Témata k nedělní a sváteční liturgii

LITURGIE - DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - téma 120 k 29. neděli v mezidobí 18.10.2015 - homilie katechetická (KKC 1077-1109; YOUCAT 167,166).

14. 10. 2015 13:50

29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 18.10.2015

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (IB)   Iz  53 , 10-11:

Pojmenování „Hospodinův Služebník“, o kterém uslyšíme při čtení z knihy proroka Izaiáše, je v Písmu svatém čestným titulem pro člověka, jehož si Hospodin vyvolil  jako nástroj svého díla spásy. Skrze jeho utrpení se uskutečňuje Boží vůle a láskyplný Boží plán, spočívající v usmíření lidí s Hospodinem  za hříchy, kterých se dopustili. Bůh vytrhuje člověka z područí smrti, žehná mu a znovu ho uvádí do společenství se sebou. Podle stejného scénáře  Bůh Otec postupoval, když poslal na svět svého Syna, aby spasil lidstvo.

1. ČTENÍ Iz 53, 10-11: Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

  • Komentář ke 2. čtení z listu Židům   (IB)    Žid  4, 14-16:

Hlavním tématem listu apoštola Pavla Židům je Kristovo kněžství. Ježíš zde totiž dovršuje to, co se už po dlouhá staletí podle Starého zákona jako liturgický obřad slavilo.  Židovský velekněz  procházel chrámovou oponou do velesvatyně, aby před Boží tváří obětoval zvíře jako smírnou oběť za hříchy člověka. Při křesťanské liturgii  kněz  Boha Otce prosí o seslání Ducha svatého, aby proměnil přinášené obětní dary v tělo a krev Krista. Ježíš je naším veleknězem. On sám za naši spásu skrze vlastní dokonalou oběť prošel až do nejvyššího nebe.

2. ČTENÍ Žid 4, 14-16: Bratři! Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci 

  • Komentář k evangeliu podle  Marka   (IB)  Mk 10, 35-45:

Na cestě směrem do Jeruzaléma, kam podle Markova evangelia kráčí  Ježíš odhodlaně na smrt, prověřuje Ježíš své nechápavé učedníky. Opravuje jejich chybné úvahy o způsobu  jak dospět do možné slávy. Připomíná, že smyslem biblických obrazů kalicha a křtu je ponoření do vody, která je symbolem tajemného příboje života i smrti. Očistnou lázní utrpení musí projít všichni ti, kteří touží mít účast na Kristově oslavě, řídí se jeho příkladem a netouží po úspěchu a vládě podle pochybného vzoru mocných tohoto světa.

EVANGELIUM Mk 10, 35-45: K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu." Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"  Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

Liturgie - dílo Nejsvětější Trojice

je téma 120 katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ BI s odkazem na  znění dnešního  druhého čtení Žid 4,14-16 a Katechismus katolické církve (KKC) 1077-1109; YOUCAT 167,166.

Osnova: 

a) Otec, zdroj a cíl liturgie

b) Kristovo dílo v liturgii

c) Duch Svatý a Církev v liturgii

Úvod.

Samo slovo liturgie pochází z předkřesťanského Řecka a znamenalo tam pojmenování nejprve pro nějakou veřejnou službu, později i pro obřadné úkony pohanského náboženství. Napřed židé, potom postupně i křesťané slovo liturgie převzali. Ale pro nás je lépe místo termínu liturgie používat český název bohoslužba. Ovšem není to jen služba člověka Bohu - tedy Bohuslužba,  ale je to i Boží služba člověku, to, co Bůh působí v nás a pro nás.

Otec, zdroj a cíl liturgie.

Cílem křesťanské bohoslužby je Bůh jako Otec, Syn a Duch svatý. Zároveň je Otec původem či zdrojem bohoslužby. Dalo by se také říci, že je v tomto smyslu také jejím autorem; jako ten, který bohoslužbu povolává k životu a ustanovuje  ji. Bůh promlouvá k člověku slovem a činem; lidé odpovídají Bohu právě tak řečí a jednáním. Bohoslužba je dialogem mezi Bohem a člověkem na cestě do Božího království a k dokonání spásy (1077). Bůh ve vztahu k člověku od počátku do konce časů koná. Je mohutným pramenem, zřídlem z něhož tryská život (1078). 

Celé jeho dílo je naplněno tajemným božským úkonem, požehnáním (1079). Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Počínaje Abrahamem pronikají božská požehnání do lidských dějin. Jím počínají dějiny spásy (1080).  Projevují se zejména v podivuhodných událostech spásného dosahu: vyjití z Egypta - exodus, darování zaslíbené země, vyvolení Davida apod.(1081). Plně se zjevují a sdílí v liturgii církve. Bůh nás konečně zahrnuje požehnáním ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo, vstalo z mrtvých a do našich srdcí vlévá dar všech darů: Ducha svatého (1082). Za všechna duchovní požehnání,  kterými nás Bůh obdarovává, mu církev nepřestává děkovat klaněním, chválou, díkůvzdáním a přinášením obětí darů vlastních až do úplného dovršení Božího plánu (1083).

Kristovo dílo v liturgii. 

Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého těla, kterým je církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby tak udílel svou milost (1084). Kristus v liturgii církve naznačuje a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství, které během svého pozemského života svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal. Všechno, čím Kristus je, a všechno co vykonal a vytrpěl pro lidstvo, má účast  na božské věčnosti. Tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno. Událost kříže a zmrtvýchvstání je něco, co stále zůstává a přitahuje k životu (1085).

Jako Otec poslal Krista,tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým k tomu, aby hlásali evangelium všemu stvoření a zvěstovali, že nás Boží Syn svou smrtí a zmrtvýchvstáním  vysvobodil z moci hříchu a smrti a převedl do Otcova království (1086). Kristus udělil apoštolům svou moc posvěcovat a tuto moc předávat svým následovníkům. Jejich apoštolská posloupnost je páteří celého liturgického života církve (1087). Tím je v církvi především v liturgických úkonech zajištěna stálá Kristova přítomnost (1088)  a jeho trvalé spojení se svou milovanou nevěstou církví (1089). Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské (1090).

„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“     (Mt 18,20).

YOUCAT otázka 167: Co je to liturgie? Odpověď: Liturgie je oficiální bohoslužba církve.

Liturgie není nějaká akce, která si libuje v zajímavých nápadech a v dobré hudbě. Člověk liturgii nevytváří ani nevymýšlí. Liturgie je živá a vyrůstá z tisíceleté víry. Bohoslužba je posvátná vznešená událost. Rozechvívá člověka, když vytuší, že sám Bůh je skrytě přítomen v jejích posvátných znameních a v jejích drahocenných, často nemírně cenných modlitbách.

Duch Svatý a Církev v liturgii.

Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu (1091). Připravuje církev na setkání s jejím Pánem. Připomíná Krista, zpřítomňuje a obnovuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí (1092). Duch svatý  naplňuje křesťanskou liturgii předobrazy starozákonní bohoslužby. Uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé  její  prvky tím, že je přijímá za své:  hlavně čtení ze Starého zákona, modlitby žalmů a památku spásonosných událostí  a předobrazených skutečností, které dosáhly naplnění v Kristově tajemství (potopa, zaslíbení, smlouva, exodus, velikonoční beránek, království, chrám, vyhnanství a návrat, mana); (1093).  Vše je rozvíjeno v harmonii dvou zákonů a v Duchu pravdy a na všem je odhalována Kristova novost (1094). Proto církev, zvláště v adventní a postní době  a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy (1095).

Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, může  napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie (1096), v níž každý164 liturgický úkon, zvláště slavení eucharistie a svátostí značí přímé setkání Krista s církví (1097). A příprava srdcí lidu na setkání se svým Pánem je společným dílem Ducha svatého a shromáždění věřících (1098).  Duch a církev spolupracuje, když systematicky lidu Krista a jeho dílo představuje (1099).

YOUCAT otázka 166: Proč církev slaví bohoslužbu tak často?  Odpověď: Už starozákonní Izrael přerušoval „sedmkrát za den“ (Žl 119, 164) práci, aby chválil Boha. Ježíš se účastnil bohoslužeb a modliteb svého národa; vedl své učedníky,  jak se mají modlit, a shromáždil je ve večeřadle a u společného se obětoval za všechny lidi. Církev, která vybízí k bohoslužbě, následuje jeho příkaz„To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24).

Liturgickému shromáždění smysl událostí spásy znovu a znovu  připomíná a dává zaznít Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo slyšeno, přijato a žito (1100).  Lektorům i posluchačům otevírá duši k duchovnímu chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce (1101). „ Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících“ (2. vat. koncil); (1102).

Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin (1103). Duch svatý  je v liturgii pouze nepřipomíná. On je zpřítomňuje v jednotlivých liturgických úkonech (1104). Tehdy, když  kněz  Otce naléhavě prosí, aby seslal Ducha Posvětitele, aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící se také stali živou obětí Bohu (1105). Tehdy  se účastní svým srdcem každý, který svátost slaví a obětuje (1106). Proměňující síla Ducha svatého  v liturgii urychluje příchod Božího království. Duch, poslaný Otcem, vyslyší prosby církve a dává život těm, kteří ho přijímají (1107).  Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět člověka do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na jeho ratolestech (1108).

Naše modlitby směřují k Otci s prosbou, aby seslal Ducha svatého, aby se plně uskutečnilo společenství  našeho  bratrského shromáždění  s Nejsvětější Trojicí. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13). Oni mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení eucharistie (1109).

Závěr: 

Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji veškerého požehnání, stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu. Kristovo dílo v liturgii je svátostné, poněvadž tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí Ducha svatého.  Jeho posláním je připravovat v liturgii církve shromáždění na setkání s Kristem, připomínat a představovat Krista, přibližovat novému chápání jeho spasitelné dílo svou proměňující mocí a přispět, aby dar společenství přinášel v církvi plody.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1422×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio