SLAVNOST SV. VÁCLAVA, MUČEDNÍKA – neděle - 28.9.2014
Liturgické texty (AI)
Letos je tomu 1090 let od doby, kdy se svatý Václav ujal vlády v českých zemích. On je dodnes pro nás nejen vzorem moudrého a spravedlivého vladaře, usilujícího o pokoj, ale především je svatým mučedníkem,který byl ochoten životem i svou smrtí věrně napodobit Krista. Mnohé na něj můžeme vztáhnout z dnešních liturgických čtení. V prvním čtení se svatý Václav nám ukazuje jako zosobněná Moudrost.
1. ČTENÍ Mdr 6, 9 – 21: Vládcové, k vám se obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás. Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni, je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc. Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska (k ní), láska ( k ní ) je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si, nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky.
Ve čtení slavnostního chvalozpěvu z listu apoštola Petra a v životě sv. Václava nacházíme několik styčných bodů. Můžeme vnímat, že i v nepřátelském prostředí a v ohrožení života, budeme-li trpělivě kráčet v Kristových šlépějích, nás milosrdný Bůh skrze křest a víru od všeho nebezpečí osvobodí a dovede ke konečné spáse.
DRUHÉ ČTENÍ 1 Petr 1, 3 - 6; 2, 21b - 24 :Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé.Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc ( a vede ) ke spáse, která se má ukázat ( nyní ) v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.
Vyznání Ježíše v Matoušově evangeliu vede učedníky k pochopení jaká je pravá tvář Ježíše jako Krista a Mesiáše. Je to trpící služebník, který byť je Synem Božím, je povinen s bezpodmínečnou poslušností vůči Božímu plánu a v plném rozsahu přijmout úděl člověka, povolaného obětovat Bohu sebe sama. Jaké jsou důsledky pro život učedníka? Kráčet za Kristem.
EVANGELIUM Mt 16, 24 - 27 : Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."
Doba Karla IV.
je téma 52 ke dnešní dějepisné homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus A1.
Osnova:
a) charakteristika románské a gotické katolicity v Čechách
b) Karel IV. Otec vlasti a štít katolické víry
Úvod.
Když ke konci prvního tisíciletí pohanský český národ počal přijímat křesťanskou víru a s ní i vyšší kulturu, dostával se do jasnějšího světla světových dějin. Prvními hlasateli evangelia u českých a moravských kmenů byli katoličtí kněží z Bavor, kteří rozvinuli horlivou misionářskou činnost mezi sousedním slovanským obyvatelstvem. Na Velkou Moravu přicházeli v té době i křesťanští misionáři z východu. Rozhodujícím způsobem pak se o úspěšné rozšíření křesťanství v našich zemích nejvíce zasloužili bratři Konstantin a Metoděj.
Charakteristika románské a gotické katolicity v Čechách.
Z tříště drobných slovanských knížectví se díky koncentrovanému úsilí kmene Čechů, ovládaného dynastií přemyslovců, počaly vynořovat obrysy prvního českého státu. V roce 924 se v něm ujal vlády křesťanský kníže Svatý Václav. Ten s nebývalou energií a diplomatickým úsilím dokázal odvrátit všechna vážná nebezpečí hrozící novému státu zevnitř i zvenčí a uhájil celistvost své země. V dokončení záměru vykořenit z národa českého pohanské smýšlení a přežitky a pokračovat v přeměně společnosti staré v novou, křesťanskou, mu zabránila jeho předčasná mučednická smrt. Jeho působení však umožnilo, aby nové státní zřízení, podporované rozvíjející se katolickou církví, definitivně vstoupilo na našem území do období, z hlediska českých církevních dějin nazývaného:
Doba románské katolicity - (rok 1000 - 1200 ).
Celkový ráz románské doby charakterizovalo z hospodářsko-společenského hlediska feudální zřízení, které vládlo v evropském světě téměř výlučně až do vzniku měst. Na feudalismu byl pro církev přijatelný hierarchicky odstupňovaný pořádek ve společnosti, mravní prvek věrnosti a poslušnosti a rovněž duchovní a hmotné zisky. Církev tím dosáhla mocného a vlivného postavení, z vůle římského císaře značně posíleného. Říšští biskupové a opati velkých klášterů se stávali knížaty, obdařenými rozsáhlými statky. Podle tehdejšího pojetí pozemkového práva se tím zvyšovala nezávislost a svoboda působení církve.
Z feudalizace církve však plynulo nebezpečí zbohatnutí, zpolitizování a zesvětštění církve, mravní úpadek a vláda šlechty v církevních úřadech. To vedlo církev k reformě, v níž vynikaly řády, následované klérem světským. Papež Řehoř VII. pak zastřešil toto obrodné hnutí duchovním programem. Byla vymezena pravomoc světské a duchovní hlavy křesťanského světa. Svobodná volba biskupů a opatů znamenala vítězství církve. Tvořil se svět jednotného křesťanského smýšlení, cítění a kultury, politické jednoty křesťanských evropských států. Jejich organizačním útvarem byla Svatá říše římská.
Rozvíjející se země České říše od Západu více čerpaly, než dávaly. To souvisí se zpožděním, s jakým jsme křesťanství přijímali a chápali. České země však doháněly západní Evropu po každé stránce. Měli jsme již tehdy vynikající biskupy, knížata, světce, misionáře, řeholníky, umělce, diplomaty, organizátory. Církev vystupovala jako přední státotvorná složka s jedním učením, jež naplňovalo svým obsahem celý život věřících. Církev se stala učitelkou, rádkyní, vychovatelkou a vůdkyní evropských národů, do jejichž rodiny byly v té době přičleněny nadlouho i české země.
Doba gotické katolicity - (1200 – 1400).
V té době církev dosáhla již plné svobody jednání a své záležitosti si spravovala nezávisle na panovníkovi a šlechtě. Navázala nejužší spolupráci se státem. Církevní správa v našich zemích byla přivedena ke vzorné dokonalosti ve formě pružných pastoračních jednotek děkanství a farností. České kněžstvo získalo světový rozhled. Prohloubil se příklon státu k papežské politice. Skutečnost, že český král Karel IV. dosáhl poprvé v dějinách hodnosti císaře Svaté říše římské a světské hlavy křesťanského světa, naplnila každého Čecha hrdostí. Nastal nebývalý hospodářský a obchodní rozkvět Čech. Došlo k novému politickému a správnímu rozdělení Čech a Moravy na kraje. Lidnatost českých zemí značně stoupla až na 6 milionů obyvatel většinou národnosti české.
V posledních desetiletích čtrnáctého století však byl možno pozorovat častější sklon k násilnostem proti církvi u šlechty. Propukávala její touha po církevním majetku. Rostlo odcizování se církvi a docházelo k zásadním změnám nazírání na stát. Zatímco v našich zemích císařská doba Českého království znamenala ještě vrcholný středověk, na Západě je již dobou středověku pozdního, v němž se Svatá říše římská ideově a politicky počala rozkládat.
Karel IV. Otec vlasti a štít katolické víry
Prvním z českých knížat, jehož věhlas obsáhl celou Evropu z dob dávných až po dnešní současnost, byl Svatý Václav. Je nazýván nejmocnějším ochráncem, ke kterému se vždy Češi utíkali v dobách válek, nesnází a morálního úpadku. Dodnes jsme dědici jeho víry, jazyka, civilizované kultury, královské koruny a země. Největším ctitelem Svatého Václava byl císař Karel IV., jehož význam jako českého krále je ovšem jedinečný. Pokud posuzujeme české panovníky souhrnem jejich politických, kulturních a hospodářských úspěchů, musíme přiznat Karlu IV. první místo. Byl dovršitelem dosavadní přemyslovské politiky, její touhy po mohutném postavení českého státu ve střední Evropě. České království za něho nabylo největší územní rozlohy, vlivu a vážnosti. Stal se císařem Svaté říše římské a jeho památka byla ozdobena titulem „Otec vlasti“. Za jeho panování se u nás udomácnilo právo, řád, bezpečnost, pokoj, blahobyt, vzdělanost, umění a svornost. Čechy se staly muzeem stavitelského a výtvarného umění. Na konci jeho vlády byly Čechy pevně stmeleny s evropským západem.
Na závěr.
Císaře Karla IV., nositele dědictví Svatého Václava a jeho ctitele, je možno v první polovině druhého tisíciletí zařadit mezi nejlepší představitele prvních „Spojených národů křesťanské Evropy“.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.