Témata k nedělní a sváteční liturgii

OBĚTNÍ HOSTINA - PŘÍPRAVA - téma 50 k 25. neděli v mezidobí 21.9.2014 - homilie liturgická.

19. 9. 2014 14:27

25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 21.9.2014

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše. (I  A )  Iz 55, 6 -9:

Text proroka Izaiáše z dnešního čtení nás vybízí ke hledání Hospodina. Není těžké Ho najít. Je velmi blízko každému z nás. I dnes je v tomto chrámu Páně mezi námi a za několik okamžiků se s Ním budeme moci přímo setkat a dokonce Ho přijmout v Jeho eucharistické oběti. Čím častěji se s Ním budeme takto setkávat, tím lépe se obeznámíme s Jeho myšlením a chováním, které je nám dosud vzdáleno a změníme své smýšlení a jednání. Věříme, že Bůh se nad námi smiluje a odpustí nám. 

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9: Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!  Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec  ať změní své smýšlení;  ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.

  • Komentář ke 2. čtení z  listu apoštola Pavla Filipanům. (I A )  Flp  1,20c -24. 27a:

Poté, když apoštol Pavel informoval spolubratry o vlastní nepříznivé situaci, připojil v listě své přesvědčení, že v každém případě, ať zemře nebo bude žít,  bude spojen s Kristem. Jediné, co má cenu je spojení s Ním a soulad s Jeho vůlí. Dnes máme i my možnost spojit se k posvátné eucharistické  hostině s Kristem. Obdržíme na ní závdavek z Jeho slávy v nebeském království.

2. ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a:Bratři !  Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.  Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.
 

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše. ( I A)  Mt  20, 1 -16a:

Ježíš v podobenství o dělnících na vinici, vyprávěném apoštolem Matoušem v evangeliu,  otevřel před námi tajemství Božího království. Uvádí nás do Kristova myšlení, které  má jinou, Boží logiku. V Ježíši máme konečně Boha mezi námi, Boha navždy blízkého, který odstraňuje vzdálenost mezi nebem a zemí.  Spojme se s Ním, dokonale se připravme dnes na obětní hostinu s Ním  a vzdávejme Mu chválu. 

EVANGELIUM Mt 20,1-16a: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'  Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.  Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci?Anebo závidíš, že jsem dobrý?'   

Obětní hostina - příprava

je téma 50 ke dnešní liturgické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus AI.

Osnova:

a) mše je obětí i hostinou

b) Otče náš a embolizmus

c) modlitba za mír a obřad pokoje

d) Beránku Boží – obřad lámání a smíření

Úvod.

V předcházejících  třech lekcích jsme se zabývali  eucharistickou  modlitbou. Dnes se budeme věnovat vysvětlení významu a přípravě obětní hostiny.

Mše je obětí i hostinou. 

Eucharistie je zároveň a neoddělitelně obětí a posvátnou hostinou. Sám Kristus se  v ní obětuje Bohu, a věřícím se dává jako duchovní pokrm. Přijímáme-li tedy proměněný chléb či víno, důvěrně se spojujeme s obětovaným a zmrtvýchvstalým Kristem  a dostáváme v něm závdavek nebeské slávy.

Přinášení obětí patřilo k nejdůležitějším formám bohoslužby izraelského národa.¨Obětní obřady byly projevem klanění, uznání Boží svrchovanosti a vyjádřením touhy po jeho blízkosti; byly spojeny také s vyznáním hříchů a prosbou o odpuštění. Ve všech starozákonních obětech můžeme přitom zahlédnout více či méně rozvinutý předobraz jedinečné oběti Ježíše Krista, stvrzující Novou smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. Nejzřetelněji tato souvislost vyniká v případě tzv. obětní hostiny. Stolovníci hodováním vyjadřovali svůj vnitřní postoj - připojení se k oběti a odevzdanost Bohu. Obětní stolování bylo také výrazem jednoty daného společenství a znamením radosti z Božího požehnání.

Stejným druhem oběti byla i Poslední večeře, a je jím i každá mše svatá. Kristus, když naposledy večeřel se svými učedníky, ustanovil obětní hostinu. Přinesl Otci  v oběť sebe sama pod způsobami chleba a vína, a z tohoto obětního daru dal jíst apoštolům. Stejným způsobem se nabízí dnes i nám. Kristus tedy není "obyčejný" pokrm, ale pokrm obětní. Jeho sebedarování má dva adresáty: zcela se odevzdává Bohu, aby jej oslavil a usmířil, a v plnosti se nabízí i člověku, k jeho posvěcení. Dává mu jíst z obětního daru - dává mu tedy podíl na své oběti. Nabízí mu sebe sama - zve jej k účasti na společenství s Bohem. Přetváří jej k svému obrazu - spojuje ho se svou obětí, proměňuje ho v obětní dar, aby jej se sebou odevzdal Otci. Svaté přijímání je tedy nerozlučně spjato s obětováním, je to jeden ze způsobů, jak se můžeme připojit ke Kristově oběti.

Druhým aspektem je reálná Kristova přítomnost v eucharistii. Svaté přijímání není jen obřad, ve kterém dostávám od Pána něco užitečného, vyžaduje mnohem víc než jen ochotu nechat se obdarovat. Kristus, nabízející se na pateně či v kalichu, nás zve, abychom se s ním spojili, abychom  se mu zcela odevzdali, stejně jako on se vydal nám.

Otče náš a embolismus.

Modlitbou Otče náš  vstupujeme do závěrečné části slavení eucharistie – přijímání. Je to modlitba, kterou naučil Ježíš své přátele. Snad je na místě připomenout, že český překlad úvodního oslovení "Otče", neodpovídá důvěrnému oslovení, které použil Kristus. Jím užitý termín "Abba", by daleko lépe a přesněji vystihl český výraz "Tatínku". Důvod proč se právě touto modlitbou připravujeme na přijetí eucharistie, je prostý. Ve chvíli sv. přijímání nejde pouze o osobní a hluboce intimní setkání        s Kristem, ale jde zároveň o chvíli, kdy máme možnost si nejen uvědomit, ale též prožít sounáležitost se všemi křesťany, dětmi jednoho Otce - tatínka. Modlitba samotného Ježíše Krista se v tomto okamžiku stává modlitbou všech Božích dětí. Počátky této modlitby sahají v její dnešní formulaci až do 5. stol.

Způsobu, který byl v křesťanském starověku obvyklý a který rozvíjí a rozvádí do šíře poslední prosbu předcházející modlitby, zde otčenáše - Ježíšovy modlitby: "Zbav nás od zlého.“, se říká embolizmus. Jím se rozvíjí i modlitba následující:

Modlitba za mír a obřad pokoje.

Modlitba vznikla v římské církvi v době, kdy byla sužována vpády barbarů. Je to tedy naléhavá prosebná modlitba pro dobu zkoušek, a chvíle, kdy je zapotřebí vzdorovat jakémukoliv zlu.

„Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“

Celé shromáždění pokračuje zvoláním:

"Neboť tvé je království i moc i sláva navěky."

V  pozdravení pokoje je učiněn odkaz na pokoj, který dává zmrtvýchvstalý Kristus svým učedníkům (Jan 20,19; 20,21; 20,26), a kterým tento svět nedisponuje.

Kněz pokračuje:

„Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.“

Prosba za jednotu církve je v této chvíli, kdy se chystáme mít účast na těle Kristově, na jednom chlebě a jednom kalichu, přirozeným výrazem toho, k čemu jsme všichni jako křesťané povoláni - být jedno s Kristem! Shromáždění odpovídá zvoláním:

"Amen" (ať se tak stane).

Kněz říká celému shromáždění:

"Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi", a po odpovědi "I s tebou", vyzve všechny přítomné: "Pozdravte se pozdravením pokoje."

Beránku Boží – obřad lámání a smíření.

Gesto pozdravení pokoje (podání ruky, nebo objetí) je velmi starobylé a plné významů. Nejde o výraz lidí, kteří jsou rádi, že se zase shledali, lidí, kteří si gratulují, nebo si téměř plácají po zádech se slovy: "To jsme šťastni, že jsme zase spolu!" Nesdílíme také pokoj, o kterém bychom si mysleli, že je výsledkem našeho úsilí. Toho nejsme schopni! Tento pozdrav nám připomíná, že jde o pokoj, který dává,  a může dát jedině Kristus, a my jsme těmi, kdo na něm mají mít účast.

Tento pokoj dostáváme jako velký a vzácný dar, který nás proměňuje a dovoluje nám - i přes naše různice a neshody - i s nimi se smířit a navzájem se přijmout.

„Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!"

To jsou slova Jana Křtitele, když uviděl Ježíše. Ve spojení s myšlenkou na "zabitého beránka" ze Zjevení Janova tak vznikl zpěv: "Beránku Boží" (Agnus Dei), který od konce 7. století provází chvíli, kdy kněz láme na oltáři eucharistický chléb a vkládá úlomky do kalicha. Běžně tuto krátkou modlitbu recituje shromážděné společenství věřících třikrát, je-li však zapotřebí, může se opakovat tak dlouho, dokud lámání chleba neskončilo.

"Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.“

Tato recitovaná, nebo zpívaná slova lidu odkazují na velikonočního beránka, jehož krví se potíraly veřeje dveří a který byl znamením k vyjití z otroctví do zaslíbené země. Jako zabitý velikonoční beránek se tento význam přenáší na Krista. Ve Zjevení Janově se mluví třicetkrát o beránkovi, který byl zabit a sedí na trůnu ve slávě  (srv.  Zj 21,23).

Během zpěvu Agnus Dei se kněz potichu modlí přípravnou modlitbu za plodné přijetí eucharistie. Pak věřícím ukazuje hostii a říká slova:

„Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově.“

My se připojujeme a uznáváme že: „nezasloužíme si, aby k nám Pán přišel“.

Ale také vyjadřujeme naději, že: „stačí jeho jediné slovo a naše duše bude připravena“  uvítat tak vzácného hosta.  

Na závěr:

Po ukončení těchto slavnostních bohoslužebných úkonů je lid připraven zúčastnit se průběhu obětní hostiny.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio