Témata k nedělní a sváteční liturgii

LITURGIE SE USKUTEČŇUJE VNÍMATELNÝMI A ÚČINNÝMI ZNAMENÍMI (VNĚJŠÍ STRÁNKA LITURGIE) - téma 124 ke 32. neděli v mezidobí 8.11.2015 - homilie liturgická.

4. 11. 2015 0:28

32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 8.11.2015

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Královské  (IB)   1 Král  17, 10-16:

Hospodin prokázal těm, kteří mu důvěřují mnoho dobrodiní. Událost, kterou popisuje dnešní první čtení, dosvědčuje, jakou sílu má víra v Boží slovo. Je proto velmi důležité, aby věřící dokázali porozumět svátostným znamením, kterými jim Bůh vzkazuje, co mají konat pro záchranu života.

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16: Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!" Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem." Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!" Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, která promluvil skrze Eliáše.

  • Komentář ke 2. čtení z listu Židům   (IB)    Žid  9, 24-28:

Text čtení z listu apoštola Pavla porovnává způsob Kristovy  oběti  s obřadním výkonem podle starozákonního způsobu. Zatímco židovský velekněz vstupoval do velesvatyně, aby tam konal smíření s Bohem za hříchy lidu použitím krve obětovaných zvířat, Kristus jednou provždy obětoval sám sebe, aby nás z hříchů vykoupil svou vlastní krví. Jeho oběť má věčnou hodnotu. Průběh slavení křesťanské liturgie provázené účinnými božími znameními nás dodnes  o tom přesvědčuje.

2. ČTENÍ Žid 9, 24-28: Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.  A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.  

  • Komentář k evangeliu podle  Marka   (IB)  Mk  12, 38-44:  

Dnešní písmo svaté podle Markova evangelia nás vede k tomu, abychom neváhali při svém rozhodování  Bohu zasvětit  svůj život se vším, co máme. Jako první můžeme svému Pánu odevzdat to, co je nám nejvlastnější: svou chudobu a svůj hřích. Vždyť Ježíš přišel  mezi lidi nejen proto, aby na sebe převzal jejich ubohost, ale i proto, aby ji skrze svou oběť lásky proměnil ve věčnou slávu a štěstí.

 EVANGELIUM Mk 12, 38-44: Ježíš učil ( zástupy ): "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."  Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.  Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.

Liturgie se uskutečňuje vnímatelnými a účinnými znameními (vnější stránka liturgie) 

je téma 124 dnešní  liturgické homilie podle projektu „Učící se církev“ BI  s odkazem na znění dnešního  druhého čtení Žid  9,24-28.                                                                               

Osnova: 

a) lidská přirozenost Kristova byla podána Otci v oběť – stala se nástrojem   našeho vykoupení

b) udržuje se v Církvi ve vnímatelných a účinných svátostných znameních

c) jimi vykonává Kristus své kněžské poslání

d) „dnes“ v liturgii: liturgie zpřítomňuje Kristův vykupitelský čin i s jeho účinkem,  milostí. Dnes: narození Páně, vzkříšení, nanebevstoupení.

e) bez vnější stránky by se nemohlo uplatnit Kristovo kněžství

Úvod.

Pojem liturgie chápeme obvykle jako bohoslužbu, veřejné shromáždění se specifickým průběhem a obsahem  podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Při křesťanské liturgii církev zvěstuje evangelium a slaví vykoupení. Jsou v ní zjevována věčně aktuální velikonoční tajemství Krista.  Nejcharakterističtějším rysem liturgie je to, že v církvi zpřítomňuje působení Kristova kněžství zaměřené  k oslavě Boží a ke spáse člověka. Liturgie  přibližuje  jednotlivá tajemství procesu našeho  posvěcení a vykoupení aktuálně účinným způsobem. V liturgii vnímáme Kristovo vykupitelské dílo, aplikované na konkrétní společenství církve a jednotlivce na konkrétním místě a  v konkrétním úseku dějin.

Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomoci obřadů a modliteb dobře rozuměli. Jejich uvědomělá, zbožná a aktivní účast na posvátném úkonu jim umožňuje vnímat Boží slovo, posilňovat se na hostině těla Páně a vzdávat Bohu díky. V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii  nacházíme znamení, která lze vnímat smysly. Liturgie je veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to Jeho hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve.

Lidská přirozenost Kristova byla podána Otci v oběť – stala se nástrojem našeho vykoupení.

Bůh Syn - druhá Božská osoba - přijal lidskou přirozenost, aby se stal „viditelným znamením“ Božího života (srv. Jan 14,9: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“). Zjevil se nám, aby svou obětí na sebe vzal jednou pro vždy naše hříchy. Stal se nástrojem našeho vykoupení.  

Udržuje se v Církvi ve vnímatelných a účinných svátostných znameních.

Ježíš Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Mše svatá je nejvznešenějším bohoslužebním úkonem, protože se při ní obětuje nebeskému Otci sám jednorozený Boží Syn. On je přítomen jak v osobě sloužícího kněze, tak zejména pod eucharistickými způsobami.  Zpřítomňuje se v poslouchaném přečteném Božím Slově: to mluví on, když se předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen ve shromáždění svého lidu, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“  (Mt 18,20)  a reálně  ho nacházíme v mešní oběti. Této přítomnosti odpovídá i uspořádání liturgického prostoru: sedes, oltář, svatostánek, ambon.

Ježíš Kristus je přítomen svou mocí též ve svátostech, takže když například někdo křtí, křtí sám Kristus. Svátosti  jako  účinná znamení  jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku. Je proto velmi důležité, aby věřící snadno porozuměli svátostným znamením a snažili se často přijímat ty svátosti, které jsou ustanoveny k posilování křesťanského života. 

Jimi vykonává Kristus své kněžské poslání.

Liturgie je vždycky „výkonem kněžského úřadu Kristova“, neboť každá liturgická slavnost je jakožto „dílo Krista kněze a jeho těla, církve“ v pravém slova smyslu svatým jednáním, jehož účinnosti se žádné jiné jednání církve co do úrovně a míry nevyrovná. Je přítomen v osobě sloužícího kněze, neboť "tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži".

„Dnes“ v liturgii: liturgie zpřítomňuje Kristův vykupitelský čin i s jeho účinkem,  milostí. Dnes: narození Páně, vzkříšení, nanebevstoupení.

Dnešní přítomnost Ježíše Krista v liturgii existuje ve spojitosti s Kristovou přítomností v církvi. Nositelem liturgie je Boží lid a každý má při ní svou úlohu k oslavě Boží  a spáse člověka.  Liturgie je nejskvělejší místo, kde  Pán působí a kde je přítomen.  Je „řádnou“ cestou k prožitku jeho přítomnosti. Právě zde se dovršuje základní zkušenost  s  jeho vykupitelským činem a jeho milostí. Stává se zjevením všech tajemství Ježíše Krista. Jeho  narození, vzkříšení, nanebevstoupení. V liturgii platí stálé "dnes", když zpřítomňuje to, co Pán Ježíš udělal pro naši spásu. Jeho eucharistickou přítomnost  vnímáme nejvíce, ale ze svého osobního duchovního života víme, že někdy člověk silně cítí i přítomnost Kristovu ve společenství nebo jindy zase   v jeho Slově či ve svátostech. Každopádně však v liturgii je Kristus přítomen osobně.    

Bez vnější stránky by se nemohlo uplatnit Kristovo kněžství.

Ve své podstatě je liturgie výkonem kněžství Kristova. On  je jediným knězem Nového zákona (srv. Žid 4,14Žid 7,24). Jeho obětí na kříži jsme byli jednou provždy posvěceni   (srv. Žid 10,10) a spaseni. Své kněžství, které Kristus od Otce přijal při vtělení (srv. Žid 10,7) a dovršil na kříži, vykonává nyní  v nebeské liturgii (srv. Žid 8,1-2) a zároveň i v pozemské liturgii církve, jejímž je jediným knězem. Toto kněžství Kristovo se uskutečňuje v církvi těmi,  kteří na něm mají podíl, ať už křtem nebo svátostí svěcení. Účelem liturgie je pak na jedné straně spása člověka a na druhé straně oslava Boží. Protože oslavený Kristus není mezi námi viditelný, liturgie se děje skrze smysly vnímatelná znamení, skrze symboly. Nacházíme zde analogii s vtělením Božího Syna. Podobně se Kristova viditelná lidská přirozenost udržuje  církvi pomocí smysly vnímatelných znamení.

Takto Kristus dále působí v dějinách a koná své kněžské poslání. Vnější znamení, která zprostředkovávají milost, tvoří vnější stránku liturgie.

Na závěr:

Druhý Vatikánský koncil mluví o tom, že liturgie je vrchol a zdroj činnosti církve. Liturgii chápeme jako zpřítomňování Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem, uskutečňované lidem Božím skrze přítomného Krista v Duchu svatém prostřednictvím účinných znamení a v právoplatném uspořádání, a to jako pokračování Kristova kněžství mezi jeho vyvýšením a jeho druhým příchodem, jímž nadejde Boží království. 

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1050×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio