Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV JE KATOLICKÁ - téma 54 ke 28. neděli v mezidobí 12.10.2014 - homilie katechetická ( KKC 830-839).

9. 10. 2014 22:46

28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 12.10.2014

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše. (I A  )  Iz 25, 6 -10a:

Text z knihy proroka Izaiáše nám představuje průběh velkolepé hostiny,  na kterou Hospodin zve všechny národy světa. Bude to nádherná hostina s pokrmy, které jsou příslibem věčného života, ve který doufají. Hospodin odstraní z tváří lidí strach a smutek. Vystřídá je výraz radosti a veselí, poněvadž  jejich naděje na vysvobození ze smrti, nebyla marná.

1. ČTENÍ Iz 25, 6-l0 a:  Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody    s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy  z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali,   jásejme  a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."

  • Komentář ke 2. čtení z  listu apoštola Pavla Filipanům.  (I A)  Flp  4,12 -14. 19 -20:

Apoštol Pavel  svěřuje v listě Filipanům důvod, proč  se dokáže pružně přizpůsobovat všem životním situacím. Sílu k překonávání problémů nachází totiž u Boha. A těm, kteří mu poskytují  pomoc v jeho tíživém postavení, zaručuje,  že  i jim šlechetný Hospodin skrze moc Ježíše Krista  jejich činy štědře odplatí.

2. ČTENÍ Flp 4,12-14.19-20:Bratři!  Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše. ( I A )  Mt  22, 1 -14:

V Matoušově evangeliu je zaznamenáno podobenství o Božím království, které vyprávěl Ježíš svým posluchačům v předvečer  svého utrpení a své smrti. Království připodobnil k velkolepé svatební hostině, uspořádané otcem ženicha, mocným králem. Byli na ni pozváni a povoláni mnozí. Ti z nich, kteří zjevně projevují nezájem, neúctu a nepřátelství k hostiteli a jeho synovi, jsou však tvrdě odmítnuti. Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.


EVANGELIUM Mt 22,1-14: Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."

Církev je katolická

je téma 54 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus AIs odkazem na znění dnešního evangelia Mt 22,1-14 a Katechismus katolické církve  (KKC) 830 – 839. 

Osnova:

a) co znamená „katolická“

b) kdo patří do katolické Církve

c) Církev a nekřesťané

Úvod:

Vyznáváme Kristovu církev jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou)  a apoštolskou (811). Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve. Dnes se budeme zabývat znakem třetím.

Co znamená „katolická“.

Slovo pochází z řeckého slova katholikos  a znamená "všeobecný".  Církev je katolická, protože je v ní od počátku Ježíš Kristus  jako její hlava, neoddělitelně spojená s církví – s Kristovým tělem (830). On na apoštolech církev založil. Křesťané žili v různých křesťanských obcích a ty se nacházely v různých kulturách a společná víra byla vzájemným pojítkem mezi nimi, a tak církev byla takto chápaná jako "všeobecná" (katholikos). Tato všeobecnost byla také brzy -roku 381 slavnostně definována jako třetí podstatný  znak církve v nicejsko -cařihradském vyznání víry.

Církev je katolická také proto, že má všeobecné poslání od Krista shromažďovat  vjedno  všechny lidi celého světa jako Boží děti ke spojení s Kristem (831). Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“ (Mt 15,24), přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník   v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá:

„Mnoho jich přijde od východu i od západu   a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“ (Mt 8,11).

Ježíš pak posílá svoji církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“ (č.13). Všeobecnost církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každému z nich  rozumí, jakoby slyšel svůj rodný jazyk (srov. Sk 2,7-8). Od toho dne církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8).

Všeobecné poslání církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů a jsou stále toutéž, jedinou    a všeobecnou církví. Když apoštolové mluví o církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou, která se uskutečňuje v každé místní církvi.

Všechna místní shromáždění křesťanů, kteří jsou účastni hlásání evangelia a slaví tajemství večeře Páně, jsou zahrnuta do místních katolických církví ( 832). Místní církví jsou i diecéze v čele s biskupem (833). Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich - s římskou církví, podle níž se řídí (834). Podle přání našeho Pána to je jedna a tatáž církev, univerzální svým povoláním a posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních a lidských podmínkách (835).

Kdo patří do katolické Církve.

Ke katolické jednotě Božího lidu jsou povoláni všichni. Patří k ní věřící katolíci, ostatní věřící v Krista i ti, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse (836). Do církevní společnosti jsou začleněni ti, kdo přijímají celé její zřízení a prostředky spásy v ní ustanovené, spojují se v ní s Kristem jako ve viditelném  organizmu, řízeného prostřednictvím papeže a biskupů (837). Církev je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají  jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Jsou v určitém,   i když ne zcela dokonalém, společenství s katolickou církví (838).

Církev a nekřesťané.


K lidem, kteří ještě nepřijali evangelium a jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu jako je lid hebrejský, muslimové  a mnozí jiní, zaujímá církev po  2. vatikánském koncilu  specifické vztahy (839). Zatímco církev dříve proti mnohým denominacím stála v opozici, nyní nalezla tu nejlepší cestu ke smíru. V dialogu. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje. Církev katolická uplatňuje zásadu:  V podstatném jednota - v nepodstatném svoboda.   

„Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených"  (Mt22,14).                                            

Na závěr:

Zopakujme slova papeže Benedikta XVI., který píše:

„Potěšující důvod k optimismu vidím ve skutečnosti, že se dnes rozvíjí jakási „síť“ duchovního spojení mezi katolíky a křesťany různých církví a církevních komunit. Každý za sebe se angažuje v modlitbě, v prověřování vlastního života, v očišťování paměti a otevřenosti milosrdné lásce. S pomocí, jež přichází Shůry, najdeme    v různých doposud otevřených otázkách uskutečnitelná řešení, a touha po jednotě nakonec, tak jak a kdy On bude chtít, bude naplněna. Vyzývám vás všechny, abyste  se  spolu se mnou vydali na tuto cestu.“.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio