24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 13.9.2015
Liturgické texty
Hospodin ty, kteří v Něho věří, obdařil milostí, zvanou též milostí posvěcující, ke schopnosti slyšet a uvěřit v Boží slovo o spáse a ohlašovat je svým současníkům. Působením další - Hospodinovy milosti – milostí pomáhající - jsou pak uschopněni činit dobré záslužné skutky lásky a odhodlaně čelit zlu. Tak konal i prorok Izaiáš, o jehož hloubce víry a pevné vůli uslyšíme při četbě z jeho knihy.
1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a: Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?
Apoštol Jakub učí, že mezi Božím slovem, kterému nasloucháme a na které odpovídáme vírou, a mezi skutky našeho každodenního života není rozpor. Jinak riskujeme, že nedojdeme spásy. Jakubovy argumenty nelze stavět jako protiklad, ale jako posílení teorie apoštola Pavla, podle níž lze dosáhnout spásy jen na základě víry.
2. ČTENÍ Jak 2, 14-18: Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci:"Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.
Když čteme z Písma o Ježíšových skutcích, konaných během jeho života, poznáváme, že jsou jím naplňována mesiánská proroctví o příchodu Božího Syna na svět. V úryvku z evangelia Markova uslyšíme, jak Ježíš důrazně upozorňuje své učedníky včetně apoštola Petra, aby ten, kdo důvěřuje evangeliu o Boží spáse a chtěl by jít ve stopách Ježíše Krista, musí změnit své dosavadní smýšlení a konání.
EVANGELIUM Mk 8, 27-35: Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?" Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků." Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!" Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské." Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."
Víra činná (a záslužné skutky)
je téma 114 ke dnešní teologické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus BI s odkazem na znění dnešního druhého čtení Jak 2,14-18.
Osnova:
a) „Víra bez skutků je mrtvá“. Nestačí věřit, ale je třeba víru dokazovat skutky.
b) Nestojí Jakub proti Pavlovi? Ne. Jakub odsuzuje víru bez skutků, Pavel skutky bez víry. Pouhá víra a pouhé skutky nestačí. Člověka spasí víra, projevená činem, láskou.(Srov. Gal 5,6; 1 Kor 13,2).
c) Záslužné skutky předpokládají milost posvěcující i pomáhající, bez dobrotivé Boží přízně (milosti) nikdo neudělá dobrý skutek a tím méně získá zásluhu v nebi.
Úvod.
Podle Písma záleží konečná záchrana (spása) člověka na jeho stavu v okamžiku smrti. Ježíš říká: „Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,13).Ten, kdo umírá v přátelství s Bohem (teologicky se toto přátelství nazývá též „stavem milosti“), získá život věčný. Stačí ke konečné záchraně člověka samotná víra, nebo musí být pro jeho spásu víra provázena skutky? To je teologická otázka, nad kterou vedou spory různé skupiny křesťanů. Dnešní téma má nás vést k zamyšlení nad odpovědí z hlediska katolické církve.
„Víra bez skutků je mrtvá“. Nestačí věřit, ale je třeba víru dokazovat skutky.
To nám vzkazuje apoštol Jakub ve druhém čtení.
Evangelium opravdu je „Boží moc ke spasení pro každého, kdo v něho věří“ (Řím 1,16), je „základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám ho zvěstoval“ (1 Kor 15,1–2). Víra v Ježíše Krista skutečně vede ke spáse (srov. Gal 2,16; Ef 2,8–9) a je to ona a nikoli skutky, které člověk koná. Avšak křesťan zároveň s úzkostlivou bázní pracuje na tom, aby dosáhl spásy (srov. Flp 2,12). Víra křesťana není pouze mluvením naprázdno, ale je-li skutečně vírou, pak je doprovázena skutky.
Víra je darem Božím – a nikdo jiný nám ji nemůže zasloužit než Ježíš Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením. Avšak i v běžném životě, dostaneme-li od někoho dar, je možné s ním naložit různým způsobem – je možné jej přijmout a odmítnout, zničit, ztratit, znehodnotit, nevyužít, dát někomu dalšímu, vrátit dárci... S vírou je tomu právě tak – bylo by velmi svůdné tvrdit, že jednou – dostaneme-li ji, už o ni nemůžeme za žádných okolností přijít, realita je však jiná. Vždyť po celém Novém zákoně nacházíme zprávy o křesťanech, kteří jsou velmi ostře napomínáni (například když Pavel napomíná Korinťany či první kapitoly Zjevení Janova). Kdyby byli spaseni a ke spáse již ničeho dalšího nepotřebovali, nač takové apoštolské napomínání?
Nestojí Jakub proti Pavlovi? Ne. Jakub odsuzuje víru bez skutků, Pavel skutky bez víry. Pouhá víra a pouhé skutky nestačí. Člověka spasí víra, projevená činem, láskou (Gal 5,6; 1 Kor 13,2).
Jedním z nejčastějších citátů z Písma od apoštola Pavla, který je ze strany některých protestantů citován ohledně tvrzení, že člověk je spasen pouhou vírou, je: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9). Na první pohled tento citát popírá to, co se katolíkům obvykle vytýká, totiž důraz na dobré skutky. Jenže onen citát, i kdyby hovořil o „dobrých skutcích“ v konfliktu s katolickým učením není. V pavlovské teologii má totiž spása zjevně více časových rozměrů. Zde se jedná o vztah k minulosti. Na jiných místech v pavlovských listech se hovoří o spáse, která probíhá, a také o spáse, kterou křesťan teprve přijme. Toto místo z listu Efezským hovoří tedy o počátcích víry, o prvotní víře, kterou člověk dostává, když přichází k Bohu. Katolická církev však neučí, že by si tuto prvotní víru člověk zasloužil svými dobrými skutky.
Ospravedlněni jsme zdarma, neboť nic z toho, co ospravedlnění předchází, ať víra, nebo skutky, nezasluhuje milost ospravedlnění, neboť jak Pavel říká: „Když z milosti, tedy ne na základě skutků- jinak by milost nebyla milostí“ (Řím 11,6). Když Pavel hovoří o skutcích, nemá však tím zřejmě na mysli „dobré skutky“, ale skutky podle mojžíšského Zákona. Chce tedy zřejmě říci, že dodržování předpisů mojžíšského zákona člověka nespasí, ale jedině víra v Krista Ježíše (srov. Řím 2, 6-11; Řím 2,17-21; Řím 2,25-29; Řím 3,21-22; Řím 3,27-30). Z toho vyplývá, že se židé podle Písma nemají proč před pohany chlubit tím, že mají výjimečný vztah s Bohem na základě dodržování požadavků mojžíšského zákona a obřízky.
Katolická církev tedy učí něco, co se zcela zakládá na slovech Písma:“Člověk je ospravedlněn vírou bez ohledu na skutky Zákona“ (srov. Řím 3,28). Ovšem připojuje , že je člověk ospravedlněn nejen vírou samotnou, ale vírou, která se „uplatňuje láskou“ (srov. Gal 5,6)., „neboť víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,18-26):
„Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky. Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“
Záslužné skutky předpokládají milost posvěcující i pomáhající, bez dobrotivé Boží přízně (milosti) nikdo neudělá dobrý skutek a tím méně získá zásluhu v nebi.
Ke spáse je nutná Boží milost. Milosti se člověk otevírá vírou. Ta se rodí v důsledku přímého působení Ducha svatého v nitru člověka. Výraz „milost“ je v Písmu používán v různých významech. Ve vztahu ke spáse je dobrou definicí milosti „nezasloužená Boží přízeň“. Milost je dávána zdarma. Přichází k nám od samotného Boha, který je zdrojem každého dobrého a dokonalého daru (Jak 1,17).
Milost získaná vírou se nazývá habituální či posvěcující milost. Je trvalým stavem, pokud ji člověk vlastním rozhodnutím nepozbude. Bůh dává každému dostatečnou počáteční milost k tomu, aby uvěřil a obrátil se. Záleží na ochotě na tuto nabídku odpovědět. Tomu, kdo je ochoten milost přijmout, dává Bůh účinnou milost, která ho pohne k víře, pokání, obrácení a k rozhodnutí následovat Krista.
Posvěcující milost Bůh poskytuje člověku vždy svobodně a svrchovaně. Křest může posvěcující milost poskytnout, případně rozmnožit (u toho, kdo už vírou milost přijal) a potvrdit. Svátost smíření může navrátit člověka do stavu posvěcující milosti, pokud ji ztratil, a rozmnožit ji, pokud ji oslabil. Pro získání věčné blaženosti je nutný stav posvěcující milosti v okamžiku smrti. Posvěcující milost je dostačujícím podnětem k dovršení spásy člověka u Boha.
Bůh poskytuje též pomáhající milost, která usnadňuje konání dobrých skutků. Tato milost se může vztahovat na jednotlivé činy a může také podporovat člověka v různých životních stavech (manželství, kněžská služba, nemoc a pod.). Dobré skutky konané ve stavu posvěcující milosti nejsou konány z touhy po odměně nebo ze strachu před trestem. Člověk je koná z lásky. Je to víra projevující se láskou (Pavel), je to důsledek víry živé (Jakub). Znamená to, že ti, kdo z nezasloužené milosti dostali dar víry, skutečně uvěřili a živou vírou si přivlastnili vykoupení, budou za činy nezištné lásky odměněni tou největší nebeskou blažeností. Tuto záslužnou sílu ovšem nemá skutek lásky sám v sobě, nýbrž díky posvěcující milosti Boží, která ho zhodnocuje. Dobré skutky bez Boží milosti jsou mravně hodnotné, ale pro získání spásy nestačí.
Závěr:
Víra v evangelium Ježíše Krista, kterou jsme obdrželi jako nezasloužený dar pomocí posvěcující a pomáhající Boží milosti, je živá a činná tím, že konáme záslužné dobré skutky nezištné lásky k Bohu a k bližním. Máme jistotu, že budeme v nebi? Co nám zajistí vstupenku do nebe – víra nebo skutky? Podle našeho chápání Písma: Jistotu občanství v Božím království můžeme získat živou vírou v Ježíše Krista, doprovázenou konáním dobrých skutků, které pro nás připravil samotný Bůh svou milostí.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.