Témata k nedělní a sváteční liturgii

NA CESTĚ K BOHU -SVĚDECTVÍ DĚJIN - téma 55 ke 29. neděli v mezidobí 19.10.2014 - homilie dějepisná.

16. 10. 2014 15:02

29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 19.10.2014

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše. (I A )  Iz 45, 1. 4 -6:

Hospodin používá k dosažení svých plánů prostředky, které zasahují do dějin. Podle úryvku z knihy proroka Izaiáše, uvedl Bůh na trůn historickou osobnost  perského  krále Kýra, aby se stal nevědomým nástrojem jeho rozhodnutí. Král, ačkoliv pohan, respektoval boží přání a vydal v roce 538 před narozením Krista dekret k propuštění vyvoleného národa Izraele z otroctví a umožnil mu tím návrat do vlasti.

1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6: Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.  Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).

  • Komentář ke 2. čtení z  listu apoštola Pavla  Soluňanům.  (I A )  Sol  1,1 -5b:

Při čtení  řádků z dopisu apoštola Pavla adresovaných církevní obci do Soluně, pochopíme, jakou sílu má hlásané slovo Boží, které doprovází člověka na jeho cestě do božího království. Je spojeno s projevy moci  Ducha svatého, umožňujícího nám prožívat v křesťanském očekávání a ve víře vzájemnou lásku a trvalou naději na účast v novém životě.

2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b:  Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!  Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si  vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše. ( I A )  Mt  22, 15 -21:

Dnešní evangelium podle Matouše nám nabízí Ježíšovu odpověď  na otázku vzájemného vztahu víry a politiky. Je v ní skryt důraz na nutnost rozlišovat tyto dvě roviny a v nich odlišnosti záměrů Božích od záměrů lidských a brát přitom na vědomí, že spolu úzce souvisí. Evangelium nám připomíná, že každý je odpovědný samému Bohu za svá vlastní rozhodnutí, ať soukromá či veřejná.

EVANGELIUM Mt 22,15-21: Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali   k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz  a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." 

Na cestě k Bohu – svědectví dějin (etnologické důkazy)

je téma 55 ke dnešní dějepisné homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus A1.

Osnova:

a) etnologie dokazuje, že všechny národy, zvláště na nízkém stupni vývoje, mají náboženství. Není to důkaz primitivnosti, ale stáří, jejich představy o Bohu jsou blízké představám monoteizmu bible.

b) souhlas kultur a národů v otázce existence Boha lze jedině vysvětlit jakousi náležitostí k přirozenosti člověka. Je nemožné, aby se celé lidstvo v touze po nekonečném, po náboženském smyslu existence mýlilo.

Úvod:

Existence Boha  leží mimo oblast poznávání  přírodovědeckými metodami. Nelze ji ani vypočítat, ani zjistit chemickými či jinými rozbory. Neleží však mimo oblast zkušenosti člověka. Také individuální logické uvažování je jednou z cest k poznání Boží existence. Boha tedy nelze dokázat ve smyslu přírodovědeckých důkazů a nevyplývá nevyhnutelně ani z filozofických úvah. Kdyby tomu tak bylo, ubylo by ateistů. Bůh se nám nevnucuje, můžeme ho svobodně přijmout i odmítnout.

Člověk na cestě k Bohu.

"Některé poznání získáme jen tehdy, když máme zájem je získat" (E. Bloch).

Chceme-li Boha nalézt, hledejme ho; a do hledání vložme všechny své síly, celou svou osobnost. Víra v Boha má totiž důsledky pro celý náš život. Nestačí však hledat Boha jen rozumem. Na cestě k němu je třeba otevírat se mu a jít mu s láskou vstříc. Vždyť to platí i pro vztah mezi dvěma lidmi: svého partnera  v manželství nepoznám, když ho budu studovat jako teoretickou otázku, ale tehdy, když se pustím do dobrodružství života s ním, když se mu otevřu, poskytnu mu ve svém životě místo. Tak ho poznám ze stránek, které jsou jiným lidem nepřístupné. Budu ho poznávat  nejen rozumem, ale i srdcem.

Chce-li člověk vyjít na cestu k Bohu, ať nepovažuje  sám sebe za střed  světa, ať se  pokusí  vymanit z běžných starostí a povinností a získaný čas věnuje Bohu. Na ticho a zamyšlení na Něj. Jsou ovšem i lidé, kteří jsou skutečně tak ubiti tíhou života, že opravdu příliš přemýšlet nemohou. Ale právě těm, kteří věrně konají svou povinnost, i když je jim těžko, těm, kteří nemyslí na sebe a slouží životu kolem sebe, je Bůh nejblíže. Stačí jen k němu vztáhnout ruku. To je stará zkušenost křesťanské životní praxe, na kterou by se nemělo zapomínat. Odpověz si tedy  na otázku! Jaký je můj vlastní životní postoj?  Co mi brání hledat celou svou bytostí Boha?

Všechny národy mají náboženství.

Etnologie, věda zabývající se studiem národů a kultur, dokazuje, že všechny národy mají náboženství.  V našem rozumu a v hloubi naší duše  máme  nepochybně uložen pojem něčeho, nad co není možno myslet na nic většího a dokonalejšího. Pojem duchovna, pojem Boha.

Tomáš Akvinský navrhl  slavných pět cest k poznání Boha  a dalších nepřímých důkazů, které se opírají o práci rozumu a spoléhají na to, že dílo a záměr stvořitele lze rozpoznat pozorným popisem přírodních jevů. Patří mezi ně i důkaz historický(etnologický):  Neexistuje v dějinách etnikum, které by neprošlo fází mytologickou, fází víry v bohy nebo v Boha. Věříme tedy, že Bůh musí existovat.

Životní zkušenosti každého z nás, i třebas letmý pohled do učebnice dějepisu, nás nenechávají na pochybách o tom, že dějiny lidstva jsou sice dějinami velkolepého pokroku, ale i dějinami zla a velkého lidského utrpení. Nejsme schopni se klidně dívat na to, jak celé národy hynou hladem, zatím co jiné si nevědí rady se svou nadprodukcí. Nespravedlnost ve světě a utrpení nevinných volají po spravedlnosti; žádají bezpodmínečnou odplatu. Jsme přesvědčeni, že lež a bezpráví nesmějí nakonec ve světě zvítězit, že by to "volalo do nebes". Musí tu být možnost nového začátku, který je mimo nás, na nás nezávislého, který bychom dostali jako dar. Musí tu být možnost budoucnosti, která je dnes pro nás nepředstavitelná. Taková budoucnost je přítomna zatím jen jako naděje. Je však místem, kde se můžeme setkat s Bohem, o němž píše apoštol Pavel ve svém listě Římanům: "A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí a pokojem ve víře" (Řím 15,13).

Souhlas kultur a národů v otázce  existence Boha.

Tento souhlas je jakousi náležitostí k přirozenosti člověka. Je nemožné, aby se celé lidstvo v touze po nekonečném, po náboženském smyslu vlastní  existence mýlilo. Boha lze nalézt přímo v našem životě. Můžeme se s ním setkat kdekoli, potkáváme ho také v mezních situacích našeho života: v utrpení, osamělosti, ranách osudu, ve smrti. Lidé cítí, že proti nim stojí hrozivá moc. Smrt uvádí lidský život od základu  v pochybnost. Pokoušíme se myšlenku na ni potlačit a na určitou dobu se nám to možná i daří, ne však natrvalo. Pak člověk dojde k hranici, která odporuje všem jeho zkušenostem a očekávání, proti které se z hloubi duše vzpírá, kterou se snaží překročit pomocí všeho, co ví a v co doufá. V nejhlubším nitru svého srdce  ji také už překročil svým tušením, že smrt není konec, že za ní není propast nicoty. Jak by se člověk mohl chvět před "ničím" tak, jako se chvěje před smrtí? Bolest ze smrti by byla nepochopitelná, kdyby v nás nežilo něco, co se tomuto konci vzpírá. Je  v nás síla, která nezná žádné hranice, a proto je pro ni hranice smrti pohoršením, děsí se jí. Odkud je tato síla?  I člověk nevěřící většinou v pozadí svého života uznává nevyzpytatelnou moc a skutečnost, která není  náhodně vržená na svět jako on,  která naopak sama rozhoduje a posílá. Mluví o osudu. Co to však je? My věříme, že tou silou je Bůh ve své trojjedinosti.

Na závěr:

Naše srdce nabízí víru v Někoho-Něco, co otevírá budoucnost. Tím rozhodujícím, co přehazuje výhybku - jestli naděje a naplnění převáží nad marností a nesmyslností, je důvěra, že je tu Někdo, kdo moc smrti láme, kdo nějakým způsobem žije, ačkoli zemřel, kdo se nás právě v této věci ujímá. Věřící člověk nevidí v pozadí života anonymní silu, „Něco“,  nýbrž osobní bytost. Jak by jinak mohlo dojít naplnění naše osobní křesťanské očekávání, naše důvěra, láska, naděje?  Takové osobnosti dává věřící člověk jméno Bůh, Boží Syn, Duch svatý. Písmo nabízí postavu Ježíše Krista  a jeho příběh, kde je vítězství života nad smrtí zakódováno. Jestliže Ježíši Kristu důvěřujeme, tomu ukřižovanému a vzkříšenému, k němu se vztahujeme, pak máme šanci, protože vírou v Něho a věčný život v Něm  bereme podíl na překonání smrti.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1066×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio