Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV USTANOVENÁ JEŽÍŠEM KRISTEM - téma poslední ke Slavnosti Ježíše Krista Krále 24.11.2013 - homilie katechetická (KKC 669-671).

19. 11. 2013 13:09

SLAVNOST JEŽÍŠE  KRISTA KRÁLE – 24.11.2013 - neděle

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z 2. knihy Samuelovy(I C)   2 Sam  5,1-3:

Text čtení z knihy Samuelovy představuje krále Davida jako ideálního panovníka národů Izraele. On je tvůrcem jednoty a soudružnosti lidu. Na podkladě Boží přísahy je uzavřena smlouva věrnosti a oddanosti, která  zjevuje nároky samotného Boha, skutečného krále všech lidí. Každé panování nad Božím lidem tedy vždy odkazuje k Boží svrchovanosti.

1. ČTENÍ 2 Sam 5,1-3: Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

  • Komentář ke 2. Čtení z listu apoštola Pavla Kolosanům.  (I C)    Kol 1,12-20:

Apoštol Pavel v listě vyzývá Kolosany, aby děkovali Bohu Otci,  že zajistil těm, kteří v něho věří, přechod z moci temna do světla  království jeho Syna, které je již dnes tajemně přítomno v Církvi. Ježíš Kristus, hlava společenství křesťanů, tedy jeho těla, je živým vtěleným Slovem Božím, obrazem neviditelného Boha, jež nás v Duchu svatém svou krví prolitou na kříži  do království nebeského uvádí.

2. ČTENÍ Kol 1,12-20: Bratři ! Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj. 

  • Komentář k evangeliu podle Lukáše.  (IC)  Lk  20,27-38: 

Apoštol Lukáš v evangeliu vykresluje dramatickou scénu Ježíšova korunování, vrcholící slavnostním uvedením Božího království do přítomného okamžiku. I lotr po pravici na kříži krvácejícího Ježíše se mu odevzdává a žádá ho o vstup do jeho království. A je přijat!  Naopak ti kdo poklad, spočívající na probodeném Srdci  Ježíše Krále, nepřijímají, padnou.

EVANGELIUM Lk 23,35-43: Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."  

Církev ustanovená Ježíšem Kristem

je téma 386 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  dnešního 2. čtení Kol 1,12-20 a Katechismus katolické církve (KKC) 669-671.

Osnova:

a) Kristovo království je již dnes tajemně přítomné v Církvi

b) zárodek a počátek Božího království je „malé stádce“

c) struktura Církve stanovená Pánem

d) Církev se zrodila z probodeného srdce Krista

Úvod.

Poslední neděle v církevním roce  nám připomíná královskou vládu Kristovu, fakt, že Ježíš Kristus je svrchovaným Pánem nejen Církve, ale i celého světa.

„A jeho (Ježíše) dal (Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá" (Ef 1,23)

Kristovo království je již dnes tajemně přítomné v Církvi.

Ježíš Kristus je v Církvi přítomný svým Duchem. Způsob zrození Církve odhaluje její podstatu. Co Duch Svatý učinil pro ustanovení Církve, koná i nadále v celém průběhu jejích dějin. Neustále v ní působí jako poslaný nebeským Otcem, jako dar, který dal Ježíš Kristus své Církvi, svému tělu. Kristus vládne ve své církvi a prostřednictvím církve, v čase bdělosti očekáváme Ježíšovo vítězství na konci časů. Jednoho dne se Kristus vrátí. Přijde ve slávě po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa a konečné vítězství Boha svým druhým příchodem a posledním soudem dovrší (671). Boží království tak dosáhne plnosti. Oslavený Kristus, Pán vesmíru a dějin, hlava své Církve, zůstává tajemně už nyní na zemi, kde už je jeho království přítomno v Církvi jako svém zárodku a počátku (669).

Zárodek a počátek Božího království je „malé stádce.

Buďme Pánu Bohu vděční za dar v podobě naší Církve, jejímž prostřednictvím se nám dostala  víra a vědomí o bytí Ježíše Krista. Pamatujme ale na to, že Církev je jen nástrojem k tomu, aby dobrá zpráva o spáse došla tam, kam má,  tedy i k těm nejmenším bratrům a zatoulaným ovcím. Každý nástroj je nahraditelný. Každý nástroj je užitečný jen potud, pokud má svůj smysl v tom, k čemu je určen, a ne sám v sobě. Smyslem existence  církve  a jednotlivých, byť malých křesťanských společenství je, aby na všech místech světa zářilo světlo Kristova evangelia; aby bylo dost nejlepší pastvy a nejčistší vody pro ovce jeho stáda silné i slabé. Pokud budeme vidět jako prvořadý cíl Krista a ne sami sebe, má i existence  našeho „malého stádce“ smysl, a naše práce bude požehnána. Kristovo království, jež hlásá církev, již projevuje svou přítomnost na každém z nás (670). Hledejme proto nejprve Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno.

Struktura Církve stanovená Pánem.

Kdo tvoří to tajemné Tělo Kristovo? Patříme i my do tohoto Těla anebo jsme jen přívěškem hierarchie, stádcem, o něž musí duchovní všech stupňů z Kristova příkazu pečovat, vést je a jako nesamostatné jí být vlastně "na obtíž"? Nebo naopak stačí pohled do zrcadla, abychom viděli sami sebe nebo bližní jako "ratolesti" podle Pánových slov: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic"   (Jan 15,5)?

Existují nejméně tři způsoby, kterými Církev představuje sebe samu a ve kterých vyjadřuje svou víru ve spojení božského s lidským, v přítomnost nebeského Pána ve viditelném společenství věřících: totiž obraz Božího lidu, dále obraz Církve jako Kristova těla a obraz Církve jako Kristovy nevěsty. Každý z těchto obrazů vyjadřuje jinou stránku Církve, ale pouze z jiného hlediska, z jiného úhlu pohledu. Společné je jejich přesvědčení o živém vztahu společenství věřících k nebeskému Pánu, přítomnému ve struktuře Církve  v Duchu Svatém, a k jeho Otci.

Církev se zrodila z probodeného Srdce Krista.

Podstatnou účast na životě Božího Syna mělo Nejsvětější Srdce Ježíšovo a bylo také Církví přijato jako symbol jeho božství. Není možno pochybovat, že se toto Srdce, právě tak jako ostatní údy lidského těla Ježíše Krista, účastnilo díla božské milosti a všemohoucnosti. Proto je také právem pokládáno za zdroj  nesmírné lásky, která našeho Vykupitele přiměla k tomu, aby prolil svou krev, a tak vešel s Církví  v tajemný sňatek. „Trpěl z lásky k Církvi, která měla býti s ním spojena jako nevěsta.”  Ze zraněného Srdce Vykupitelova se tedy zrodila Církev, zprostředkovatelka jeho Krve, a z téhož Srdce neustále hojně prýští proud jeho božské svátostné milosti. Z ní čerpají děti Církve nadpřirozený život. V posvátné liturgii čteme: „Z rány Srdce se zrodila Církev, která je spojena s Kristem,… který ze svého Srdce vyléváš milosti.” O významu tohoto symbolu, známého i dávným církevním Otcům a církevním spisovatelům, píše sv. Tomáš: „Z boku Kristova vytryskla voda k omývání, Krev však k vykoupení.  A proto Krev náleží ke svátosti Eucharistie, voda ke svátosti křtu. Křest však čerpá svou očistnou sílu z Krve Kristovy.” Co je napsáno o boku Kristově, na kříži zraněném vojínem, je pravda i o Srdci, které bylo též kopím zasaženo. Vždyť vojín mířil tak, aby zajistil smrt ukřižovaného Ježíše Krista. Proto rána nejsvětějšího Srdce Ježíšova je po všechna staletí živoucím symbolem svobodného rozhodnutí lásky, jíž nás všechny Kristus tak miloval, že na Kalvárii sám  sebe vydal v krvavou oběť.

Na závěr:

Neexistuje Církev, na kterou bychom se jako věřící mohli dívat jako na nějaký neznámý objekt nebo společnost zvenčí. Každý z nás je totiž její nedílnou částí, která je na ni jako na Kristův vinný kmen naroubována, každý z nás se v ní může ztotožnit: nalézt sebe, své místo a svůj úkol, který mu Bůh v tomto mystickém těle svěřil. Každý v ní má místo, svůj domov; jen ti ne, kdo se úmyslně od Těla oddělí.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1367×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio