Témata k nedělní a sváteční liturgii

ROZTRŽKY V CÍRKVI - téma 12. ke 3. neděli v mezidobí 26.1.2014 - homilie ekumenická a dějepisná (YOUCAT 131).

23. 1. 2014 20:56

3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 26.1.2014

Liturgické texty  (AI)

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše  (I):

Úryvkem z knihy proroka Izaiáše  prostupuje světlo naděje vyvoleného Božího lidu,   o blížícím se vysvobození z moci nepřátel. Konečné vítězství bude připsáno Bohu, který, tak jako vždy, i tentokrát národu přichází na pomoc. Text připravuje čtenáře na pochopení dnešního evangelia. Sám Boží Syn v něm oznámí lidu  radostnou novinu, že přichází dlouho očekávané Boží království pro všechny.

1. ČTENÍ Iz   8,23 b – 9,3: V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.

  • Komentář ke 2. čtení z 1. Listu Pavla Korinťanům  (I):

Do cesty k Božímu království hlásaného Kristem a jeho učedníky   se však v průběhu dějin staví četné překážky. V některých nově vznikajících křesťanských společenstvích se objevují roztržky, spory a hádky. Tím velmi znepokojený apoštol Pavel mnohokrát vyzýval věřící k jednotě. On sám představuje Krista  jako jediný střed církve. A v rozbíjení jednoty církve z nově vznikajících různých náboženských skupin  vidí útok na samotného Krista.

2. ČTENÍ 1 Kor 1,10-13.17:  Napomínám vás, (bratři a sestry), jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé  z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji (bratři a sestry), že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý   z vás říká něco jiného: ”Já držím s Pavlem!”, ”já zase s Apollem!”, ”a já s Petrem!”, ”já  s Kristem!”  Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše  (I):

O světle naděje z prvního čtení, které jsme vyslechli od proroka Izaiáše, znovu uslyšíme v Matoušově  evangeliu.V osobě Ježíše zazářilo i pohanům v Galilei.  I k nim směřuje radostná zvěst o tom, že se všem přiblížilo nebeské království. Svítí na cestu k jednotnému  společenství se samotným Bohem.

EVANGELIUM Mt 4,12-23: Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ”Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině     a ve stínu smrti.” Od té doby začal Ježíš hlásat: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.”Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: ”Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.” Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě.  A povolal je. Oni hned nechali loď   i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.

Roztržky v církvi

je téma 12 ke dnešní dějepisné a ekumenické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ cyklus AI - s odkazem na znění 2.čt 1 Kor 1,10-13. YOUCAT131.    

Osnova:

a) staré kristologické bludy: monofysitizmus, nestorianizmus

(Koptové, Arméni, Melchiti)

b) schizma s východní církví – pravoslavní

c) reformace, protestantizmus

d) svobodné církve

e) novější křesťanská společenství

f) snahy o sjednocení – ekumenizmus po II. vatikánském koncilu (Ut unum sint)

Úvod:

V dnešním 2. čtení z  listu Pavla Korinťanům jsme slyšeli jeho napomenutí: „Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky! Stejně usuzujte a stejně smýšlejte“. Dostal totiž zprávu, že se mezi sebou někteří křesťané hádají. Vlastnost, která provázílidi všech dob. Svaté Boží pravdy jsouvšak nezměnitelné. „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi.“ (Ef 4,5-6). Ve věcech víry by tedy měli věřící být zajedno.Bohužel už od počátku tomu tak vždy nebylo. Zjevené Boží slovo si někteřívykládali po svém a tak vznikaly hereze či bludy, uvnitř církve docházelo k zásadním teologickým sporům a k odštěpování od jediné Kristovy církve kvůli pokroucení Ježíšova učení.

Staré kristologické bludy.

Představitelé prvotní církve především apoštol Pavel  usilovali, pokud bylo v jejich silách, udržovat jednotu  Kristovy církve. Již od začátku církve se v ní vyskytovaly bludy, odporující zjevené pravdě Boží, a také rozkoly, odporující bratrské lásce. V prvních dvou stoletích po Kristu se  započalo  bádat o Ježíši jako o osobě. Vznikl vědecký obor zvaný „christologie“.  Teologové přemýšleli - kdo je Ježíš? Bůh? Člověk? Nebo Bůh i člověk zároveň? A uvažovali nad různými kombinacemi možností.

Jednou z teorií byl nestorianizmus nazvaný po  patriarchovi Nestoriovi, který v Kristu předpokládal dvě osoby. Teorie přispěla k dalším neshodám a k rozkolu v církvi na několik dalších století.  Někteří z těch, kdo odsoudili tuto teorii, pak přešli do opačného extrému, nazvaného monofysitizmus.Předpokládali v Ježíšovi pouze jednu, totiž božskou přirozenost, která seovšem natolik rozšířila, že v ni dodnes věří početná křesťanská společenství hlavně v Egyptě,  v Etiopii– Koptové. Melchiti a Arméni po celém světě.

Schizma s východní církví  - pravoslavní.

Příběh středověké církve se odehrával po celá staletí na pozadí rozpadu starověkého světa, velké migrace, válek a převratů v prostředí zmatených  a spletitých společenských situací  a vzájemných vztahů. Na troskách římské říše vznikaly pod tlakem barbarů ze severu, islámu z jihu a východu nové politické, státní a náboženské útvary.

Byzantská říše se sídlem v  Cařihradě ovládala téměř celou Evropu. Papežové, králové a císařové soutěžili v úsilí získat moc vzájemně nad sebou a nad světem.  Křesťanská církev procházela v té době složitým vývojem. Když byl v roce 800 papežem v Římě pomazán zbožný a křesťanství oddaný Karel Veliký na krále a stal se prvním středověkým římským císařem, došlo i k rozdělení původní obrovské  byzantské říše na dvě císařství, na západní a východní část, která tím byla výrazně oslabena.  V obou císařstvích znovu vzplanuly vzájemné církevní spory zejména mezi papežem Mikulášem I. a patriarchou  Fótiem , vyhrocené  především na řešení zástupného  problému o použití či nepoužití slova ,… i Syna (filioque)  ve Vyznání víry:Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází.“ Spor vedl až k úplnému

Reformace, protestantizmus.

V polovině šestnáctého století došlo v západní Evropě  k závažnému narušení církevní jednoty vystoupeními Martina Luthera, Zwingliho, Kalvína a anglického krále Jindřicha VIII. Později pak vznikly celé stovky protestantských sekt. Toto rozštěpení bylo odůvodňováno potřebou reformy církve, proto se také nazývá reformací.Tato reformace však nepřinesla skutečnou reformu, nýbrž osudné rozdělení a rozštěpení, které dosud trvá. Výsledkem reformace byla v konečném důsledku třicetiletá válka, které předcházela bitva na Bílé hoře.  Praví reformátoři církve nikdy církev nerozbíjeli, od církve se neodlučovali, ale vždy v církvi zůstávali. Tito reformátoři se dopustili osudné chyby: chtěli odstranit chyby církve, ale sami se prohřešili proti vůli Kristově od církve  tím, že porušili jednotu, na které Kristovi nejvíce záleží. Dnes už i někteří protestanti uznávají, že reformace byla velkým omylem, že přinesla víc škody než užitku, že přivedla protestanty do vleklé krize  a bezmocnosti vůči náporu světa a lidské zvůle.

Svobodné církve.

V následujících staletích se protestantské církve dále štěpí na velké množství denominací. Od katolické církve se oddělují starokatolíci a některé národní církve,   u nás je to například Církev československá husitská. Vznikají též společenství spojující křesťanství s prvky jiných náboženství. U nás byly státem registrovány jako svobodné církve. Jsou to společenství lidí, kteří se rozhodli žít křesťanským způsobem, společenství, kde znějí modlitby a zpěvy, čte se Písmo, křtí se, vysluhuje se Večeře Páně.

Například Církev bratrská klade důraz na autoritu Písma svatého. Buduje sbory z věřících, kteří se osobně rozhodli pro cestu s Kristem a v pokání se duchovně narodili k novému životu, jak to zachycuje zvěst Nového zákona. Hlavní misijní poslání vidí církev ve zvěstování Božího slova, křesťanské výchově a praktické službě. Zvěstování je zaměřeno k evangelizačním důrazům na duchovní narození  z Ducha svatého a obrácení od starého života k životu s Kristem. Důraz je kladen na katechezi, duchovní růst a aktivní učednictví.

Novější křesťanská společenství.

Od roku 1990 u nás vznikají nová křesťanská společenství a sbory, které se tvoří více méně živelně, mnohé nemají ustálený způsob slavení liturgie  a šíření evangelia. Ke křesťanství se rozhodně hlásí tzv. hnutí vírya tzv. učednické hnutí. Hnutí víry napohled není lehké odlišit od letničního a charismatického hnutí. Reprezentantem tzv. učednického hnutí je celosvětová a rychle rostoucí Církev Kristova. Zahraničními (zejména americkými) misionáři jsou vedena i další společenství. Zůstávají často stranou hlavního křesťanského proudu hlavně kvůli jisté kulturní nepřizpůsobivosti, fundamentalismu, který znesnadňuje jakýkoli dialog, a výlučnosti. Mezi nimi bychom na prvním místě měli jmenovat tzv. Místní církev, založenou díky působení čínských křesťanů Wachtmana Nee a jeho pokračovatele nedávno (1997) zemřelého Witnesse Lee. Zejména jejich spisy tiskne a distribuuje nyní i v češtině nakladatelství Proud. Jinými skupinami, vedenými zahraničními misionáři, jsou Církev Pánova, Církev milosti, Kristova obec a relativně samostatné sbory Církve Kristovy. Od základního křesťanského trojičního věroučného článku se v 16. století odchýlilo hnutí unitářů. Rozkvětu dosáhlo toto hnutí v 19. st. V USA a po 1. světové válce začalo působit i u nás, dnes jako Náboženská společnost českých unitářů. Za hranicemi křesťanské pravé víry se nachází i řada dalších skupin především kvůli zjevením, jichž se údajně dostalo jejich zakladatelům. Nejvýznamnějšími z nich je již zmíněná náboženská společnost Svědkové Jehovovi, dále Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tzv. mormoni),Církev sjednocení (tzv. moonisté), menší společenství tvoří Křesťanská věda a Rodina (dříve Děti Boží a Rodina lásky).

Snahy o sjednocení – ekumenizmus po II. vatikánském koncilu. (Ut unum sint).

Roztříštěnost křesťanských tradic se pokouší překonat ekumenické hnutí, sílící v posledních desetiletích. Výrazem této snahy o sblížení a sjednocení církví v České republice je práce Ekumenické rady církví. Tato organizace je spolu s Českou biskupskou konferencí (ČBK) - vrcholným orgánem římskokatolické církve - považována za důvěryhodnou reprezentantku křesťanství u nás.  Členy Ekumenické rady církví jsou: Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Bratrská jednota baptistů, Jednota bratrská, Církev bratrská, Pravoslavná církev v českých zemích, Starokatolická církev, Slezská cerkev evangelická, Evangelická církev a Apoštolská církev. Přidruženými církvemi jsou Armáda spásy a Česká biskupská konference. Statut pozorovatele Ekumenické rady církví má Církev adventistů sedmého dne a Federace židovských obcí. Církve vytvářejí (v různé vzájemné kombinaci) množství společných (ekumenických) organizací misijního či charitativního charakteru. Některé jsou organizovány ze zahraničí. Mezi nejvýznamnější misijní organizace patří Trans World Radio (TWR), Brněnská tisková misie, vydávající množství letáků a jiných příležitostných tisků.

Druhý vatikánský koncil zaznamenal svým významem  průlom i do ekumenického hnutí.Více než 2 500 katolických biskupů se sešlo na dosud posledním ekumenickém koncilu, který svolal papež Jan XXIII. (1958-1963), a jež zasedalo     v letech 1962-1965 Dekret O ekumenismu uznal pravoslaví a protestantismus za církve a zpřístupnil katolické církvi ekumenickému hnutí. Následovalo prohlášení Nostra aetate, upravující vztah římskokatolické církve k islámu, buddhismu a judaismu. Zatímco dříve stála církev proti mnohým denominacím v opozici, nyní  nalezla tu nejlepší cestu ke smíru - v dialogu. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje. Jsme křesťané. Co máme společného? Všichni jsme přijali svátost křtu ve jménu Nejsvětější Trojice a stali se údy Kristova těla. Byli jsme znovuzrozeni a jako Boží děti začleněni do Církve, která je současně viditelná i neviditelná, lidská i Boží. Katolická církev dříve tvrdila, že je (est) tou jedinou pravou Kristovou církví. Koncil nahradil sloveso „je“ svátostnou formulací „subsistit“, která církev zaměřuje ke Kristu. Její správný výklad znamená, že církev, kterou Kristus ustanovil, seuskutečňuje v katolické církvi.

Jedno z tajemství církve spočívá v tom, že jsme vnitřně jednotní, ale přitom se navenek lišíme. Nadále přetrvávají mezi jednotlivými křesťanskými církvemi nepodstatné rozdíly, které se nám dříve jevily jako nepřekonatelné. Dnes církev katolická rozmanité tradice nebo rity uznává a nesnaží se do nich zasahovat. Vždyť vyznačují a sdělují totéž Kristovo tajemství a jsou projevem všeobecnosti církve. Církev katolická uplatňuje zásadu – v podstatném jednota, v nepodstatnémsvoboda.

Na závěr:

Papež  Jan Pavel II. v encyklice UT UNUM SINT 1995 (Ať všichni jedno jsou)píše: „Koncil praví, že odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení  lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. Dekret o ekumenismu neopomíjí v souvislosti s rozdělením křesťanů "vinu lidí  z obou stran“ a uznává, že odpovědnost nemůže být svalována výlučně na "ostatní". Díky Boží milosti však nebylo zničeno to, co náleží ke struktuře Kristovy církve, ani trvající společenství s ostatními církvemi a církevními společenstvími“.

YOUCAT otázka 131: Jak bychom měli usilovat o jednotu křesťanů?              

Odpověď: Slovem i skutkem musíme poslouchat Ježíše, jehož vůlí je, „aby všichni byli jedno“( Jan 17,21).

Papež Benedikt XVI., plný optimismu v tom jak naplnit poslání ekumenismu, uložené církvi II. vatikánským  koncilem, k tomu vyhlašuje: „Potěšující důvod  k optimismu vidím ve skutečnosti, že se dnes rozvíjí jakási „síť“ duchovního spojení mezi katolíky a křesťany různých církví a církevních komunit. Každý za sebe se angažuje v modlitbě, v prověřování vlastního života, v očišťování paměti  a otevřenosti milosrdné lásce. S pomocí, jež přichází Shůry, najdeme v různých doposud otevřených otázkách uskutečnitelná řešení, a touha po jednotě nakonec, tak jak a kdy On bude chtít, bude naplněno. Vyzývám vás všechny, abyste se spolu se mnou vydali na tuto cestu“.

Vypracoval Matonick

 

 

 

 

Zobrazeno 1346×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio