontě – vyznávat apoštolovat příkladem, slovem

c) bojem o víru roste poslušnost vůči zjevujícímu se Bohu a jejím ovocem je pokoj srdce, jistota. Kdo nebojuje, má víru zvykovou, nepevnou a je ve stálém nebezpečí, že ji ztratí.

Úvod.

S pojmem náboženství a víry jsou spojeny různé představy. Náboženství je vědomé a svobodné spojení člověka s Bohem. Člověk Boha hledá. Všechny národy od nepaměti se přikláněly k víře v Boha nebo bohy. I v povrchních lidech se znovu a znovu projevuje zvláštní neklid a touha po Bohu. Bůh stvořil člověka. Vyšli jsme z Boha a máme v sobě touhu se k němu vrátit. Žijeme zde proto, abychom Boha poznávali, abychom ho milovali, sloužili mu a věrně při něm stáli.  Kdo si toto uvědomí, je na cestě k naplnění smyslu svého života.

Čestný boj o víru se vede v dospívání, kdy je třeba proměnit dětskou víru za dospělou.

Víra není něco jako předávaná znalost nebo  nacvičená dovednost. Víra roste, se setkání s milujícím Bohem, který se nám přiblížil v osobě Ježíše Krista. Setkání s Bohem můžeme sice podporovat, ale nemůžeme ho za druhého člověka uskutečnit, i kdybychom chtěli sebevíc. Boj o víru začíná od dětství. Pro většinu dětí a mladých lidí se silně změnilo prostředí, v němž žily víru předchozí generace, a ve kterém teď děti  mají víru najít, přijmout, osvojit si ji.

Připomeňme si některé překážky, na které děti, dospívající a nakonec i dospělí mnohdy narážejí, pokud jde o objevení a přijetí křesťanské víry: Nevíra okolí, předsudky ve vztahu víry a vědy, nepravdivost života věřících, rodičů a jiných k víře vychovávajících, nevzdělanost dospělých ve víře, nepochopení, k čemu je vlastně víra dobrá, násilné nucení ke stylu životu, který má být křesťanský, kde ale chybí přesvědčení o jeho správnosti a užitečnosti. Změnilo se mnohé v podnětech  k přijetí víry a k jejímu včlenění do osobního života. Uveďme některé opravdu zásadní proměny: Posun od použití motivace strachem (strach z pekla a Božích trestů) k motivaci rozpoznané, přijaté a opětované lásky Boha k člověku a člověka k Bohu. Přechod od pouhého „naučeného křesťanství“ (formou školní výuky) k důrazu na osobní přijetí víry jako světla, které osvěcuje celé lidské bytí přechod od autoritativně podaného křesťanství (křesťan je povinen věřit, co mu církev k věření předkládá!) ke křesťanství osobně „uchopenému“, „zvolenému“, „vybojovanému“,  stojícímu na osobní volbě a přesvědčení.

Boj za pravdivou víru musí vést křesťan stále: na vnitřní frontě – uskutečňovat víru skutkem proti vlastním špatným sklonům na vnější frontě – vyznávat apoštolovat příkladem, slovem.

Jako křesťané svádíme duchovní boj každý den a často si to mnohdy ani neuvědomujeme. Ďábel jakožto úhlavní nepřítel křesťanů nás svádí a my jako křesťané jsme nuceni bojovat s hříchem a pokušením. Jsme tedy něco jako boží vojáci.  Víra, naděje, láska, naše spojení s Bohem jsou stále v ohrožení. I naše vztahy s blízkými, poměry v našich životech, v církvi, ale také v celé společnosti jsou pod stálou hrozbou. Když jsme byli pokřtěni, Kristus v tajemnosti  svatého křtu zasadil do našich srdcí sám sebe jako semeno do země. Tento dar je nanejvýš dokonalý. My ho však buď rozvíjíme, nebo dusíme  podle toho, jaký vedeme život. Každý pokřtěný se připojuje k Duchu Svatému a přebývá v Těle Kristově pouze do té míry, do jaké plněním přikázání a pokáním očišťuje svou duši. Také sama církev přebývá v křesťanovi pouze natolik, nakolik on sám svým životem v sobě poskytuje místo Duchu Svatému.

Vyznáváme, že hříšník je ospravedlňován skrze víru ve spásné Boží jednání  v Kristu; tato spása je mu darována Duchem svatým ve křtu jako základ jeho celého křesťanského života. Člověk v ospravedlňující víře důvěřuje v Boží milostivé zaslíbení. Tato víra zahrnuje naději v Bohu a lásku k Bohu a k bližnímu. Tato víra je tedy činná v lásce. Křesťan ji vyznává slovy a příkladem. Dobré skutky přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody. Tento důsledek ospravedlnění je pro křesťana, po celý život zápasící proti hříchu, zároveň závazkem, který má uskutečnit. Proto Ježíš a apoštolské spisy nabádají křesťany, aby činili skutky lásky.„Živá víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

Bojem o víru roste poslušnost vůči zjevujícímu se Bohu a jejím ovocem je pokoj srdce, jistota. Kdo nebojuje, má víru zvykovou, nepevnou a je ve stálém nebezpečí, že ji ztratí.

Víra předpokládá poslušnost vůči Bohu, který nám zjevuje pravdu. Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji.Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.“ (Řím 1,17). Předmětem víry není pouze Bůh a jeho vlastnosti, ale také mnoho jiných věcí, pokud mají vztah k Bohu a jsou obsaženy v Božím zjevení. Jsou to Boží skutky, to, co bylo Bohem učiněno, celý řád naší spásy i Boží přikázání, kterých máme následovat.

Na závěr:

Kdo má víru, ten v ní najde odezvu na ony nejmučivější, nejnapínavější a nejdůležitější otázky, které myslícího člověka zajímají a na které nikdo a nic na světě nemůže dát odpověď kromě víry. A víra dá takovou odpověď, která potěší a uklidní duši každého. Jsou to odpovědi na základní otázky lidského bytí: Co vlastně hledáš zde na tomto světě? Odkud přicházíš? Proč jsi zde? A kam jdeš?

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1081×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio