19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ -9.8.2015
Liturgické texty
Když prorok Eliáš, prchající před pomstou Jezabel, zlé a bezohledné manželky pohanského krále Izraele Achaba,sedá na poušti k odpočinku, nemá, podle čtení z první knihy Královské, už nic kromě hladu, žízně a zoufalství, které vkládá do slov své modlitby. Po zásahu anděla, občerstvený a nasycený Božím chlebem však může Eliáš pokračovat na cestě. Podobně tomu bylo kdysi při exodu Židů vedených Mojžíšem z egyptského otroctví.
1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8: Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.
Čtení z listu apoštola Pavla nás povede k poznání, že je dobré respektovat vnuknutí pocházející od Ducha svatého, který nás provází životem. Přijetím eucharistie je schopnost jeho působení v nás mnohonásobně posílena, poněvadž obsahuje samotného Krista. Jeho přítomnost mění naše chování a jednání, abychom byli k sobě navzájem dobří a uměli se vyhýbat všem druhům špatnosti.
2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2: Bratři! Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.
Ježíšovy výroky o jeho božském původu, jak o nich uslyšíme z Janova evangelia, vyvolávaly mezi lidem té doby protesty a nesouhlas. Nepoznali v něm Boha, který sestoupil z nebes, aby se stal chlebem jejich života. Oč jednodušší to máme dnes my, kteří jsme pochopili, že pouze ten, kdo přijme Ježíše do svého ducha a žije ve společnosti s ním, může svůj život přivést ke štěstí, dokonalosti a nesmrtelnosti.
EVANGELIUM Jan 6, 41-51: Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."
Zaslíbení a ustanovení eucharistie
je téma 108 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus BIs odkazem na Katechismus katolické církve (KKC) 1324-1344 a na znění dnešního evangelia Jan 6, 41-51 a následujícího verše Jan 6,52: Židé se mezi sebou přeli:“Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?
Osnova:
a) pramen a vrchol života Církve
b) názvy této svátosti
c) eucharistie v plánu spásy
Úvod.
Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Podle učení církve je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Ostatní svátosti a také všechny církevní služby související s eucharistií, jsou k ní zaměřeny (1324). Proto i dnešní téma je na další odhalování jejího tajemství orientováno a připojuje se k již probraným tématům 228, 32, 50, 95, 105 (viz).
Pramen a vrchol života Církve.
Eucharistie obsahuje samotného Krista. Bůh jí posvěcuje svět a současně je bohopoctou, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém (1325). Prostřednictvím eucharistické oběti předjímáme věčný život, kdy Bůh je všechno ve všem (1326). Eucharistie je souhrnem a vrcholem naší víry (1327).
Názvy této svátosti.
Bohatství svátosti eucharistie vyjadřujeme různými termíny. Výraz eucharistie jako díkůvzdání, připomíná židovská požehnání a velebí Boží díla (1328). Večeře Páně, kterou měl Ježíš s učedníky před svým utrpením je i předjímáním svatební hostiny Beránka v nebesích. Lámání chleba jako typický obřad židovské večeře Ježíš používal zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání a tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění (1329), kde přijímali eucharistii jako Památku na utrpení, zmrtvýchvstání Páně a na jeho Nejsvětější oběť. Je nazývána též jako Svatá Božská liturgie, v níž zaujímá veškerá liturgie církve slavením svatých tajemství jako Nejsvětější svátost střed(1330). Zejména se tak děje při svátostném eucharistickém svatém přijímání, protože se touto svátostí spojujeme s Kristem (1331) na Mši svaté (1332).
Eucharistie v plánu spásy.
Středem slavení eucharistie je chléb a víno. Obojí se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tajemně tělem a krví Krista, obětované a přijímané na jeho památku (1333). Oběť chleba a vína se již odedávna předkládala Bohu Stvořiteli jako projev vděčnosti. Ježíš při ustanovení své eucharistie, oběti dal definitivní význam (1334), když ji předtím svými zázraky rozmnožení chleba a proměny vody ve víno předem ohlašoval (1335).
Účastí na těle a krvi Kristově se křesťané osobně sjednocují s Kristem. Zároveň se hluboce a niterně sjednocují mezi sebou navzájem. Eucharistie tak buduje církev. Proto papež Jan Pavel II. napsal v roce 2003 encykliku o vztahu eucharistie a církve s názvem Ecclesia de Eucharistia vivit (Církev žije z Eucharistie). Jednota v eucharistickém těle buduje Kristovo mystické tělo církve: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (srov. 1 Kor 10,17). Kolem oltáře se tak tvoří pravé společenství církve.
Kristova oběť je také obětí církve. Církev se spojuje s Ježíšovou přímluvou u Otce za všechny lidi. Život věřících, jejich chvála, utrpení, modlitby a práce jsou spojeny s Kristovou bezvýhradnou obětí a tím získávají novou hodnotu. Kněz se modlí: S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.
Eucharistická slavnost nás také spojuje i s těmi, kteří už pobývají v nebeské slávě. Náš zpěv se tak připojuje ke zpěvu andělů a svatých před Boží tváří. Každá mše svatá oslovuje i nás jako blahoslavené, kteří jsou pozváni k večeři Beránkově.
Na závěr:
Eucharistie (svátost oltářní) je jednou ze tří svátostí (ještě křest a biřmování), které uvádějí do křesťanského života. Svátost eucharistie má ale mezi všemi svátostmi výjimečné postavení. V ní je totiž vrchol činnosti, kterou Bůh v Kristu posvěcuje svět, a zároveň nejdokonalejším vyjádřením úcty, kterou my tvorové prokazujeme Bohu. Je srdcem života církve a všechny ostatní svátosti s ní souvisejí a jsou k ní zaměřeny.
Znamení, která konáme při slavení eucharistie, opravdu uskutečňují Kristovu přítomnost mezi námi. Tuto tajemnou skutečnost nelze překonat jinak než vírou. Bůh s námi činí podivuhodnou výměnu. My přinášíme, co nám daroval (chléb a víno), a on nám dává sám sebe.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.