Témata k nedělní a sváteční liturgii

SVÁTOSTI V OBNOVENÉ LITURGII - téma 380 ke 30. neděli v mezidobí 27.10.2013 - homilie liturgická,

20. 10. 2013 18:22

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 27.10.2013

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy Sirachovcovy  (I C)   Sir  35,15b-17.20-22a:

I podle prvního čtení z knihy Sirachovcovy poznáváme, že  Bůh se vždy s láskou sklání k člověku a pozorně mu naslouchá. V Písmu je zaznamenán nepřetržitý proud spasitelného   jednání Božího vůči člověku - Boží služba jeho lidu.  Také v liturgii mešní i v liturgii svátostí  jedná nejprve Bůh v Ježíši Kristu, a to slovem a znameními, která ohlašují í spásu člověka. Teprve potom člověk na Boží volání odpovídá díkem a chválou Otce, Krista a skrze něho v Duchu svatém. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem: od Boha k člověku, a od člověka k Bohu.

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a: Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.  

  • Komentář ke 2. čtení z 2. listu apoštola Pavla Timoteovi.  (I C)   2 Tim 4,6-8.16-18:

V úryvku  z listu  svatého Pavla Timotejovi apoštol reaguje na pocity blížící se smrti dvěma obrazy. Převádí je do oblasti obřadu vroucí modlitby a oslavy Hospodina, jako součásti dialogu mezi ním a Bohem, který ho uvede do stadia, ve kterém se s nastalou situací  v pokoji dokáže vyrovnat. Je to proces , který  Pavlovi dodá sílu  a  v konečném důsledku ho zachrání pro nebeské království

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18: Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

  • Komentář k evangeliu podle Lukáše.  (IC)  Lk  18,9-14:

Lukášovo evangelium, známé jako podobenství o farizeovi a celníkovi, nám nabízí poučení o účinku vnitřní modlitby. Farizeus je v ní  přesvědčen o své bezhříšnosti a přitom se domnívá, že má právo soudit druhé a vyvyšovat se nad nimi. A právě to ho činí hříšným před Bohem. Celník, nenáviděný výběrčí daní, je skutečný hříšník. Je si však vědom zla, které skrývá jeho srdce. Vyznáním vlastních hříchů  dospěje k usmíření s Bohem. Pro křesťany je takový postup svátostí pokání, svátostí smíření.

EVANGELIUM Lk 18,9-14: Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

Svátosti v obnovené liturgii 

je téma 380 ke dnešní liturgické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“; viz též téma 378 Svátosti Církve.

Osnova:

a) svátosti jsou liturgií: určeny k posvěcení člověka a k oslavě Boží. Svátostné obřady.

b) didaktický jejich ráz: víru předpokládají, ale i rozmnožují

c) společenský ráz svátostí: udělují se ve mši nebo bohoslužbě slova

Úvod.

Člověk je homo festivus, to znamená člověk slavící. U křesťanů se takové konání projevuje slavením liturgickým. Máme sedm svátostí. Každá z nich reaguje na určitou situaci v našem životě (narození, změna stavu, provinění, nemoc). Jedná se o chvíle, kdy se zásadně změníme nebo pro něco rozhodneme. A vždy je to důvod oslavit. K pořádné oslavě ale potřebujeme jakýsi obřad - ritus, který dodává slavení řád a vznešenost. To platí i o dnešní, obnovené liturgii křesťanů. Liturgie  se po staletí vyvíjela a měnila. Pro dnešního člověka může být tedy oslava životních situací formou liturgie svátostí méně srozumitelná.

Svátosti jsou liturgií: určeny k posvěcení člověka a k oslavě Boží. Svátostné obřady. 

Slovo liturgie pochází z řečtiny a znamená každou veřejnou službu pro lid či stát,   v Novém zákoně bohoslužbu. Ozývá se v něm i slovo laik, které v Novém zákoně označuje každého, kdo patří k Božímu lidu, do něhož byl včleněn křtem, na rozdíl od nepokřtěných, kteří k lidu nepatří (1Pt 2,10). Slovo liturgie tak znamená všechna bohoslužebná shromáždění církevní obce, při nichž Kristus skrze Ducha svatého ve zvěstování a spásných znameních nabízí věřícím podíl na svém velikonočním tajemství, a vykoupenému člověku umožňuje díkem a chválou odpovídat Otci na jeho oslovení a dary.

Liturgie, bohoslužba, tedy neznamená především činnost obce, nýbrž spasitelné jednání Boží vůči nám, Boží službu jeho obci. V liturgii totiž jedná především Bůh   v Ježíši Kristu, a to slovem a znameními, která přinášejí spásu člověka, a teprve potom člověk na Boží volání odpovídá díkem a chválou Otci, spolu s Kristem a skrze něho v Duchu svatém. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem: od Boha k člověku, a od člověka k Bohu.

Pojem liturgie zahrnuje všechna bohoslužebná shromáždění křesťanské obce, při nichž je v ní Kristus přítomen, aby posvěcoval lidi a oslavoval Otce – tedy nejenom slavnost eucharistie, nýbrž i slavení ostatních svátostí, jež člověka začleňují do eucharistického společenství (v iniciačních svátostech křtu, biřmování a prvního přijímání) nebo mu pomáhají ve zvláštních situacích utrpení (ve svátosti smíření a svátosti nemocných) anebo ho uschopňují ke zvláštní službě církvi (ve svátosti manželství a ordinaci na jáhna, kněze a biskupa).

Didaktický jejich ráz: víru předpokládají, ale i rozmnožují.

Aby slavení svátostí mělo zřetelný charakter liturgie, uchovává si každá svátost prvky bohoslužby slova: je tu tedy zvěstování slova čtením, evangeliem a kázáním, a jsou tu modlitby a přímluvy. Ideálem zůstává udílení svátostí, spojené se slavením eucharistie. I tam, kde to není možné, probíhá liturgie udílení svátosti vždycky jako liturgická slavnost: tvoří ji vstup, bohoslužba slova, jádro liturgie příslušné svátosti a závěr. Tak nyní svátosti vyjadřují nejen spásonosný aspekt, nýbrž v modlitbách a prosbách, ve vyznání vin a vyznání víry také aspekt vzestupný, který patří ke každé liturgii. Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i znameními živí, posilují a vyjadřují. Centrální místo v liturgii svátostí zaujímá Boží slovo. Bez integrované bohoslužby slova není správné, ani není dovoleno  liturgii svátostí slavit. Biblický text je základem homilie, základem výběru písní, základem výběru variant jednotlivých částí obřadu.

Společenský ráz svátostí: udělují se ve mši nebo bohoslužbě slova.

Všechny svátosti mají sociální rozměr. Netýkají se jen toho, kdo je přijímá, a toho, kdo jimi slouží, ale celé církevní obce. Proto obnovená liturgie předpokládá při liturgii svátostí přítomnost obce. A nejen přítomnost, ale aktivní, činnou účast. Společenská dimenze svátostí může být zdůrazněna tím, že všechny svátosti lze zakomponovat do liturgie mešní. U některých svátostí s jiným způsobem ani rubriky nepočítají. Spojení obřadů se děje zpravidla tak, že podstatná část obřadu svátosti má místo po homilii, úvodní části na začátku bohoslužby. Některé části v mešní liturgii tak přibudou a jiné se naopak vypouští.

Svátosti jsou místem, kde působí Ježíš Kristus, jsou projevem života církve, darem pro udělujícího i přijímajícího, jsou slaveny v církvi a církví. V církvi – v Kristově těle - se  Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. Svátosti jsou Božím darem a církev je zprostředkovatelem tohoto daru. Udělení a přijetí svátosti není izolovanou událostí, která by nesouvisela s ničím dalším v životě přijímajícího. Celý pastorační proces, týkající se přípravy na svátost i jejího udělení a přijetí, vstupuje do určitého kontextu společenského, náboženského a ryze osobního. Každý člověk přichází z určitého rodinného i společenského prostředí, které je třeba alespoň v hrubých rysech identifikovat a respektovat. Právě tak se jeho víra nachází v určitém celoživotním kontextu, proto může být objevovaná, zapomenutá, znovu nalezená, rostoucí anebo téměř neznatelná.

Na závěr:

V češtině vyšly všechny důležité liturgické knihy vydané po II. vat. koncilu. Jedná se o překlady typických římských vydání, kdy rituál každé svátosti je v samostatné knize. Do českých překladů je navíc zařazen i lekcionář. Cennou součástí každé knihy jsou úvody, které nejsou pouhými rubrikami, popisujícími praktické otázky, ale zejména dávají obřadům každé svátosti dogmaticko-pastorační zarámování.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio