Témata k nedělní a sváteční liturgii

ZEMŘÍT V JEŽÍŠI KRISTU - téma 58 k Dušičkám 2.11.2014 - homilie katechetická (KKC 1005-1014).

29. 10. 2014 18:43

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ2.11.2008- neděle

  • Komentář k 1. čtení z knihy Moudrosti.   Mdr 3,1 -9:

Dnes v den, který nazýváme Dušičky, vzpomínáme na všechny zemřelé a navštěvujeme místa, kde jsou uloženy jejich tělesné ostatky. Čtení z knihy Moudrosti nás při této příležitosti naplňují nadějí. Věříme, že Bůh nás stvořil proto, abychom žili a vstoupili do věčnosti. Doufáme, že se v Jeho rukou našich nesmrtelných duší po lehkém trestu už nedotkne další utrpení, kterým procházíme nyní na tomto světě. 

1. ČTENÍ Mdr 3,1-9:  Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.

  • Komentář ke 2. čtení z  listu apoštola Pavla  Římanům.    Řím  8,14 -23:

Apoštol Pavel potvrzuje naše naděje prýštící ze slov Moudrosti. Že my, jako křesťané, Boží děti a Jeho dědici, budeme vysvobozeni z otroctví hříchu, utrpení a smrti. Že Kristova oběť  naše vykoupené duše, nás s Ním sjednotí a dovede do věčné slávy. Křesťanská smrt má tedy svůj smysl.

2. ČTENÍ  Řím 8,14-23:  Bratři (a sestry)! Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše.  Mt  25, 31 -46:

Ježíš nám prostřednictvím Matoušova evangelia předestře klasickou scénu posledního soudu.Tam bude stát celé lidstvo před Ním jakožto před obnovitelem Božího království a králem světa a nic před Ním nezůstane bez náležité odměny.

EVANGELIUM Mt 25,31-46: Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?  On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života." 

Zemřít v Ježíši Kristu 


je téma 58 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus AIs odkazem na Katechismus katolické církve (KKC) 1005 – 1014 a vstupní antifonu první mše:

„Jako Ježíš umřel a vstal z mrtvých, tak s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. A jako pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.“  

Osnova:

a) smrt

b) smysl křesťanské smrti

Úvod:

Když  jsme v tématu o jednotě duše a těla (366)  probírali učení církve o nesmrtelnosti duše, dozvěděli jsme se zásadní fakt, že duše v okamžiku smrti člověka nezaniká. Odchází zpět k Bohu, který rozhodne o jejím dalším osudu. Život duše po smrti není schopností duše, ale je darem Božím být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem (367). Apoštol Pavel píše, že je třeba  „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).Při tomto odchodu se duše oddělí od těla  a znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení z mrtvých. Chceme-li jít cestou Ježíše Krista, abychom byli jako on vzkříšeni, pak si musíme být vědomi toho, že jako Kristus musíme nejprve stejně jako on i zemřít (1005).

Smrt.

Tělesná smrt je přirozený proces. Je ukončením pozemského života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a jako u všech živých bytostí na zemi, smrt se jeví jako normální ukončení života. Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k uskutečnění své existence (1007).

My křesťané smrt chápeme tak, že ve skutečnosti je odplatou za hřích: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný“ (Řím 6,23). A pro ty, kteří umírají v Kristově milosti, je jejich smrt účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení (1006).

Jak učí i tradice církve, smrt vstoupila do světa pro hřích člověka. Byl by jí ušetřen, kdyby nebyl zhřešil (1008). I Ježíš, Boží Syn, podstoupil, byť navzdory  smrtelným úzkostem, jako člověk smrt. Svobodně se podvolil vůli svého Otce. Ježíšova poslušnost proměnila prokletí smrti v požehnání. Smrt je Kristem přeměněna (1009):

„Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5,19-21).

Smysl křesťanské smrti.                      

Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl.  Apoštol Pavel píše: „Tohle je jisté: když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11), nebo také: „Pro mne život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21).  Už pokřtěním je svátostně spojen každý křesťan  s Kristem k tomu, aby žil životem novým jako žil a zemřel on. Umírá-li křesťan v Kristově milosti, tělesná smrt završuje přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu (1010).

„Pro mne je lepší zemřít v Ježíši Kristu než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se už blíží … Nechte mě, ať přijmu čiré světlo; až tam dojdu, budu opravdu člověkem.“

( Sv. Ignác Antiochijský)

Smrtí Bůh volá člověka k sobě. Mnozí křesťané zakoušejí vůči smrti podobnou touhu, jako měl apoštol Pavel a mohou proměnit podle Kristova příkladu svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci (1011).

V liturgii církve je křesťanský pohled na zemřelé  a na smrt vyjádřen větou:

„Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný“ (Římský misál);(1012).

Smrt je konec pozemského putování člověka, aby naplnil svůj život podle Božích záměrů a rozhodl o svém posledním osudu. Po své smrti se už nikdy nevrátíme žít jiné pozemské životy. Není žádné „převtělování“ (reinkarnace). „Každý člověk umírá jen jednou“ (Žid 9,27); (1013).

Církev nás vybízí, abychom se na smrt připravovali (1014). Abychom si vždycky počínali tak, jako bychom už dnes umírali. Když budeme mít čisté svědomí, nebudeme se příliš smrti bát.

„Buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí.“

(Sv. František z Assisi).

Na závěr:

V den kdy vzpomínáme  na všechny zemřelé, o „Dušičkách“ (podle římské liturgie 2. listopadu), křesťané vyjadřují svou víru v to, že smrtí vše nekončí a že zemřelí nejsou odbyti. Vzpomínky zaniknou, sláva pomine, potomstvo se změní v prach stejně jako předkové. Smyslem Dušiček není péče o hroby svých blízkých, jejich smyslem je být se všemi zemřelými. Je to solidarita a aliance spaseného lidstva, mrtvého i živého, je to naděje, že smrt není poslední slovo… a že láska ji na kříži přemohla.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio