Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV MEZI NOVÝMI NÁRODY - téma 35 ke Slavnosti sv. Petra a Pavla 29.6.2014 - homilie dějepisná.

27. 6. 2014 20:44

SLAVNOST SV. PETRA A PAVLA – 29.6.2014 - neděle

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů (V)  Sk  12, 1 -11:

Dnes si připomínáme památku dvou velkých apoštolů Petra a Pavla. V církvi se tento den slaví jako jejich společný svátek od poloviny třetího století. Ze Skutků apoštolů vyslechneme záznam o problémech apoštola Petra v době založení první církevní obce v Jeruzalémě.

1. ČTENÍ Sk 12, 1 – 11:Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu.     V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy.        I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky! " Udělal to.Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel.  V tom přišel Petr k sobě a řekl: "Ted' vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě   z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid."

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Timotejovi.  (V)   2 Tim 4, 6 -8. 17 -18:

Dnešní svátek  slavíme i pro jeho velký ekumenický význam. Petr a Pavel zastupovali v rané církvi dva opačné póly. Petr byl prvním Kristovým apoštolem, Pavel posledním. Petr byl především apoštolem Židů, Pavel byl poslán k misii mezi pohany. Podle tradice oba podstoupili mučednickou smrt v Římě. O Pavlově osudu svědčí i jeho list psaný Timotejovi.

2. ČTENÍ 2 Tim 4, 6- 8. 17–18:Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

  • Komentář k evangeliu podle Matouše. (V)  Mt  16, 13 -19:

Apoštol Petr ztělesňoval v církvi tradici. Znal osobně pozemského Ježíše a slyšel  z jeho úst, jak poznáme v dnešním Matoušově evangeliu, pověření k pastýřské službě. S Pavlem představovali různé směry a proudy v prvotní církvi. Pro nás zůstává důležité, že se tito tak odlišní apoštolové přes všechny rozdíly a spory navzájem ve své službě Kristu dokázali přijmout a uznat. Dějiny potvrzují, že  církev tímto způsobem všude žila  a rozkvétala po celá tisíciletí.  Připomínkou dne apoštolů Petra a Pavla tedy slavíme tajemství jednoty církve i v její různosti.

EVANGELIUM  Mt 16, 13 - 19 : Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje  Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: ,"Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu  Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."                                  

Církev mezi novými národy  

je téma 35 ke dnešní dějepisné homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“  A I.

Osnova:

a) křesťanství překračuje Alpy: mezi Franky, Anglosasy, Germány, Slovany (476–800 Pipin, Karel Veliký)

b) Církev si vybojuje nezávislost na státu (Cluny, boj o investituru, wormský konkordát)

Úvod.

Po zániku starověku vstoupila Evropa do nové, tisíc let trvající epochy lidstva, do středověku. Vydala se na cestu svého největšího duchovního i organizačního rozmachu. Středověk představují léta 476 – 1492. Tedy od pádu západní části říše římské do objevení Ameriky.

Křesťanství překračuje Alpy: mezi Franky, Anglosasy, Germány, Slovany (476–800 Pipin, Karel Veliký).

Středověk znamenal přenesení  jihoevropských kulturních a náboženských  aktivit na sever přes Alpy do středu Evropy a způsobil  jejich větší rozprostření mezi novými národy, mezi  Franky, Anglosasy, Germány a Slovany.

V oblasti náboženského myšlení vedle východní duchovní větve začala vznikat větev západní, která se stala zásadním zdrojem  nejen pro duchovní orientaci světa evropského, ale následně sehrála i roli východiska veškerého západního myšlení. Byla jednou z nejdůležitějších konstrukcí západního světa a obecné lidské civilizace, založené na křesťanských základech. Základní komunikačním prostředkem byla latina.

Na rozdíl od východní teologie, která se orientovala na abstraktní duchovní kategorie, jejich vysvětlování a řešení, se teologie  západní zaobírala člověkem, jeho duchovními možnostmi a potřebami. Řešila  záležitosti viny, trestu, náboženského odpuštění, pokání, východiska lidské svobody a v širším společenském smyslu koexistenci sféry světské a duchovní. Začala se objevovat potřeba, aby nové křesťanské iniciativy zaštítil státní útvar, kde by se křesťanství rozvíjelo.

Tímto novým útvarem se stala  francká říše, která  byla výrazně teokraticky zaměřena.Teokracie(theos = bůh, kratein = vládnout) je název, který se používá pro  státní zřízení, v němž náboženství a víra hraje významnou roli  a kde náboženští představitelé mají rozhodující podíl na moci. K teokratické podobě se francká říše propracovávala už od 5. století,  kdy její zakladatel Chlodvík I přijal Remeši křest.

Na přelomu 6. a 7. století byla Evropa ohrožena arabskou invazí. Vládce franské říše Karel Martel se postavil muslimizaci do cesty, podařilo se mu ji zastavit a zachránil tak evropskou kulturu před náporem islámu. V roce 732 zvítězil u Poitiers a stal se zakladatelem druhé etapy dynastické vládnoucí řady ve francké říši. PapežŘehoř III. ho po tomto vítězství požádal, aby se stal ochráncem  římské říše.

Martelův syn Pipin III. Krátký byl papežem potvrzen jako francký král nového typu; V r. 754 sešel  s papežem Štěpánem II. a veřejně tak stvrdil teokratické pojetí francké říše. Na toto setkání vzal svého syna Karla, který se pak stal jako Karel Veliký, podle něhož se celý rod nazývá Karlovci, největším franckým králem.  Francká říše za jeho panování dosáhla největšího rozmachu. Postupně se stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou Byzantské říši  na východě.

Papežský stolec se  stal oporou francké říše. V roce 800 při půlnoční bohoslužbě římský papež vložil na Karlovu hlavu císařskou korunu a prohlásí ho císařem. Tím byla obnovena římská říše, která se ovšem vůbec nepodobala starověkému otrokářskému impériu. Nový význam dala její existenci církev. Středověký římský císař se měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karel Veliký se nepovažoval za hlavního funkcionáře francké říše, ale za člověka, který byl vybrán Bohem a určen, aby teokratickou ideu naplňoval. Samotný akt korunovace byl zvláštní a byl předobrazem příštích bojů  o investituru. Císař byl ustanoven  z vůle papežovy. Dnes je působení Karla Velikého hodnoceno kladně a to hlavně z toho důvodu, že on se v rámci teokratického poslání stal prvotním ranně středověkým sjednotitelem Evropy.

Více jak dalších  sto let trvalo, než vznikl v Evropě nový stát teokratického charakteru – Svatá říše římská, která se stala novým garantem šíření křesťanství. Její formování na přelomu 1. a 2. poloviny 10. století už nesouvisí  s iniciativou západoevropských Franků, ale Sasů.

Saský panovník Jindřich I. Ptáčník (919 – 936), současník sv. Václava, přišel se sjednotitelskou iniciativou; s ohledem na ni je formován vztah českých zemí k saské říši. Kolem tohoto vztahu je veden spor o dějinné poslání sv. Václava.

Vznik Svaté říše římské je spojen s vládou jeho syna  Oty I. Saského (936–973).Ten přinutil Uhry k usedavému způsobu života v Panonské říši, zamezil Slovanům v pronikání do německého živlu. Když dosáhl zahraničního smíru, začal se orientovat na teokratizaci vnitřních poměrů. Odstranil z německých zemí vládu dřívějších rodů a do čela dosadil většinou své příbuzné. Na svoji stranu získal biskupy stojící v čele diecézí. (Biskupové: Kostnice – Konrád, Gebhart; Řezno – Wolfgang; Worms – Burgchart; Praha – Vojtěch).On je chápal nejen jako vysoké duchovní činitele, ale svázal je i ekonomickou vazbou – přidělil jim půdu, takže se současně stali velkými německými feudály. Tento statut si udrželi do počátku 19. stol. Němečtí biskupové stáli za daným panovníkem. To se projevilo později v souvislosti s bojem za investituru. Biskupové pomáhali panovníkovi a byli oporou Oty I. v získávání císařské koruny. Ota I. Saský byl už předtím v úzkém spojení s papežskou kurií, které slíbil oddanost a spolupráci. Svou korunovaci 2.2.962 chápal jako neobyčejně závažnou událost. Den před ní se postil, aby ke korunovaci přistoupil zbavený svých hříchů. Svůj úkol  v čele Svaté říše římské přijal jako Boží požehnání a  poslání. Z iniciativy Oty I. vstoupil  do evropského života nový útvar na čele s německým císařem. Veškeré struktury tohoto útvaru byly ovlivněny církví. Svatá říše římská vydržela až do  roku 1806.

Církev si vybojuje nezávislost na státu (Cluny, boj o investituru, wormský konkordát).

Počátek druhého tisíciletí v Evropě je dobou přelomovou, kdy začíná nová epocha, končí raný středověk a objevuje se středověk vrcholný.  Dochází k nárůstu rozporů mezi mocí církevní a světskou a ke konfliktům uvnitř křesťanského hnutí. Moc církve byla oslabena.

Na počátku 10. stol. byla v křesťanství pociťována potřeba prohloubit jeho duchovní zaměření. V letech 908 – 910 se objevila  rozhodující iniciativa v burgundském  klášteře Cluny, kde významní opatové prohloubili  v rámci benediktýnské řehole složku řehole. Chtěli tím  posílit svůj vztah k Bohu. Duchovní reorientace proběhla velmi silně a účinně.  Na jejich iniciativu odpověděli v 11. století křesťané v celé Evropě. Došlo k založení 3000 klášterů.

Vznikal střet mezi církví a státem.  Nazývá se boj o investituru , který vyvrcholil do sporu o uvádění biskupů a opatů v úřad. Měl svoje dvě významné osobnosti. První osobou je papež Řehoř VII., původním jménem Hildebrand. Prosazoval nadvládu církve hlavně ve jmenování biskupů. Druhou osobou byl německý císař Jindřich IV., který prosazoval věci světské. Za Jindřicha IV. se postavili němečtí biskupové – prohlásili papeže Řehoře VII. za sesazeného. Ten dal naopak Jindřicha uvrhnout do klatby.

V roce 1122 byl problém boje za investituru řešen ve Wormsu  konkordátem wormským . Došlo k dohodě v tom smyslu, že obě složky budou na investituře spolupracovat. Císař se zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů (volba podle církevního práva), papež souhlasil s císařovou přítomností u voleb a právem císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo (jako znak světské moci, tzv. temporalia) a papež prsten a berlu (jako znak církevní moci, tzv. spiritualia).

To prakticky znamenalo, že došlo (alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněží jen do jejich světského úřadu. Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka byla oboustranně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory.

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Boj_o_investituru

Na závěr.

Pomodleme se v dnešní den slavnosti svatého Petra a  Pavla, aby všechny spory, táhnoucí se dějinami církve, skončily smírem a v bratrské lásce v Kristu:

Všemohoucí Bože, apoštolové Petr a Pavel tě oslavili mučednickou smrtí. Dej, aby tvá církev byla vedena jejich učením a příkladem, shromažďována k jednotě tvým Duchem a tak pevně stála na základě, kterým je Ježíš Kristus, náš Pán, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne od věků navěky.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio