Témata k nedělní a sváteční liturgii

VYVOLENÍ ABRAHÁMA - téma 19 ke 2. neděli postní 16.3.2014 - homilie biblická.

13. 3. 2014 12:10

2. NEDĚLE  POSTNÍ - 16.3.2014

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení z první  knihy Mojžíšovy.  ( I A )     Gn  12,1-4a:

Bůh uskutečňuje s lidstvem od počátku svůj plán spásy. Zavázal se, že bude vždy věrně stát při svém stvoření. K tomu si, podle čtení z první knihy Mojžíšovy, vyvolil  a povolal Abrahama a přikázal mu, aby vyšel ze své rodné země do země zaslíbené.  Požehnal mu k tomu včetně příslibu nesčetného slavného potomstva ze všech národů. Abrahámova poslušná víra se stala  pro všechna pokolení vzorem správné odpovědi na Boží povolání.

Gn 12,1-4a: Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

  • Komentář ke 2. čtení z druhého listu apoštola Pavla Timotejovi .  (I A )   Tim  1, 8b -10:

Poslušná víra, která provázela Abraháma do zaslíbené země, vlévala sílu také apoštolu Pavlovi na jeho cestě utrpením  ve vězení v Římě. I v nejtěžších chvílích  pociťoval moc Boží milosti, vyzařující z osoby Ježíše Krista, který kráčel po jeho boku a vedl ho k vítězství nad smrtí.  Z listů, které z vězení psal svým učedníkům, prozařovalo světlo radosti a naděje. Objasnil v nich i souvislosti nutné k pochopení Abrahamova otcovství těch, kdo věří v Krista, ať jsou původu židovského, nebo pohané.

Tim 1, 8b -10: Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I A )    Mt  17, 1 –9:

Proměnou na hoře, při které podle Matoušova evangelia Ježíš ukázal svou božskou tvář, dosvědčuje Bůh velmi důležitou událost.  Starou smlouvu uzavřenou mezi Bohem a lidstvem před mnoha lety s praotci židovského národa, Ježíš proměňuje v přítomnosti proroků a svých učedníků, ve smlouvu novou a věčnou. Smluvní vztah je tím prohlouben a rozšířen a díky křesťanské víře otevřen všem. Nový „národ“  je pokračováním národa vyvoleného, poněvadž uznává Ježíše, syna Izraelitů, jako Syna Božího. Ve velkém počtu budou do něho zahrnuti lidé ze všech národů.

Mt 17,1-9: Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Vyvolení Abraháma

je téma 19 ke dnešní biblické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus AI - s odkazem na znění 1. čtení Gen 12,1-4a a dokumentu Papežské biblické komise (PBK) „Židovský národ a jeho svatá písma v křesťanské bibli“  čl. 33–36.

Osnova:

a) vyvolení ve SZ dokument PBK Židovský národ…, čl. 33–34

b) smysl vyvolení a jeho naplnění v NZ (2 manželky Abrahámovy, 2 Jeruzalémy,  2 zákony) podle čl. 35–36

c) důsledky vyvolení: víra

Úvod:

Bůh je osvoboditelem a spasitelem nejen malého židovského národa, který si vyvolil a oddělil pro sebe s výhledem na svůj zvláštní vztah vůči němu.  Vyvoleným národem jsou i křesťané.  Myšlenka vyvolení má základní význam pro pochopení dvou zákonů - Starého i Nového - a celé Bible. V křesťanství, židovství a islámu je zdůrazňován  společný prvek tří náboženství, kterým je Abrahám. Uvedená náboženství se odvolávají na Abraháma a považují jej za jednu z nejvýraznějších postav náboženských dějin. Pokládají se za jeho potomky. Stačí se však jen na Abraháma odvolávat? Možná  bychom se spíše měli ptát, ke komu se hlásí Abrahám, než kdo se hlásí k němu. Pán Ježíš ukazuje pravý rozměr Abrahámova otcovství. V rozhovoru se Židy Ježíš zjevuje své božství a říká, že se Abrahám zaradoval, neboť spatřil, jak se naplňuje dílo vykoupení: „Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.‘ Židé mu řekli: ‚Ještě ti není padesát,  a viděl jsi Abraháma?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem.‘“ (Jan 8,56–59).

Vyvolení ve SZ (dokument PBK  Židovský národ, čl. 33–34).

Lid Izraele, vyvolený Bohem, je povolán k tomu, aby byl „svatým lidem“ (Dt 7,6). Mezi všemi ostatními byl vyvolen, aby byl osobním Božím vlastnictvím (Ex 19,5). Toto vyvolení se opírá o vyvolení praotců: „ A ty, Izraeli,  služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abraháma, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti:Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil“(Iz 41,8-9).Je jediný Bůh. Kromě Něho není jiného Boha.  Je to nejsilnější tvrzení židovského vyznání víry a přihlašuje se k němu i samotný Ježíš. Bůh, který svět stvořil svým Slovem a který dává člověku dech života je také tím, kdo svědčí    o své láskyplné péči  o každou lidskou bytost od jejího početí. Bůh  několikrát smluvně vyslovil svůj trvalý závazek vůči všemu živému na zemi.  K uskutečnění  svého  plánu si také vyvolil praotce Abrahama. Jediným základem Boží volby byla jeho láska a jeho věrnost člověku. K Abrahamovi hovořil takto: (Gn15,1-21): „Tvému potomstvu dávám tuto zemi…“. Šlo o jednostrannou povahu Božího závazku vůči Abrahamovi, smlouvu, stvrzenou slavnostním obřadem, která nikdy nebyla ani nemůže být porušena.Vyvolení Izraele neznamená zavržení ostatních národů. Naopak, předpokládá se, že také ostatní národy patří Bohu, neboť: „jemu náleží země i všechno co je na ní“ (Dt 10,14), a Bůh „přidělil národům jejich dědictví“ (Dt 32,8). Nazývá-li Bůh Izraele „svým prvorozeným synem“ (Ex 4,22) či „prvotinou své úrody“ (Jer 2,3), pak to svědčí o tom, že rovněž ostatní národy mohou  tvořit součást rodiny a úrody Boží.

Smysl vyvolení a jeho naplnění v NZ (2 manželky Abrahámovy, 2 Jeruzalémy,  2 zákony) podle čl. 35–36.

Návaznost na vyvolení Abrahama, jeho potomků  a Nového Jeruzaléma je v NZ postavena na novém základě, totiž na osobě a díle Ježíše Krista. Smluvní vztah mezi Bohem a lidstvem je tím prohlouben a rozšířen a díky křesťanské víře otevřen všem. Nový „národ“ bude pokračováním národa vyvoleného, poněvadž uznává za „nárožní kvádr“ „kámen, který stavitelé zavrhli“  (Sk 4,11)  Ježíše, syna Izraelitů. Ve velkém počtu budou do něho zahrnuti lidé ze všech národů. Celou řadu zaslíbení, daných Bohem ve SZ, reinterpretuje NZ ve světle Ježíše Krista.

Kdo je skutečně součástí Abrahamova potomstva?  Bůh slibuje Abrahamovi nesčetné potomstvo, které dostane prostřednictvím jediného syna Izáka, narozeného ze Sáry, privilegovaného dědice (Gen 17,19; Gen 21,12). NZ nezpochybňuje platnost zaslíbení daného Abrahamovi. Ježíš je představen jako „Syn Abrahamův“ (Mt 1,1). Ježíš prohlašuje, že pohané „zaujmou místo u stolu s Abrahamem“ (Mt 8,11).

Apoštol Pavel blíže  osvětluje Abrahamovu víru, která je zdrojem ospravedlnění  a základnou Abrahamova otcovství, zahrnující všechny kdo věří, ať jsou původu židovského, nebo pohané.  Vidí uskutečnění příslibu Božího v přilnutí mnoha věřících pohanského původu ke Kristu (Řím 4,17-18).Pravý Izraelita není ten, kdo má svůj původ u Abrahama, ale ten, kdo věří v Boha. Pavel to v Bibli vyjádřilv listu Galatským 3,7: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ Abrahamovými dětmi jsou všichni, kdo spoléhají na Boha a na to, co pro něJežíš Kristus učinil: „Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž …dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.“  (Řím 9,6–8).

Důsledky vyvolení: víra.

Apoštol Pavel načrtává znaky  spasitelné víry  na příkladu Abraháma. Jeho skutečná víra věří i v beznadějia spoléhá na Boží slovo (zaslíbení). Bůh oslovuje lidi ze své veliké lásky jako přátele a zve je do svého společenství. Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra. Vírou člověk plně podřizuje Bohu svou vůli i rozum. Takovou odpověď  nazývá Písmo poslušností víry (KKC 143). Vzorem této poslušnosti, jak nám ji předkládá Písmo svaté, je Abrahám (KKC 144, 146). Díky této silné víře se Abrahám stal „otcem“ všech, kdo věří.(Srov. Řím 4,11-20).

Na závěr:

Vyvolení Abraháma a Izraele není nějakou v sobě uzavřenou výsadou. Již Starý zákon ohlašoval přilnutí „všech národů“ k Bohu Izraele. Ve stejné linii ohlašuje Ježíš, že „Přijdou mnozí od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem“ (Mt 8,11). Po svém vzkříšení pak Ježíš rozšiřuje poslání apoštolů a nabídku spásy na celý svět (Mk 16,15-16). „Kvůli našim společným kořenům ve víře přiznává církev židovskému národu zvláštní statut „staršího bratra“, což mu dává jedinečné postavení mezi všemi ostatními náboženstvími“  (Jan Pavel II. 13.4.1986).

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio