SVÁTEK SVATÉ RODINY– 28.12.2014 – neděle
Liturgické texty
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a obdařil ho otevřeností k plodnosti. Plodnost manželské lásky se však neomezuje jenom na plození dětí, ale rozšiřuje se a obohacuje všemi plody mravního, duchovního a nadpřirozeného života. I bezdětná manželství mohou vést smysluplný manželský život a vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti. Z první knihy Mojžíšovy vyslechneme příběh starého bezdětného Abrahama, kterému Bůh přislíbil darovat syna, z něhož vzejde početné potomstvo a všemi národy očekávaný Mesiáš.
1. ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3: Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká." Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu." Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak ( četné ) bude tvé potomstvo!" ( Abrám ) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.
Apoštol Pavel znal příběh zosobněné živé víry v Boží zaslíbení u praotce Abrahama a jeho ženy Sáry. Oba žili s pohledem upřeným na Boha. A jejich naděje se naplnily, když dostali od Boha sílu a otevřenost k plodnosti.
2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19:Bratři! Protože Abrahám věřil, uposlechl ( Boží ) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.
Na pozadí uvedení novorozeného Pána Ježíše do jeruzalémského chrámu můžeme sledovat, jak byla s odvoláním na řadu starozákonních prorockých předpovědí naplněna Boží zaslíbení. Jádrem události je proroctví Simeona, který veden Duchem svatým, poznává v Ježíši Mesiáše a slavnostně ho vítá.
EVANGELIUM Lk 2,22-40:Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.” Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Manželská láska a plodnost
je téma 68 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus BIs odkazem na znění dnešního 1. čtení Gen 15, 1-6; 21 a Katechismus katolické církve (KKC): 1644-1647, 1652-1654, 2364–2371; YOUCAT262, 424.
Osnova:
a) manželská jednota a nerozlučitelnost
b) manželská věrnost
c) otevřenost k plodnosti
d) rodinné výhody za plození a výchovu dětí
e) zodpovědnost rodiny za budoucnost národa i církve
Úvod.
Osnova dnešního tématu vychází z paragrafů KKC o „Svátosti manželství“ a paragrafů druhého oddílu KKC části o šestém Božím přikázání z kapitoly, pojednávající o manželské lásce.
YOUCAT otázka 262: Co nezbytně patří ke křesťanskému svátostnému manželství?
Odpověď: Ke svátostnému manželství nutně patří tři prvky: a) svobodné ano, b) dobrovolné přijetí celoživotního výlučného vztahu a c) otevřenost k přijetí potomstva.
Manželská jednota a nerozlučitelnost
Jednota a nerozlučitelnost manželství (1644), původně zaměřené proti polygamii (mnohomanželství)-(1645), jsou podstatnými vlastnostmi každého manželství, a to nejen manželství křesťanů nebo mezi katolíky. Mimo katolickou církev však téměř všichni, nekřesťané i křesťané, uznávají právo na rozvod, a téměř všichni mají mylný názor o nerozlučitelnosti manželství. Kdo chce vážně uzavřít manželství, chce též logicky vše, co je s manželstvím neoddělitelně spojeno. Jednotu, nerozlučitelnost a u pokřtěných i svátostný ráz. Aby někdo platně uzavřel manželství, musí vědět, že manželství je svazek jednoty, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí.
Manželská smlouva mezi dvěma pokřtěnými je veliká už jako Bohem stvořená skutečnost. Ale Kristus ji ještě povýšil, neboť jí dal charakter svátosti. Ježíš jasně vyhlásil nerozlučitelnost manželství: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9). Tím jasně odmítl starozákonní rozvodovou praxi.
Manželská smlouva, na základě které muž a žena vytvářejí mezi sebou společenství života a lásky, se zakládá na Božích zákonech a je jimi vybavena. Svátostný charakter manželství nezávisí na vůli snoubenců, ale na vůli Kristově. Právě tak na vůli Boží a ne na vůli snoubenců závisí jednota a nerozlučitelnost křesťanského manželství, které nabývá z důvodu svátosti zvláštní pevnosti.
Manželská věrnost.
Manželský pár vytváří důvěrné společenství života a manželské lásky. Uskutečňuje se manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem (2364). Manželská láska má být věrná a výlučná až do smrti. Takto ji chápou snoubenci v den svého sňatku, kdy každý svobodně a s úplnou odpovědností prohlásí: "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti." Věrnost znamená pevné dodržování daného slova. Věrnost se projevuje skutky. Vyjadřuje stálost při dodržování daného slova (2365; 1646; 1647). Nevěra je zásadní zradou lásky, porušením smlouvy uzavřené před Bohem a bezprávím na bližním (YOUCAT 424).
Otevřenost k plodnosti.
Plodnost je znamením a ovocem manželské lásky, živým svědectvím vzájemného úplného darování manželů, konkrétním výrazem, že jsou na straně života. Manželská láska tíhne svou povahou k plodnosti, neboť manželský úkon, jaký chtěl Bůh, má současně význam jednotící i plodivý, oba významy mají být v tomto úkonu spojeny (2366). 2. vat. koncil: „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky“ (1652).
Plodnost manželské lásky se však neomezuje jenom na plození dětí, ale rozšiřuje se a obohacuje všemi plody mravního, duchovního a nadpřirozeného života, které jsou otec a matka povoláni poskytovat svým dětem. Když rodiče přivedou v lásce a z lásky na svět novou osobu, jsou zavázáni vychovat ji k životu plně lidskému a křesťanskému (1653). Stávají se spolupracovníky lásky Boha Stvořitele, a proto mají plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností (2367).I bezdětná manželství mohou vést smysluplný manželský život a vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti (1654).
Manželská láska žádá od manželů vědomí, že jsou povoláni k "odpovědnému rodičovství", na něž se dnes právem klade zvláštní důraz a jež nutno též přesně chápat (2368). Je nutno o něm uvažovat z různých oprávněných a spolu souvisejících hledisek. Z hlediska biologických pochodů odpovědné rodičovství znamená znát a respektovat jejich funkce. Ve schopnosti dávat život odhaluje rozum biologické zákony, které tvoří součást lidské osoby. Pokud jde o pudy a vášně, odpovědné rodičovství žádá, aby byly ovládány rozumem a vůlí. Pokud jde o fyzické, hospodářské, psychologické a sociální podmínky, může být projev odpovědného rodičovství dvojí: buď řádně uvážené a velkodušné rozhodnutí mít početnou rodinu, anebo rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte.
Aby si manželský úkon uchoval smysl vzájemné a pravé lásky , je třeba pro tento případ uvést do souladu hledisko spojení i plození (2369). Církví vícekrát vyložená nauka se zakládá na nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný a který člověk z vlastního popudu nemůže rozbít. Manželský styk totiž svým vnitřním ustrojením hluboce spojuje manžely a uschopňuje je k početí nového života ve shodě se zákony, vepsanými do samotné bytosti muže a ženy. Je zaměřen k význačnému povolání člověka k rodičovství. Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volby neplodných údobí jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Ostatní prostředky k zábraně početí pokládá církev za vnitřně špatné (2370, 2371).
Rodinné výhody za plození a výchovu dětí.
Porodnost a výchova děti má být podporována státem prostřednictvím poskytování různých opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a taktní informací, ekonomickými a jinými výhodami ve prospěch rozvoje kvalitních manželství, avšak nikdy ne autoritářskými a donucovacími rozkazy. Stát, který je odpovědný za blahobyt občanů, není však oprávněn podporovat prostředky na usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti (2372).
Na závěr:
Zodpovědnost rodiny za budoucnost národa i církve.
Otec arcibiskup Graubner k 10. výročí Mezinárodního roku rodiny pro radio Proglas řekl: Svět si uvědomuje, že v současných podmínkách vývoje lidské společnosti to má rodina těžké. Bez zdravé rodiny to však dobře nejde. Jestli se dnes objevuje mnoho nepřátel, kteří ohrožují rodinu, je třeba najít ještě více přátel, kteří rodinu podrží a naučí ji žít ve změněných podmínkách. Církvi leží rodina na srdci. Na téma rodiny letos pořádá mezinárodní sympozia pod heslem: Kristus – naděje Evropy. Kristus je nadějí rodin. Každý z nás může udělat mnoho pro oživení rodin a tím také pro uzdravení společnosti, když upřímně přijme Krista. Tím nemyslím jen nějaký projev zbožnosti, ale trvalou snahu stavět na něm své názory a postoje. Pak se uzdraví především rodiny křesťanů, budou mít děti a dobře je vychovají. Když budou děti pokračovat v takovém životě, poroste i naděje společnosti.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.