Témata k nedělní a sváteční liturgii

SVĚCENÍ A ŽEHNÁNÍ - téma 107 ke Svátku Proměnění Páně - homilie liturgická (KKC 1078, 1671-1678).

4. 8. 2015 12:38

SVÁTEK PROMĚNĚNÍ PÁNĚ – 6.8.2015 –čtvrtek

  • Komentář k 1. čtení z knihy Danielovy   (V)  Dan  7, 9-10. 13-14:

Vidění proroka, o kterém dnes budeme číst  z knihy Danielovy, můžeme chápat jako zjevení zvěsti o dovršení dějin v Božím království. Na jednom z trůnů zde usedá Bůh, předávající  Synu člověka věčnou spoluvládu nad královstvím nebeským i pozemským, božským i lidským. Toto Boží požehnání se vztahuje  též na nás, neboť Kristovo království je i naším královstvím, kam každý člověk na konci časů může vstoupit s ním.

1. ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

  • Komentář ke 2. čtení z druhého listu apoštola Petra      (V)   2 Petr  1, 16-19:

Apoštol Petr zanechal ve svých listech osobní svědectví  o Boží velebnosti, kterou projevil na posvátné hoře Proměnění, kde Bůh Otec požehnal svému jednorozenému Synovi. Hospodin tím v Ježíši Kristu svět obdaroval  ujištěním  o trvalé Boží přítomnosti, stálé Boží ochraně a nepřetržité Boží přízni.

2. ČTENÍ 2 Petr 1, 16 – 19:  Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.  

  • Komentář k evangeliu podle Marka   (V)   Mk  9, 2-10:

Z Markova evangelia vyslechneme záznam  o zázračném proměnění Ježíše do podoby nebeské bytosti, které se událo na posvátné hoře za přítomnosti několika nejvýznamnějších zástupců Starého i Nového zákona. Oni se stali svědky  onoho slavnostního požehnání od Boha Otce, kterého se dostalo Jeho jednorozenému Synu Ježíši Kristu.

EVANGELIUM Mk 9, 2 - 10:  "Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je.  Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" Když se rozhlédli, najednou   u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".   

Svěcení a žehnání.   

je téma 107 ke dnešní liturgické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus BI

s odkazem na dnešní evangelium  Mk 9, 2-10 a Katechismus katolické církve (KKC 1078, 1671-1678).

Osnova: 

a) posvěcení všedního dne a života (rozdíl mezi svěcením a žehnáním)

b) která žehnání a svěcení jsou ještě aktuální

c) světila Církev zbraně?

Úvod:

Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Bůh Otec (1078). Byl to On, kdo požehnal  svému jedinému Synu jako svému pokračovateli v díle spásy a na hoře Proměnění Ho  zjevil nejvýznamnějším zástupcům Božího lidu  Starého i Nového zákona.  Byli ohromeni, když poznali, že právě proměněný Ježíš je Syn Boží,  který je Bohem Otcem pověřen veškerá Boží ujištění a zaslíbení zajistit  (viz čtení dnešního evangelia Mk 9,2-10).

Hned na prvních stránkách Bible čteme o tom, jak Bůh po stvoření světa požehnal živočichům a člověku (srov. Gn 1,22; Gen 1,28). O dni odpočinutí, který následuje, se tu však říká, že „Bůh požehnal a posvětil sedmý den...“ (srov. Gn 2,3).

Když Bůh povolává Abrahama, aby odešel ze své země, dává mu zaslíbení o požehnání. Součástí této zvěsti však je i Boží nařízení: "Staň se požehnáním!"(srov. Gen 12,2). Když Bůh promlouvá k Jákobovi,žehná mu: "Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil"(Gen 28,15). Nebo též Gn 26,24: "Neboj se, jsem s tebou".

Jakoby nám Bible chtěla naznačit, že tím největším požehnáním je ujištění o trvalé Boží blízkosti. Na čem by nám mělo nejvíce záležet je, abychom měli jistotu Boží přítomnosti, Boží blízkosti a Božího požehnání.

Posvěcení všedního dne a života (rozdíl mezi svěcením a žehnáním).

Když nás Bůh obdarovává duchovními dary, neměli bychom je využívat pro blaho druhých a stát se jim tak požehnáním? Jakou radost pak musí mít dárce, když vidí, jak je s jeho darem dobře nakládáno! Proto buďme i my nositeli požehnání – službou, materiální pomocí, praktickým činem. Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o Jeho dary (1671). Všechny žehnací modlitby, pronášené nejenom nad lidmi, ale i ty nad zvířaty, předměty nebo stvořením, se vždy vztahují k živým lidem.

Požehnání, inspirovaná Božím slovem a slavená ve víře, směřují na prvním místě  k tomu, aby byl oslavován Bůh za své dary, aby byla vyprošována jeho dobrodiní a aby byla potlačena moc zla ve světě. Požehnání, například kněžské nebo rodičů dětem, je tedy prosbou o Boží pomoc, je to dobrořečení spojené se vzýváním Božího jména, přání všeho nejlepšího. Jako příklad žehnání předmětů lze uvést požehnání kostela, oltáře, svatých olejů, vody, posvátných nádob, rouch, zvonů, svíce, varhan, domů atd. (1672).

Při svěcení jde o vyčlenění pro posvátnou službu Bohu.  Závažnost svěcení a jeho dopad bývají podtrženy složitějším, slavnostnějším obřadem. Nejde o každodenní událost.Při takovém svěcení biskup pronáší ustavující modlitbu a určitými gesty (například mazáním posvěceným olejem) symbolicky označuje předmět jako trvale určený pro bohopoctu. V případě „svěcení“ lidí jde však o ustanovení ke službě a samotný termín „biskupské, kněžské svěcení“ je zde tedy  poněkud zavádějící.

Která žehnání a svěcení jsou ještě aktuální.

Některá žehnání či svěcení mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určena osobám, je požehnání opata nebo abatyše kláštera, zasvěcení panen a vdov, obřad řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Svátostné svěcení je svátostí udílenou ke službě společenství a Bohu  a to  v trojím stupni: jáhenském, kněžském a biskupském. Ze svátosti svěcení pak vychází pověření k žehnání a  svátostinám, což jsou posvátná znamení ustanovená církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události (1677). Jsou to posvátné úkony, kterými se zprostředkovává Boží požehnání. Tvoří je modlitba, doprovázená křížem, žehnání, chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia (1678).

Mnohým lidem se rozdíl mezi svěcením a žehnáním stírá. Natolik už to mají zažité, že běžně říkají „svěcená voda“, „svěcená křída“, přičemž jde jen o požehnanou vodu, křídu, požehnaný růženec.Někteří zase usilují o posvěcení své každodenní práce a učí, že všichni mohou nalézt svatost v obyčejném všedním dnu.

Kromě obřadů žehnání, svěcení a jiných  svátostin existují i různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností, jako jsou poutě, procesí,uctívání relikvií (1674). Jsou prodloužením liturgického života církve, ale nenahrazují je (1675, 1676).

Světila Církev zbraně?

Obviňovat církev, že světila zbraně, mohou tvrdit jen její odpůrci.

Závěr:

Nejdůležitější a největší požehnání, které nám Bůh Otec v Ježíši Kristu daroval, je ujištění o trvalé Boží přítomnosti, Boží ochraně, Boží přízni. Ujištění, že Bůh a Jeho Duch nás nikdy neopustí a že učiní pro naši spásu všechno, co nám slíbil, nás proměňují k Jeho obrazu.

Vypracoval  Matonick

Zobrazeno 1596×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio