Témata k nedělní a sváteční liturgii

POKROK V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ - téma 97 ke slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 12.6.2015 homilie asketická.

8. 6. 2015 16:13

SLAVNOST  NEJSVĚTĚJŠÍHO  SRDCE  JEŽÍŠOVA– pátek 12.6.2015

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy  proroka Ozeáše   (IB)   Oz 11, 1. 3-4. 8c-9:

Bůh miluje svůj lid. Byl u jeho zrodu, zjevoval se mu, pečoval o jeho růst, vychovával, učil a ochraňoval ho s takovou otcovskou  láskou, jakoby se jednalo o jeho nejmilejšího syna. To nám potvrdí i dnešní čtení z knihy proroka Ozeáše.  Na rozdíl od lidského rodiče nevzplanul Hospodin hněvem, když se Jeho ratolest při vývoji svého duchovního života ocitla ve fázi dospívajícího nevěřícího a neposlušného adolescenta. Věděl, že se v průběhu dějin působením Ducha svatého k Bohu Otci obrátí a najde k Němu správnou cestu.

1. ČTENÍ Oz 11, 1. 3-4. 8c-9:  Toto praví Hospodin:  "Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si ho, z Egypta jsem povolal svého syna. Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem ho na svá ramena, nechtěli však uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky, jařmo jsem snímal z jejich hlavy, skláněl jsem se, abych jim dal najíst. Obrací se ve mně srdce, rozněcuje hluboký soucit, nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem svatý uprostřed tebe, nevzplanu hněvem."

  • Komentář ke 2. čtení z listu Pavla Efesanům   (IB)    Ef  3, 8-12. 14-19:

Listy apoštola Pavla nám poskytují bohatý materiál k růstu našeho duchovního života. Když budeme naslouchat  jeho slovu, Duchem Božím budeme vedeni ke stále hlubšímu poznání Božích zjevení, dovršených sesláním  Ježíše Krista. Náš vztah  s Bohem a naše schopnost důvěřovat  Mu se prohloubí a to vše se promítne i do oblasti našeho charakteru, vtělí se do našich skutků a postojů.

2. ČTENÍ Ef 3, 8-12. 14-19: Bratři! Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat (všem), jak se uskutečňuje ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše. Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme v Krista.  Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit - jako všichni ostatní křesťané - celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů.

  • Komentář k evangeliu podle Jana  ( IB)  Jan  19, 31-37:

Závěr dnešního Janova evangelia  má pro náš duchovní život neobyčejný význam. Bojíme se smrti a nevíme si rady. Potřebujeme, aby nám někdo jasně a důrazně řekl, proč máme pohlédnout nahoru k Ježíši, obrátit se  k němu, aby nás zachránil. Jen ukřižovaný Ježíš nám může pomoci. Zkusme tedy chvíli stát pod křížem a hledět nahoru. Nechme se probudit Hospodinovým  Duchem k poznání, že v probodeném, odmítnutém a zavrženém Ježíši tkví naše jediná pomoc a spása.

EVANGELIUM Jan 19, 31-37: Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu - tu sobotu totiž byl velký svátek -požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati.  Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří byli s Ježíšem ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden     z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: 'Ani kost mu nebude zlomena'. A na jiném místě v Písmě se říká: 'Budou hledět na toho, kterého probodli'.

Pokrok v duchovním životě  

je téma 97 ke dnešní asketické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus BI s odkazem na znění dnešního 2. čtení Ef 3,8-12.14-19.

Osnova:

a) nestačí zůstávat na základech víry, je třeba prohlubovat náboženské vědomosti a vést usilovněji mravní život

b) kdo užívá prostředků duchovního života: modlitby, sebezapření, četby Písma, ten je Duchem Božím veden ke stále hlubšímu poznání Božích zjevení

c) stupně duchovního života

d) důraz na svátosti

Úvod.

Vnitřní, duchovní život člověka je podstatnou složkou jeho osoby. V dnešní době se setkáváme s narůstajícím zájmem o spiritualitu. Je hledán pravý smysl života a způsob jeho naplnění. Člověk si začíná bytostně uvědomovat potřebu rozvoje své duchovní (spirituální) roviny. Hledá odpověď na základní životní otázky; kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji. Z křesťanského pohledu hledáme odpověď v Bohu.  Věříme-li v Boha,  můžeme dosáhnout pokroku v duchovním životě a jsme na dobré cestě ke spáse. Křesťanská spiritualita není skrytá ve světě idejí, teorií, snů a iluzí; není to útěk od reality ze strachu z lidí a utrpení. Je to moc ducha božího, který nám pomůže uskutečnit jistý přerod, mění nás v Ježíšově lásce, činí z nás „druhé Kristy“, přivádí nás do blízkosti Otce a lidí stvořených k jeho obrazu.

Nestačí zůstávat na základech víry, je třeba prohlubovat náboženské vědomosti a vést usilovněji mravní život.

Když žijeme pod vedením Ducha svatého, náš vztah s Bohem se stále prohlubuje, roste naše schopnost důvěřovat  mu, a to vše se promítne i do oblasti našeho charakteru. Duchovní zralost však vyžaduje čas. Je to celoživotní proces.

Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha(1.Tesalonickým 4,1- 8).

Kdo užívá prostředků duchovního života: modlitby, sebezapření, četby Písma, ten je Duchem Božím veden ke stále hlubšímu poznání Božích zjevení.

Školou plného křesťanského života  se stávají  různá asketická cvičení  v ctnosti, jako jsou meditace a kontemplace nad Písmem,  studium Bible, modlitba - ať už slovní či vnitřní, liturgie, svátosti, adorace, půst, almužna a podobně. Působením Boží milosti se pak mění život věřícího - i pokud se jeho chování týče. K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí, zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (Jan 14,6), kterého můžeme poznat především prostřednictvím Božího slova - bible.

A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista"(Jan 17,3).

Bůh se nám zjevil ve stvoření, ve svém Slově a ve svém Synu Ježíši Kristu. Když poslal na svět Ježíše, bylo zjevení Boží  plně dovršeno. Bůh  se dával poznat mnoha způsoby. Promlouval a mluví k nám slovy Písma. Ve svém slově nám dává sebe samého. Největším Jeho darem je samotné Slovo, v němž se Bůh vyslovil do dějin. Tím, že nám dal svého Syna , nám řekl všechno. Jím On nám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově (65). Když přijmeme Boží Slovo a necháme ho vtělit do našich skutků a postojů, pak sám Bůh vstupuje do našeho života. Naplňuje a obohacuje náš duchovní život.

Stupně duchovního života.

Duchovní život křesťana je proces, cesta růstu od počátečních darů, závdavku věčného života (srov. Řím 8,23;  2 Kor 1,22;  5,5) přijatého darem v iniciačních svátostech (křtu, biřmování a prvního slavení eucharistie ), k jeho naplnění v Božím království. Katoličtí duchovní autoři ho nejčastěji dělí na tři období, nazývané také někdy cestami či stupni duchovního života. Jsou to období očisty (via purgativa), období osvícení (via illuminativa) a období sjednocení (via unitiva). Tento podíl nebo případně trochu jiné dělení, ale se zachováním podstatných rysů jednotlivých „cest“, najdeme u asketických autorů (viz odkaz) křesťanského Západu i Východu.

Důraz na svátosti. 

V Těle Kristově, kterým je církev, existuje mnoho částí, mnoho údů; jsou zde rozličné dary a rozličné svátosti (viz odkaz), na jejichž  slavení klade církev obzvláštní důraz. Jestliže bereme toto slovo v širším významu, pak  jsou to  místa, kde Bůh přebývá a kde se s Ním můžeme setkat a prožívat s Ním společenství. V pojetí římskokatolické církve jde při tomto symbolickém jednání zároveň o uskutečňování komunikace mezi Bohem a člověkem, v níž je věřícím zprostředkováván vztah Boha k lidem.

Na závěr:

Naše poznání Boha a vztah s ním roste, jestliže Ježíši důvěřujeme, posloucháme ho a poznáváme ho prostřednictvím Bible, modlitby, společenství a svědectví. Růst ve vztahu s Bohem vede v našem duchovním životě k duchovní zralosti, jejímž výsledkem je, že stále lépe známe Ježíše a stále více se mu podobáme svým charakterem i celým způsobem života.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio