Témata k nedělní a sváteční liturgii

POSLÁNÍ CÍRKVE - téma 4 ke 4. neděli adventní 22.12.2013 - homilie katechetická (KKC 770-776).

20. 12. 2013 18:04

4. NEDĚLE ADVENTNÍ - 22.12.2013

Liturgické texty (A1)

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše (I):

U judského krále Achaza se v dnešním čtení od proroka Izaiáše setkáváme s typickými projevy, táhnoucími se dějinami vyvoleného národa. Spočívají na nedostatku důvěry v Boží moc a to i u těch, kteří navenek Boha uctívají, ale ve  skutečnosti se odmítají nechat  Bohem vést. Hospodin reaguje na tento problém  a ústy proroka zvěstuje svůj vlastní příchod na svět v osobě  Ježíše, který se zrodí z panny a z Božího Ducha.  On v Božím lidu  víru upevní a  cestu ke spáse všem lidem  zpřístupní. My dnes se svými bratry a sestrami v Kristu už patříme do svaté církve plné hluboké víry, jejíž hlavou je Kristus a v níž definitivně přebývá Bůh.

1.ČTENÍ  Iz  7,10-14: Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): ”Vyžádej si znamení od Hospodina,svého Boha, ať hluboko v podsvětí či nahoře na výšinách!” Achaz však řekl: ”Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.” Tu pravil Izaiáš: ”Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je ‚Bůh s námi‘.”

  • Komentář  ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Římanům (I): 

Že hlavou Božího lidu v církvi je Ježíš Kristus a že on nás  povede  ke spáse, byli pověřeni do celého světa hlásat jeho apoštolové, naplněni Duchem svatým. Církev jejich prostřednictvím od těch dob bez přerušení sděluje světu poselství této radostné zvěsti. A první apoštolové, jak psal i svatý apoštol Pavel, obdrželi od Boha  vzácný dar. Bůh je obdařil svou láskou a povolal je do stavu svatých. Buďme hrdí na to, že viditelně patříme do svaté církve. Svaté především proto, že je v ní v Ježíši Kristu, samotný Bůh.

2. ČTENÍ Řím 1,1-7: Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce,a od Pána Ježíše Krista.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše (I):

Události, o nichž vypráví evangelium, nám dovolují proniknout k tajemství Ježíšova života. Jeho zrození je dílem Ducha svatého a na něho se vztahují  Izaiášova slova,  která  teprve apoštol Matouš pochopil do hloubky a dal mu křesťanský výklad. Narozením Ježíše se naplnilo dávné proroctví o příchodu  Mesiáše. Když pochopíme  poslání Ježíše v dějinách a jeho spojení s  církví  křesťanů, počne se nám jasně rýsovat cesta i cíl Božího plánu.

EVANGELIUM Mt 1,18-24: S narozením Ježíše Krista to bylo takto:Jeho matka Maria byla zasnoubena   s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: ”Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.” To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ”Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel”, to znamená ”Bůh s námi”. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

Poslání církve 

je téma 4 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus A Is odkazem na znění dnešního 2. čtení  Řím 1,1 a Katechismus katolické církve  (KKC 770 -776).                                                                              

Osnova:

a) Církev viditelná a duchovní

b) spojuje lidi s Bohem

c) je všeobecnou svátostí spásy

Úvod.

Církev, existující po staletí v dějinách, skrývá v sobě tajemství, které není možno zachytit jedním přímým a prostým pohledem, nýbrž jen prostřednictvím toho, čím se odráží v naší mysli. Pouze očima víry lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout záři její duchovní úrovně (770).

Církev  zároveň viditelná a duchovní.

K tajemství  církve patří, že je zároveň viditelná a neviditelná, pozemská i věčná, lidská i božská.  Je nositelkou božského života. Svou svatou církev ustanovil Ježíš Kristus Syn Boží  a bez přestání ji udržuje ve společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organizmus. Je společností vybavenou hierarchickými orgány, uspořádanou  a řízenou Petrovým nástupcem a biskupy jako viditelné shromáždění     i duchovní společenství. Duchem svatým je pozemská  církev obdařená nebeskými dary. To obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající  z lidského a božského prvku (771). Viditelná církev má místo v Božím  plánu a je jí určeno poslání, autorita   a zaslíbení dané Kristem: „Dám ti klíče království nebeského“(Mt 16,19). Viditelné církvi patří také slovo evangelisty Matouše.

„Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“(Mt 5,14-16).

Samotný rozsah Písma a rozpoznání jeho inspirace Duchem svatým, je rozhodnutím viditelného a autoritou obdařeného seskupení, totiž biskupů církve. O sporných otázkách církev rozhodovala na mnoha koncilech a synodách – tam se vyjadřovali skuteční, viditelní lidé – biskupové – k obtížným otázkám, které křesťané té které doby řešili. Rozpoznání nauky o Otci, Synu a Duchu svatém jako Trojici či dvou přirozeností v Kristu jsou výsledkem tohoto rozhodnutí viditelné a skutečné církve.

Církev, která není v žádnémpřípadě viditelná, nemůže mít logicky žádnou autoritu, protože nikdo nemůže být vázán, aby se jí podřídil, aby jí naslouchal, když vyučuje a rozhoduje ve sporných otázkách. Pouze viditelná církev obdařená autoritou mohla položit pilíře, podpírající křesťanskou víru a praxi v běhu staletí.

Kristova církev je ta, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (Mt 28,18), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (1 Tim 3,15).

Církev  - tajemství spojení lidí s Bohem. 

Cílem Božího plánu je sjednocení Jeho osoby se svým lidem.  Učinil tak prostřednictvím Ježíše Krista. Apoštol Pavel přirovnává spojení Syna Božího s viditelnou církví k manželství, v němž je s Ním spojena jako se svým ženichem. V tom tkví velké tajemství církve (772). Církev je milující snoubenkou. Je to společenství lidí spojených s Bohem svatou láskou, která nepřestává. Na cestě ke svatosti ji předchází pouze Panna Maria, Matka Boží (773).

V listech apoštola Pavla najdeme pojetí církve jako „Kristova těla“ (1Kor 12,12-13 a Řím 12,4-5). Přirovnání církve ke Kristovu tělu osvětluje úzký vztah mezi církví  a Kristem. I Ježíš mluví o těsném spojení mezi ním a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“(Jan 15,4-5).Ještě hlouběji je tato jednota zvýrazněna při eucharistii: „Kdo jí mé tělo  a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“(Jan 6,56).

Další charakteristickým místem, kde existuje spojení církve s Bohem, je „chrám Ducha svatého“.  Po Ježíšově zmrtvýchvstání  se Duch svatý stal  jednotícím prvkem  věřících, kteří na apoštolském základě a s Kristem jako nárožním kamenem vytvářejí pro Něj  „duchovní příbytek Boží (Ef 2,18-22). Boží Duch, který je počátkem každé spásonosné činnosti, sjednocuje prostřednictvím křtu, uzdravuje a posvěcuje svátostmi, posiluje v ctnostech a dává rozmanité dary (charizmata), které uschopňují k přijetí různých úkolů užitečných pro rozvoj církve – Kristova Těla.

Církev  - všeobecná svátost spásy.

Největším tajemstvím Kristovy církve je samotný Kristus. On založil svou církev jako tajemně přítomné království Boží, viditelné na zemi. Všechny spásné prostředky byly a jsou totiž Bohem dávány skrze Krista, jehož je církev Tělem. Církev je tedy Boží lid jdoucí k Otci,  v Kristu a pod vedením a posvěcením Ducha svatého.  Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří  milost Krista. Církev tedy vlastní  a sděluje  neviditelnou milost Boží. Proto je i sama nazývána „svátostí“ (774).

Podle 2. vat. koncilu je katolická církev: v Kristu svátostí spásy, znamením vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (775). Jako svátost je církev Kristovým nástrojem k vykoupení všech. V ní se Kristus zjevuje  a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem. Zde působí, aby celé lidstvo  vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého (776).

Na závěr:          

Církev je tajemné rozšíření Nejsvětější Trojice, které nás nejen připravuje na život   v jednotě s ní, nýbrž nám už nyní dovoluje mít na něm účast. V tom tkví poslání Církve, která pochází ze života Trojice a je plná Trojice. Je pro nás „rozesetým  a sdíleným Kristem“; je, „pokračujícím Vtělením“; „přítomností Krista na zemi“, mluví „s autoritou Krista přítomného a žijícího v ní“. Je Kristova nevěsta a jeho tělo. Je rovněž celá svatá a posvěcující. A jako je Bůh náš Otec, ona je naše Matka.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio