Témata k nedělní a sváteční liturgii

KOSTEL - SHROMAŽDIŠTĚ BOŽÍHO LIDU - téma 125 - ke svátku Posvěcecení lateránské baziliky 9.11.2015 - homilie liturgická.

6. 11. 2015 22:55

SVÁTEK POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY - 9.11.2015 – pondělí 

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Ezechiela   (V)   Ez  47,1-2. 8-9. 12:

V den svátku posvěcení lateránské  baziliky v Římě na první křesťanský chrám, se zamyslíme nad  tématikou o symbolice  chrámu. První čtení z knihy Ezechiel je tvořeno mohutným proroctvím o místě Božího pobytu uprostřed lidu Izraele, který se dosud převážně nacházel v babylonském zajetí. Vůdčím motivem je zde chrám a z něj vytékající pramen života. Popisovaný obraz symbolizuje proměňující sílu Božího působení a místo jeho přebývání. 

1. ČTENÍ Ez 47, 1 - 2. 8 - 9. 12: Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle - pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ - na východ totiž bylo chrámové průčelí - voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle - voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: "Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí."

  • Komentář ke 2. čtení z prvního listu  Pavla Korinťanům   (V)    1 Kor  3, 9c-11. 16-17:

Když apoštol Pavel učí členy korintské církevní obce jak se stát pravými Božími služebníky, přirovnává zástupy křesťanů k Boží stavbě, spočívající na  pevných základech, na Ježíši Kristu. Podle Pavla  nejen každý křesťanský sbor, ale i každé tělo věřícího křesťana je chrámem, v němž přebývá Duch svatý. Připomeňme si tuto pravdu, až vstoupíme do kostela, kde nejen průběh bohoslužby, ale i samotný prostor chrámu a umístění jednotlivých liturgických míst svědčí o přítomnosti Krista.

2. ČTENÍ 1 Kor 3, 9c - 11. 16 -17: Bratři! Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

  • Komentář k evangeliu podle  Jana   (IB)  Jan  2, 13-22:   

Příběh podle Janova evangelia o Ježíšovi, který dokázal rázně vyčistit chrámový  prostor od nepravostí,  svědčí o tom, že Ježíšovi učedníci pochopili smysl jeho činu a toho co vyslovil teprve až po jeho vzkříšení.  Uvědomili si, že  motiv chrámu má v podání hlavy nově vznikající církve křesťanů více obrazů. Pochopili, že místo dosavadních  nedokonalých symbolů přítomnosti Boží v  jeruzalémském chrámě nastupuje zde idea založená na všeobecném obecenství s Bohem skrze Ježíše Krista.

EVANGELIUM Jan 2, 13 – 22: Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral  vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje. Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!"Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let -a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. 

Kostel – shromaždiště Božího lidu

je téma 125 liturgické homilie podle projektu „Učící se církev“ BI.

Osnova:

a) kostel znamením Krista a Církve

b) kostel v obnovené liturgii: funkčnost, pravdivost, krása

Úvod.

Ježíš Kristus je stále přítomen ve své církvi a viditelně v liturgických úkonech. Liturgii slaví celé společenství,  Kristovo Tělo pevně napojené na svou Hlavu. Liturgické úkony nejsou úkony soukromé, nýbrž slavnostní projevy církve (1140).  Většinou se konají společně s přítomností a aktivní účastí lidu. Účelem liturgie je pak na jedné straně spása člověka a na druhé straně oslava Boží. Protože oslavený Kristus není mezi námi objektivně viditelný, liturgie se děje pomocí smysly vnímatelných znamení, pomocí symbolů (viz téma 124).  Takto Kristus dále působí v dějinách  a koná své velekněžské poslání.  Jeho stálé  přítomnosti odpovídá i uspořádání liturgického prostoru v kostele, kde se nejčastěji k oslavě Boží  shromažďuje věřící lid.

Kostel znamením Krista a Církve.

Slavení liturgie, ke kterému se jako křesťané v kostele scházíme, nám ukazuje skutečnou povahu Církve, jejíž hlavou je Kristus.  Ona je totiž zároveň lidská i božská, viditelná i neviditelná. Četli jsme z listu apoštola Pavla, že i my jako církev jsme Božím chrámem a přebývá v nás Boží Duch.  Proto všechny hmotné, viditelné věci, které používáme v liturgii, jsou v jistém smyslu znamením toho, co je božské i lidské: mají nám připomínat Boží lásku a blízkost Krista. Proto je třeba, aby posvátné věci používané v bohoslužbě byly důstojné a krásné, aby byly skutečně znaky a symboly nadpřirozených věcí. To platí o všem, co v našich kostelích máme.

Kostel v obnovené liturgii: funkčnost, pravdivost, krása.

Liturgický prostor sám je také znamením, symbolem a má mít i mimo liturgii svoji výmluvnost o základních pravdách křesťanství. Jedná se i  o estetickou a uměleckou stránku stavby, jež má hovořit o pravdivosti a kráse nejvyšší a o umělcovi největším. Církev proto na 2.vatikánském koncilu  přistoupila k revizi předpisů o sakrálním umění s těmito závěry:

Výtvarné umění, zvláště náboženské, a jeho vrchol, umění sakrální, se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k nekonečné Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v lidských výtvorech. Jsou tím více zasvěceny Bohu, jeho chvále a slávě, čím více si kladou za cíl jedině to, aby svými díly co nejvíce přispěly k oddanému otevření lidské mysli vůči Bohu.

Svatá matka církev byla proto vždy přítelkyní krásných umění. Nepřestávala se dožadovat jejich vznešené služby. Šlo jí o to, aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné a aby byly znamením a symbolem vyšších skutečností.

Církev si nikdy nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouštěla umělecké formy každého období. Během staletí tak vytvořila umělecký poklad, který je třeba uchovávat s veškerou péčí. Rovněž umění naší doby a všech národů i zemí ať se v církvi pěstuje svobodně, jen když slouží s náležitou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům. Tak se může svým hlasem připojit k podivuhodnému sborovému hymnu, jímž v minulých stoletích oslavili katolickou víru největší umělci.

Církev také působila na umělce výchovně. Právem se také vždycky považovala za jakousi rozhodčí v tom smyslu, že určovala, která umělecká díla lze považovat za vhodná k posvátné službě, protože jsou  v souladu s vírou, se zbožností a se zákony s úctou převzatými  z tradice. S mimořádnou horlivostí dbala církev o to, aby bohoslužebné vybavení svou důstojností a krásou sloužilo jako ozdoba bohoslužby. Přitom připouštěla změny  v materiálu, tvaru i zpracování, jak je postupem času přinášel rozvoj techniky.

Ti, kteří věnují  přízeň skutečně sakrálnímu umění, mají dbát o ušlechtilou krásu, ne o pouhou nádheru. To se týká také liturgických rouch a výzdoby.  Biskupové mají povinnost zamezit přístup do Božího domu a na jiná posvátná místa těm výtvarným dílům, která jsou v rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností, nebo dokonce urážejí pravé náboženské cítění buď znetvořenou podobou, anebo neumělostí, prostředností nebo nepravdivostí.  Při stavbě kostelů má se pečlivě dbát na to, aby dobře sloužily liturgickým úkonům a aktivní účasti věřících.

Závěr:

Podle Nového Zákona  chrámem Nové smlouvy je sám Kristus (srv. Jan 2,13–22). On je místem svátostné Boží přítomnosti. Z teologie, symboliky a spirituality tedy vyplývá nutnost, aby chrámová architektura zachovávala jistá kritéria. Především má vyjadřovat jednotu Božího lidu. Z hlediska zachování dokonalé funkčnosti slavení  bohoslužby  se jedná  o správné členění prostoru a umístění jednotlivých liturgických míst – oltář, ambón, sedes, křtitelnice, svatostánek… tak, aby byla umožněna aktivní účast lidu  při bohoslužbách,  aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné a aby byly znamením a symbolem, hovořícím o pravdivosti a kráse nejvyšší a umělci největším.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1132×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio