2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ - 27.4.2014
Liturgické texty (AI)
Apoštol Lukáš nám ve svém díle Skutky apoštolů předkládá jako součást „radostné zvěsti“ vyprávění o prvních krůčcích křesťanského společenství, oživované a podněcované Ježíšovým Duchem. Z úryvku můžeme zachytit základní prvky života prvotní církve v Jeruzalémě a vycítit atmosféru radosti,prostoty a rovnosti, která společenstvím křesťanů prostupovala.
Sk 2,42-47: Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi.
První Petrova epištola je adresována pronásledovaným křesťanským společenstvím prvotní církve. Nabízí jim útěchu a světlo, aby dokázala vnímat, že se uprostřed jejich bolestné situace dovršuje Boží plán spásy. Pohled na tuto skvělou budoucnost je posilou k překonání každodenních těžkostí a zkoušek.
1 Petr 1,3-9: Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.
Evangelium podle Jana obsahuje dvě zjevení vzkříšeného Ježíše. Věrně nás seznamuje s tím, co se odehrávalo v srdcích apoštolů po jeho smrti. Ježíš zná myšlenky i srdce lidí a vychází jim vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytl i Tomášovi znamení, které ho přivedlo k láskyplnému vyznání víry. Uvěřme jako on slovu Ježíšových svědků a přijměme Ježíše, jako svého Boha a Pána!
Jan 20,19-31: Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl:"Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!"Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Církev v soužití se synagogou
je téma 23 ke dnešní biblické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus AI s odkazem na znění 1. čtení Sk 2,42-47 a v duchu dokumentu Papežské biblické komise (PBK) „Židovský národ a jeho svatá písma v křesťanské bibli“.
Osnova:
a) první obec křesťanů v Jeruzalémě: společenství víry, lásky a majetku
b) od synagogy se liší právě Ježíšovým Duchem, bratrskou láskou, živenou eucharistií a modlitbou. Ježíšův Duch v ní působí charismatickou, uzdravující silou navenek a uvnitř znovuzrozením, „křtem Ducha“.
c) Ježíše uznávají křesťané za Mesiáše, považují se za pravé Izraelity a horlivě konají všechny povinnosti zbožného potomka Abrahámova
d) kde je Duch Svatý, tam vládne jednota, radost, společenství a láska. To lidé zavinili, že Církev nenahradila synagogu, jak k tomu Duch nabádal. Pravda, láska nerozdvojuje, ale lež a nenávist.
Úvod:
Rozepsaná osnova, vychází z ducha dokumentu Papežské biblické komise: „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli“. Dokument byl napsán v roce 2001 nejlepšími papežskými biblisty na žádost kardinála Ratzingera –pozdějšího papeže Benedikta XVI. Komise v něm konstatuje, že Nový zákon uznává autoritu Starého zákona jako božského zjevení a nelze jej pochopit bez těsného vztahu k němu a k židovské tradici, která jej předávala. Jediným, skutečně křesťanským postojem vůči Židům, je přitom "úcta a láska". Boží aktivita přinášející osvobození a spásu, vyvolení Izraele, smlouva, zákon, modlitba a bohoslužba, privilegované postavení Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu - to vše jsou prvky Zákona Izraelitů, které živí i křesťanskou víru.
První obec křesťanů v Jeruzalémě: společenství víry, lásky a majetku.
Prvotní církev tvořili výlučně Židé. Byli prvními následovníky Ježíše. Za méně než tři roky od doby, co Ježíš zahájil veřejnou službu, jejich jádro založilo v Jeruzalémě křesťanský sbor. Mateřská církev jeruzalémská se od začátku těšila velké vážnosti. Působili tam první apoštolové, pod vedením Petrovým společně spravovali obec jako živí svědkové Páně. Byli tam ještě mnozí jiní očití svědkové Ježíšova působení, smrti a zmrtvýchvstání a nadšeně hlásali radostnou zvěst o vykoupení.
Mladá obec se zprvu cítila ještě jako dovršení židovství, účastnila se židovské bohoslužby, žila v tradičních formách židovské zbožnosti a přejímala základní princip židovské organizace. Zároveň však tvořila s apoštoly vlastní společenství; konala vlastní bohoslužbu. Věřící „v soukromých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Sk 2,46) a slavili tak posvátnou večeři Páně. Jeruzalémská obec vtiskla rozhodující rysy společnému životu, zřízení, zbožnosti i modlitebnímu řádu církve.
Od synagogy se liší právě Ježíšovým Duchem, bratrskou láskou, živenou eucharistií a modlitbou. Ježíšův Duch v ní působí charismatickou, uzdravující silou navenek a uvnitř znovuzrozením, „křtem Ducha“.
Ačkoliv se křesťanská obec podílela na židovském kultu a přísně zachovávala židovský zákon, nutně se brzy se židovstvím rozešla, protože nové, typicky křesťanské rysy od počátku vedly k nepřekonatelnému protikladu mezi Ježíšovými stoupenci a synagogou. K dělení mezi církví křesťanů a synagogou docházelo postupně. První problém, který trvá dodnes, se týkal neshod o Ježíšovo Božství. K tomu přistoupil Ježíšův nový výklad židovských symbolů, jeho neobvyklé styky s lidmi, kteří byli židovské náboženské obci podezřelí, prohlášení o jedinečném Synovství ve vztahu k Bohu Otci, zklamání všeobecných očekávání Mesiáše a víra jeho následovníků v to, že vstal z mrtvých. Křesťanský křest, modlitba, která se obracela ke Kristu jako k Pánu, slavení eucharistie, výjimečné společenství lásky, které vedlo až k tomu, že se křesťané vzdávali soukromého vlastnictví ve prospěch bratrského společenství souvěrců (Sk 2,44n.) - to vše vyvolávalo u židů nedůvěru, odmítání a nakonec nepřátelství a vyvrcholilo vylučováním křesťanů ze synagógy.
Ježíše uznávají křesťané za Mesiáše, považují se za pravé Izraelity a horlivě konají všechny povinnosti zbožného potomka Abrahámova.
Ústřední téma Starého zákona vyvolení Izraele (Dt 7,6-8), zůstává základní i v Novém zákoně. Ježíšovo narození je zcela jasně potvrzuje. Ježíš je „syn Davidův, syn Abrahámův“ (Mat 1,1). Je to Mesiáš slíbený Izraeli (Jan 1,41; Jan 1,45). „Slovo“, které přišlo „mezi své“ (Jan1,11-14),přichází „spasit svůj lid od hříchů“ (Mat 1,21). Spása, kterou Ježíš přinesl je nabídnuta jak Židům, tak pohanům jak to Starý zákon předvídal (Iz 49,6). Křesťané pocházející z pohanských národů však požívají spásy jen proto, že skrze svou víru v izraelského Mesiáše byli uvedeni do Abrahámova potomstva (Gal 3,7; Gal 3,29). Křesťanská víra,v Pavlově interpretaci Kristovy smrti a vzkříšení jako mechanismu spásy, však vzkvétala působením Ducha svatého a hlásáním evangelia se dále šířila mezi pohany do celého světa.
Kde je Duch Svatý, tam vládne jednota, radost, společenství a láska. To lidé zavinili, že Církev nenahradila synagogu, jak k tomu Duch nabádal. Pravda, láska nerozdvojuje, ale lež a nenávist.
PBK v dokumentu poznamenává: "My křesťané a Židé jsme skutečně jednotní. Po náboženské stránce jsme opravdovými bratry, přijímáme stejné Boží Zjevení, pouze s tím rozdílem, že křesťané ho doplňují o tajemství Božské osoby Ježíše Krista, což je sice zásadní novost, avšak tato novost neruší předchozí Zjevení, ale pouze ho podtrhuje. Dokument je zaměřen k harmonii a jednotě s lidem Izraele. Nevíme sice, kdy bude této jednoty dosaženo, avšak udělali jsme další krok na cestě k tomuto cíli. Skutečně křesťanský postoj je následující: Židy musíme přijímat jako bratry a sestry Ježíše a Marie, a proto jako starší bratry a sestry nás křesťanů, jak ostatně zdůrazňuje i Svatý otec."
Na závěr.
PBK v závěru dokumentu píše: „V minulosti se někdy mohlo zdát, že odtržení židovského národa od církve Krista Ježíše je v určitých obdobích a na určitých místech úplné. Ve světle Písem vidíme, že k tomu nikdy nemělo dojít, neboť úplné odtržení církve od synagogy je v rozporu s Písmem svatým“.
Vypracoval Matonick.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.