4. NEDĚLE POSTNÍ -15.3.2015
Liturgické texty
Vyvolený národ okusil za svoji nevěrnost Bohu hořkou zkušenost dlouhých let utrpení ve vyhnanství. Závěrečné verše čtení z knihy Kronik citují text nařízení perského krále Kýra, přinášející lidu nový optimismus a naději. Milosrdný Hospodin, pán dějin, pověřuje zcela cizího pohanského panovníka, aby propustil lid ze zajetí a umožnil mu návrat do vlasti.
1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23: Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!
Apoštol Pavel v listě Efesanům na pozadí obrazu smrti a hříchu nastínil popis milosrdného Božího plánu spásy, založeného na milosti, vyplývající ze vzkříšení ukřižovaného Ježíše Krista. Když Bůh vykázal jemu místo v nebi, zajistil je zároveň i nám, protože jsme s ním pevně spojeni vírou a uskutečňováním dobrých skutků, z víry pocházejících.
2. ČTENÍ Ef 2, 4-10: Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
V Janově evangeliu představuje Ježíš sám sebe, jako vykonavatele poslání, které přijal od Otce. Jeho vyvýšení na dřevo kříže je nejen vrcholným bodem potupy a hanby, ale také vrcholem slávy. Láska k hříšnému lidstvu vedla milosrdného Boha k tomu, že obětoval svého Syna, aby člověk získal možnost povstat ze smrti hříchu k věčnému životu.
EVANGELIUM Jan 3, 14-21: Ježíš řekl Nikodémovi: "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."
Milosrdný Bůh
je téma 82 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus BI s odkazem na znění 2.čtení Ef 2,4-10 a na Katechismus katolické církve (KKC) 1846 – 1848; YOUCAT 314, 312.
Osnova :
a) evangelium zjevuje Boží milosrdenství hříšníkům
b) přiznání viny je nutné k odpuštění
c) potřeba obrácení
Úvod :
O milosrdenství Božím ve vztahu k hříchu člověka pojednává Katechismus katolické církve ve třech paragrafech úvodního článku o hříchu.
YOUCAT otázka 314: Odkud víme, že je Bůh milosrdný?
Odpověď: Na mnoha místech Písma svatého se Bůh projevuje jako milosrdný, zvláště pak v podobenství o milosrdném otci (srov. Lk 15), který spěchá vstříc ztracenému synovi, bezpodmínečně ho přijímá a oslavuje jeho znovunalezení.
Evangelium zjevuje Boží milosrdenství hříšníkům.
Již ve Starém zákoně promlouvá Bůh ústy proroka Ezechiela: „Řekni jim: Jakože jsem živ – praví Pán, Hospodin – nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ; změňte, změňte své špatné chování! Proč byste měli zemřít izraelský dome?“ (Ez 33,11).
Hřích provází od samého počátku celé dějiny lidstva. Ve své podstatě představuje hřích porušení osobních vztahů člověka s Bohem. Člověk odmítá nechat se milovat Bohem, který dovolí, aby milován nebyl. Toto tajemství Boží lásky je plně odhaleno až v Novém zákoně. Služebníkem Božím, který přichází osvobodit člověka od hříchu je Boží Syn. Až evangelium nám plně zjevuje milosrdenství Boží v osobě Ježíše Krista.
Posel Boží oznamuje Josefovi ( 1846): „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“(Mt 1,21). Ježíš byl poslán ke „ztraceným ovcím domu izraelského“ (Mt 15,24) a ví, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12). Proto usedá ke stolu s celníky a hříšníky a na konci svého pozemského života přijímá utrpení a smrt jako projev Boží milosrdné lásky: „… to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů (Mt 26,28).
Pouze evangelium bere v úvahu skutečnou lidskou hříšnou a sobeckou přirozenost a zároveň si troufá tvrdit, že navzdory tomu všemu má člověk naději na Boží milosrdenství. Evangelium je jediné učení, které rozumí člověku v jeho hříšnosti a vině a dokáže tvrdit, že Boží milosrdenství je větší než náš hřích.
Přiznání viny je nutné k odpuštění.
Přijmout milosrdenství Boží od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“(1 Jan 1,8-9).
Poznání hříšnosti nechce člověka pokořit nebo uvést do strachu. Chce mu naopak pomoci, aby se z působení hříchu osvobodil. Jakékoliv potlačování či vypuzování myšlenek o následcích hříchu ze svědomí zde nepomáhá. Žádný člověk si nemůže svou vinu sám odpustit, je odkázán na druhé, kteří ho ospravedlní. Milosrdný Bůh, činí ze své strany vše, aby odpustil a přitáhl člověka opět k sobě. Pán přivítá každého, kdo zhřeší a přiznává svou vinu, s otevřenou náručí (1847).
Potřeba obrácení.
YOUCAT otázka 312: Jak člověk pozná, že zhřešil? Odpověď: To, že se člověk dopustil hříchu, pozná z hlasu svého svědomí, které ho obviňuje a vede k tomu, aby přiznal své pochybení před Bohem.
„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky“ (Jan Pavel II.).
Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak vrhá Bůh svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo. Odhaluje hřích, obrací nás k sobě a zahrnuje nás svým milosrdenstvím a láskou (1848).
Na závěr:
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.