CO MŮŽEME O BOHU POZNAT? - téma 141 ke 4. neděli v mezidobí 31.1.2016 - homilie katechetická (KKC 31-35,282-289,39-43; YOUCAT 4-6).

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 31.1.2016

Liturgické texty

• Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (IC)   Jer 1,4-5.17-19:

Jeremiášovo povolání Hospodinem k prorocké službě v Izraeli přichází v tragických chvílích počínajícího  rozvratu Judského království. Jeremiáš dostává nevděčný úkol – napomínat lid, který žije v morálním a náboženském úpadku. Těží z výjimečného  postavení mezi ostatními proroky. K velkému úkolu je Bohem od okamžiku početí  předurčen a  obdarován neustále se prohlubujícím vztahem vzájemné důvěry, zajišťujícím  mu i v prostředí opuštěnosti a náboženské nenávisti Boží ochranu.  

1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19:Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup) a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."

• Komentář ke 2. čtení z prvního listu Pavla Korinťanům  (IC)    1 Kor  12,31-13,13:

Církev v Korintu dávala apoštolu Pavlovi důvody k mnohým obavám. Jeho výchovný list, obsahující úchvatnou velepíseň na lásku, který zdejším křesťanům Pavel poslal, i nás vede k jádru křesťanského poselství, jímž je přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13:Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

• Komentář k evangeliu podle  Lukáše  ( IC)  Lk  4, 21-30: 

V Lukášově evangeliu čteme  prohlášení Ježíšovo:  „Dnes se naplnilo toto Písmo“, které v podstatě říká, že v příchodu Ježíše, jako syna Božího,  přichází konečné vysvobození. Skrze něho, skrze jeho slova a skutky, se dával lidstvu poznat svatý a živý Bůh a jeho velkolepý plán spásy.

EVANGELIUM Lk 4,21-30:Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"  Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Co můžeme o Bohu poznat? 

je téma 141 dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“CI  s odkazem na znění evangelia a Katechismus katolické církve (KKC) 31-35, 282-289, 39-43;YOUCAT 4-6.                                                                                        

Osnova:

a) cesty, které vedou k poznání Boha KKC 31–35

b) katecheze o stvoření KKC 282–289

c) jak mluvit o Bohu KKC 39–43

Úvod.

I když my lidé si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. Vše, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale proto, že On nám to zjevil. Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat. Ale On netouží jen po hledání jednostranném. Touží po hlubokém vztahu, ve kterém se budeme hledat navzájem. Máme hledat Boží království a jeho spravedlnost, máme hledat Boží tvář, Boží moudrost, Boží vůli, Boží pokoj. Máme hledat Pána samotného. A On slibuje: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, bude mu otevřeno(Mt 7,7-8). Největší tragédie, která může stihnout jednotlivce, národy i církev, se začne odehrávat od chvíle, kdy nebude nikoho, kdo by Boha hledal a poznával. Hledající člověk ovšem musí chtít věřit. Nemá smyslu hledat, když nechci věřit, že najdu. Tisíce křesťanů denně navštěvují kostely s vírou, že jednou stanou před Božím trůnem, tedy tváří v tvář Bohu. Víra dnes už však musí být pro každého přesvědčením! Živým přesvědčením! A aby člověk nabyl opravdu živého přesvědčení, musí znát toho, o kom má být přesvědčen! 

Cesty, které vedou k poznání Boha - KKC 31–35.

Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, stále objevuje nové cesty,  po nichž lze dojít k poznání Boha (31). Svatý Pavel píše o křesťanech: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí -, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“(Řím 1,19-20);(32; 286).  

Podle učení církve o jednotě těla a duše  (viz téma 33),  každá lidská  duše obsahuje to, co má v ní  největší cenu, to v čem je člověk obzvláště Božím obrazem - duchový princip (363) . Duše  vdechnutá do člověka při Stvoření Bohem, je hlavní součástí, středem osobnosti člověka. Je otevřená k pravdě, kráse, mravnímu dobru, spravedlnosti, lásce, touží  po svobodě, štěstí a věčnosti. Člověk svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se ptá, zda existuje Bůh (33). Jeho duše má schopnost přijímat  spiritualitu Ducha svatého,  přímo s Bohem komunikovat a tedy také tím mít účast na jeho Bytí, které nemá ani začátek ani konec (34, 364). Člověku je tedy umožněno poznat, že existuje jeden, osobní Bůh (35).  A konečně:

 „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“(Žd 1,1-2) !

YOUCAT otázka 4: Můžeme poznat Boží existenci svým pouhým rozumem?   Odpověď: Ano. Lidský rozum může s jistotou poznávat Boha.

Věříme, že člověk je stvořený „k Božímu obrazu“ (Gn 1,26) a když Ho hledá, určité "cesty", po nichž lze k Jeho poznání dojít, objeví. Východiskem "cest", jak se Jemu přiblížit,  je hmotný svět a lidská osoba. Lidský rozum je schopen Boha poznat. Příroda, kterou Bůh stvořil, k nám soustavně promlouvá. Na otevřené srdce člověka působí láska a  všemohoucnost Boží, jak ji poznáváme z díla jeho rukou. Naše smysly mohou zachytit četná sdělení Boží, projevovaná přírodními jevy, a může jim porozumět.

Katecheze o stvoření - KKC 282–289. 

Věrouka o stvoření má zásadní význam pro lidstvo (srov. 282).  S plným vědomím tohoto faktu zvolil papež Benedikt XVI. ve svém projevu před několika roky ke dni míru téma: Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření.  Řekl v něm, že úcta ke stvoření má velký význam i proto, že "stvoření je počátkem a základem všech Božích děl". Vyjádřil hluboké znepokojení nad  hrozbami  způsobenými  zanedbáváním, ne-li dokonce zneužíváním, země a přírodních bohatství, které jsou Božím darem. Projevil  přání, aby lidstvo obnovilo a posílilo "svazek mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží – Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme."Poznamenal, že pokud budeme považovat přírodu a na prvním místě lidské bytosti za plod čiré náhody či nutného evolučního procesu, vzniká riziko oslabení vědomí této odpovědnosti ve svědomí lidí. Když naopak považujeme stvoření za Boží dar lidstvu, pomáhá nám to pochopit povolání a hodnotu člověka. Plni údivu pak můžeme zvolat se žalmistou: "Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?"(Žl 8,4-5); (srov. 287).Není snad pravdou, prohlásil tehdy papež, že na začátku toho, co v kosmickém smyslu nazýváme "přírodou", je "záměr lásky a pravdy" (srov. 288)? Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě.“(Srov. 283, 284,285).

Kniha Genesis nám na prvních stránkách představuje moudrý projekt vesmíru, plodu Božího myšlení a slova (srov.289), na jehož vrcholu stojí muž a žena, kteří jsou stvořeni k obrazu a podobě Stvořitele, "aby naplnili zemi", "podmanili si ji" jako "správci" samotného Boha (srov. Gn 1,28). Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a stvořením, kterou popisuje Písmo, byla narušena hříchem Adama a Evy, muže a ženy, kteří zatoužili zaujmout místo Boha a odmítli uznat, že jsou jeho tvory.V důsledku toho se porušil i úkol "podmanit si" zemi, "obdělávat a chránit ji" a mezi nimi a zbytkem stvoření vznikl konflikt (srov. Gn 3,17-19). Lidská bytost se nechala ovládnout sobectvím, ztratila smysl svého pověření od Boha a ve svém vztahu ke stvoření se začala chovat jako vykořisťovatel, který nad světem chce mít absolutní vládu. Avšak pravý význam počátečního Božího přikázání, jasně uvedeného v knize Genesis, nespočíval v pouhém udělení autority, ale spíše v povolání k zodpovědnosti. Člověk tedy má povinnost vykonávat zodpovědnou vládu nad stvořením, včetně ochrany a péče o ně.

Jak mluvit o Bohu  - KKC 39–43.

YOUCAT otázka 6:  Lze Boha definovat nějakými pojmy? Dá se o něm vůbec smysluplně mluvit?

Odpověď: Přestože my lidé jsme bytosti s vlastními hranicemi a ačkoliv se Boží velikost nikdy nevměstná do našich omezených lidských pojmů, můžeme o Bohu mluvit správným způsobem.

Abychom dokázali o Bohu něco vypovědět, pomáháme si nedokonalými obrazy a omezenými představami. Každé slovo o Bohu tedy vyslovujeme s výhradou, že naše lidská řeč není přiměřená Boží velikosti. Proto máme zapotřebí neustále tříbit a opravovat své výpovědi o Bohu.

Církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha a že může mluvit  o Bohu se všemi lidmi - filozofy, vědci i s nevěřícími (39). Dokážeme se ovšem vyjadřovat jen podle našeho omezeného lidského způsobu poznání (40). Všichni tvorové, obzvláště člověk stvořený k Božímu obrazu,  mají určitou podobnost s Bohem. Zrcadlí  tedy jeho absolutní dokonalost  „neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich Stvořitele“(Mdr 13,5); (41). 

Když mluvíme o Bohu, uvědomme si, že naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božích tajemství (42). Lidská řeč Boha nedokáže nikdy vystihnout a dokázat v jeho nekonečné všemohoucnostii (43). 

Na závěr: 

Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán může být hledán, zkoumán a nalezen skrze jeho díla, zjevení a slovo pomocí přirozeného světla lidského rozumu. Katecheze o stvoření má zásadní význam zejména v současné době, kdy se  ve svém vztahu k dílu stvoření  začal člověk chovat jako vykořisťovatel, který nad ním chce mít pouze absolutní vládu, bez zájmu o zajištění  dostatečné  péče  a ochrany. Takové chování, nerespektující Boží vůli, může vést ke  katastrofě. Vycházíme-li však z mnohostranné dokonalosti tvorstva, stvořeného  jako odlesk nekonečně dokonalého Boha k jeho obrazu, můžeme o reálné přítomnosti Boha mezi námi hovořit, i když naše omezená lidská mluva zdaleka nedokáže popsat jeho všechna tajemství. 

Když člověk, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, jaké si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty. Východiskem těchto „cest, jak se přiblížit Bohu, je stvoření: hmotný svět         a lidská osoba.

Vypracoval Matonick