Témata k nedělní a sváteční liturgii

BYZANTSKÉ KŘESŤANSTVÍ A VÝCHODNÍ ROZKOL - téma 102 ke slavnosti sv. Cyrila a Metoděje 5.7.2015 - homilie dějepisná.

1. 7. 2015 23:10

SLAVNOST SV. CYRILA A METODĚJE – neděle - 5.7.2015

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše    (V)    Iz  61,1-3a:

Dnešní datum, v našem občanském kalendáři zařazené mezi státní svátky, připomíná odkaz křesťanské misie sv. Cyrila a Metoděje ke slovanským národům, jež na Moravě ve druhé polovině 9. století položila základy ke vzniku českého státu.  A podle slov papeže Benedikta XVI. též současné Evropy. Na oba věrozvěsty můžeme vztáhnout  i slova z knihy proroka Izaiáše.

1. ČTENÍ  Iz 61, 1 - 3a: Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.

  • Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům    (V)   2 Kor   4, 1-2. 5-7:

Cyrilometodějská tradice je obecně, nejen v katolické církvi, spojována s duchovním odkazem křesťanského náboženství v českých dějinách. Oba kněží ze Soluně dokázali jako misionáři včlenit evangelium do domácí kultury a tu zapojili do života církve. Papež připomněl, že svatí Cyril a Metoděj jsou příkladem toho, jak lze v duchu evangelia obětovat svůj život pro společnost a společné dobro. Ve skutek proměnili výzvy apoštola Pavla, které vyslechneme z jeho listu.

2. ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 – 7:  Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však, že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše   ( V)  Lk  10, 1-9:

Cyril (Konstantin) a jeho bratr Metoděj přeložili biblické a liturgické texty do řeči Slovanů a upravili pro slovanskou řeč písmo, vytvořili světský a církevní zákoník a dali řadu podnětů pro zpěv, ikonografii a kazatelskou činnost i pro politiku, diplomacii a hospodářství. Sv. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy papežem Janem Pavlem II. dne 31.12.1980. Stali se plodnými nástupci učedníků , které Pán ustanovil podle Lukášova evangelia, aby následovali Krista.

EVANGELIUM Lk 10, 1 – 9:  "Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' "

Byzantské křesťanství a východní rozkol

je téma 102 ke dnešní  dějepisné homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus BI.

Osnova:

a) svéráz byzantského křesťanství (důraz na modlitbu, liturgii,  cézaropapizmus, nedůtklivost a malichernost)

b) příčiny a uskutečnění rozkolu r. 1054 (vina Východu i Západu)

Úvod.

Křesťanství se začalo šířit do Evropy z Izraele od 1. století po Kristu a získávalo stále více příznivců. Od roku 313 se stalo hlavním náboženstvím Římské říše. Křesťanství se rozdělilo na 2 proudy. Na latinské(západní) a východní (byzantské). Latinské uznávalo za nejvyšší autoritu papeže sídlícího v Římě, východní nejdříve Byzantského císaře, později Konstantinopolského patriarchu.

Do naší země přišlo křesťanství v době Velké Moravy z obou hlavních středisek tehdejšího světa: latinské z Německa a byzantské z Řecka. Pro neexistenci jazykové bariéry se ujalo především to byzantské, přinesené díky misii Cyrila a Metoděje (863) věrozvěstů, kteří stáli i za christianizací celého slovanského světa, především Ruska. Kvůli kulturní návaznosti českých zemí na západní země ovšem slovanská mise poměrně brzy skončila.

Svéráz byzantského křesťanství (důraz na modlitbu, liturgii, cézaropapizmus, nedůtklivost a malichernost).

Liturgie byzantského křesťanství se v mnohém odlišovala  od západního -  latinského. Šlo například o jiné tradice obřadů a udělování svátostí.  Byzantský ritus třeba neopustil původní praxi prvotní církve udělovat všechny tři iniciační svátosti, totiž křest, biřmování a svaté přijímání najednou. Existují  i odlišnosti ve slavení svátosti manželství, eucharistie a kněžství.  Svým osobitým rázem k prohloubení role modlitby a k vyjádření vlastního hlubokého náboženského prožitku  je používána  metoda, založená na tělesných a duchovních  technikách a na zvláštním způsobu dýchání,  která v podobě rytmického opakování ustálených vět je zaměřena na dosažení vnitřního klidu mysli a těla. Nejznámější je „Modlitba srdce“ ve znění:  „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, (hříšníkem)“.

Dědictvím poměrů z pozdně římského impéria, kdy císař vykonával funkci nejvyššího kněze (latinsky pontifex maximus) v byzantské říši, existoval tak zvaný caesaropapismus.  Byzantský panovník byl zároveň vládcem říše i nejvyšším představitelem křesťanské církve, protože věřící i duchovenstvo byli ze státního hlediska jeho poddanými. Císař sám - dle své křesťanské povinnosti - měl závazek používat svou od Boha danou světskou moc na ochranu církve a pro blaho a spásu věřících. V oblasti církevně-správní svolával koncily (a financoval jejich konání, aby se vůbec mohly konat) a předsedal jim, vydával světské zákony i nařízení pro církev a také teologická rozhodnutí (Ta však podléhala kritice a schválení církve; v určitých případech církev jeho teologické názory dříve či později odmítla), mohl dosazovat nebo odvolávat patriarchy (což opět podléhalo kritice církve - v takových případech zvláště mnišstva a věřících).

Za sobě podřízené považoval císař nejen východní patriarchy, ale někdy ještě zcela     v duchu antické tradice – dokonce také římského papeže. Jako věřící zůstával císař sice laikem, ale měl některé liturgické výsady, příslušející pouze kněžím. V chrámu směl vstoupit  k oltáři, podílet se na přípravě svatého přijímání, nebo udělovat požehnání jako biskupové. Přestože v západní části říše více respektoval církevní autoritu, ve východní části říše začal zasahovat do vnitřních záležitostí církve, např. do  jmenování a sesazování biskupů. Často docházelo k nedůtklivým a malicherným sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly  s úsilím ortodoxní církve. Církev se však vždy i proti vůli císaře dokázala postavit jeho požadavkům tvrdě na odpor zejména v otázkách zachovávání víry a čistoty církevního učení. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas tlaku císaře podlehnout.

Příčiny a uskutečnění rozkolu r. 1054 (vina Východu i Západu).

Na trůn konstantinopolských patriarchů se ale často dostala osobnost tak silná, že dokázala císaři vzdorovat. Stalo se tak například v případě sporů císaře Konstantina IX., kterýžto byl patriarchou Michaelem Kerullariem v roce 1054 donucen potvrdit následné exkomunikování papežského poselstva, které dorazilo do Konstantinopole, aby patriarchu vyloučilo z církve. Tím vyvrcholilo  tak zvané  Velké schizma církve. Po dalších četných teologických rozepřích, vedených z obou stran, se oba křesťanské  proudy, dosud formálně jednotné církve, oddělily. Věříme, že nikoliv natrvalo.

Na závěr:

Vyznáváme, že církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská.Konečným cílem církve a jejího ekumenického hnutí je tedy obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými. Podle encykliky Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí z 25. května 1995    UT UNUM SINT cestu vidíme v usilovném pokračování a prohlubování vzájemného dialogu.  Zástupcům vlád i představitelům katolické a pravoslavné církve připomněl papež Benedikt XVI. kromě jiného skutečnost, že mostem mezi Východem a Západem se už dříve stali dva svatí bratři Cyril a Metoděj, a že jejich památka dodnes stimuluje jak katolické, tak pravoslavné věřící k tomu, aby oběma stranám bylo nabízeno společné bohatství křesťanského dědictví.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1198×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio