NÁSILÍ - BOŽÍ ZÁKON (NEZABIJEŠ) - BOŽÍ SPRAVEDLNOST - úvaha nad Biblí k době postní a velikonoční .

Boží zákon – Boží spravedlnost

Na úvod:

Můj přítel mne požádal o můj názor ke sdělením z Bible, v nichž Hospodin vydává pro přítele problematická nařízení k použití násilí přesto, že Izraelité obdrželi od Boha  desatero, obsahující přikázání - NEZABIJEŠ. K odpovědi v úvodu cituji nejprve ze článku „Násilí v Bibli – starozákonní texty o násilí ve jménu Božím“  (Petr Chalupa - České katolické biblické dílo), se kterým se ztotožňuji:

„Nikoho neudivuje, že Bible obsahuje také násilí. Kdybychom to nepřipustili, nebrali bychom vážně skutečnost. Přesto se biblický Bůh jeví nám křesťanům jako Bůh lásky, nenásilí. Naše úvahy tedy mohou vést až k přezkoumání našeho obrazu o Bohu. V Bibli najdeme texty, které hovoří o násilí pozitivně, když je uplatňováno Bohem nebo v jeho jménu. Pro mnoho lidí však představují tyto texty problém. Některým křesťanům zpochybňují jejich víru: že by laskavý Bůh byl bohem násilným?  V nejistotě už raději tyto texty nečtou. Rovněž v církvi se nepoužívají. Jiní vyvozují důsledek: Jestliže podle Bible páchá Bůh násilí, nemohu být křesťanem. Často se volí jako východisko tvrzení: násilí patří ke starozákonnímu obrazu o Bohu, který byl překonán Ježíšovým milujícím Otcem v nebi. Takový názor je ovšem mylný, jak podrobně vysvětluje dokument Papežské biblické komise s názvem ”Židovské posvátné spisy v křesťanské Bibli”, vydaný v roce 2001.

Znovu se ocitáme před problémem, jaký vztah mít k Písmu, podle něhož může Bůh jednat násilně. Biblické texty ospravedlňující násilí ohrožují nejen osobní víru, ale problematizují přijetí Bible a náboženství, která se na ni odvolávají. Podle nich oslavuje křesťanství násilí. Klade se pak otázka, jakou roli by měl mít takový názor na svět v moderní, humanitně orientované společnosti. Biblické texty, popisující pozitivně agresi a násilí, zpochybňují tedy věrohodnost křesťanství. Útoky islámských teroristů 11. září 2001 se situace vyhrotila. Od toho dne se podezřívá z šíření nesnášenlivosti, fanatismu a násilí nejen islám, ale každé náboženství, které si činí nárok na pravdu.

Hledáme  odpovědi na otázky, jak můžeme zacházet s texty, ve kterých vystupuje násilný Bůh. Někdy se mohou stát nečekaným impulsem myšlení. V Bibli se často setkáme s krutými hrdiny, kteří jsou násilní ve jménu Božím. Bible je plná příběhů, ve kterých se lidé dopouštějí násilí, napadají jiné, zraňují, ničí. Kain zabije Ábela. Farao vezme ženu Abramovi. Josef je prodán svými bratry do otroctví. Egypťané vykořisťují Izraelity nucenou prací. Asyřané vpadnou do Izraele a vynutí si poplatky. Babylóňané dobudou a zničí Jeruzalém a odvedou do zajetí obyvatele. Král Herodes nechá usmrtit všechny malé děti v Betlémě. Jidáš vydá Ježíše jeho protivníkům a ti ho usmrtí. Štěpán je ukamenován lidmi, kteří odmítají jeho víru.

To vše zneklidní člověka, který od náboženské ústavy očekává vyhlášení vznešených principů nebo poučný popis ideálního světa. Skutečně se někdy Bibli vyčítá, že je lacinou literaturou, plnou zabíjení, cizoložství a zvráceností, že škodí mládeži a nehodí se pro děti. Kdo takto smýšlí, nesměl by ovšem číst ani noviny a žádnou knihu o historii. Po střízlivé úvaze můžeme být naopak rádi, že Bible není vzdálená světu. Bible je realistická kniha. Ví, co si lidé mohou navzájem způsobit. Podobně jako román o zločinu, který neuvádí zločin pro zločin, odhalují biblické příběhy, čteme-li je správně, lidskou duši nebo struktury společnosti. Bible říká otevřeně, že agrese a násilí je nezničitelnou součástí našeho skutečného života. Biblická víra nepřikrašluje.“

Další úvahy k otázce, proč podle Bible koná Bůh násilně.

Je až s podivem, že mnoho kritiků Bible vlastně nepoužívá jako své silné argumenty proti Bohu skutečnost celosvětové potopy, nebo zničení Sodomy a Gomory.  Ale proč? Vždyť Bůh vyhladil při potopě v podstatě celou planetu!  Proč se tedy nyní  zaobírat nějakou pasáží Bible, kdy na Boží příkaz musel ukončit život jednotlivec případně skupina lidí? Domnívám se, že lidé si později byli dobře vědomi toho, proč se tak stalo. Mnozí jistě alespoň podvědomě vnímali, že lidský hyenismus, zlo, nepravost a násilí dosáhlo tehdy svého vrcholu. Lidé byli zkažení až do morku kostí a neměli v úmyslu se napravit a kát se. Naopak, měli zájem ve všem zlu dále pokračovat a směřovat rovnou do záhuby.  Mnohým lidem proto dnes už nedělá problém  pochopit tehdejší  konkrétní Boží konání.

 „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Gen 6,5-7).

Jenže k podobným amorálnostem dochází ve světě i později. A Hospodin sahá, jak čteme v Bibli, opět k trestům. Bůh však NIKDY nekoná svévolné agresivní výpady či  genocidy ! V případě těchto těžce hřešících národů měli lidé někdy až celá staletí na to, aby se obrátili a zanechali svého zvráceného chování. Je nutné zdůraznit, že mezi těmito národy nebyly výjimkou násilnosti a nepřístojnosti všeho druhu - včetně lidských obětí.

Podle biblických textů byli mnozí odsouzeni ke smrti. Úhlem pohledu spravedlnosti lidské, měli zemřít smrtí podivnou až nepochopitelnou. My lidé se ovšem na smrt díváme jako na něco nejhoršího, naprosto konečného a jako nevýslovnou tragédii. Doufáme však, že pokud Bůh existuje, pak je život tady na zemi pouze „lusknutím prstů“ a spíše utrpením ve srovnání s věčným životem u Boha.  Věříme, že život na duchovní úrovni s Bohem je naprosto nesrovnatelně lepší s tímto, který žijeme nyní. V Bibli je psáno: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují."  (1 Kor 2,9).

Je nutno oddělit zvěst Starého Zákona (SZ)a Nového Zákona (NZ). V náznacích a výhledech již starozákonní proroci v Písmu, ale zřetelně až Ježíš často argumentuje stylem: „bylo řečeno (rozuměj: ve SZ), ale já říkám Vám“; a pak tím Ježíš některé starozákonní příkazy oslabuje a jiné zpřísňuje. Říct (z NZ) “Bůh je láska” a pokračovat: “Tady jsou další popisy toho, jaký je Bůh a čeho si od nás žádá” se seznamem SZ příkazů a citátů,o zabíjení by bylo „míchání brambor a hrušek“.

„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,21-22).

Výrazy: „slyšeli jste“ se vztahují k tomu, co Ježíšovi posluchači převzali z tradice, „bylo řečeno“ chce připomenout, že Bůh na Sinaji dal páté přikázání, „ale já vám říkám“ , zdůrazňuje Ježíšovu nepřekonatelnou moc. Takto se projevuje Mesiáš! Boží přikázání není zrušeno, ale naplněno tím, že je kritizována tradice. Viz  kapitola:  Dovršení Zákona a Proroků (srov. Mt 5,17-22).

V hodnocení biblické zvěsti též počítejme  s kategorií „vzkříšení“; a „posledního soudu“. To, že je někdo zbaven pozemského fyzického života, ho ještě nezbavuje existence. S příchodem Boha na tento fyzický svět (narození Ježíše Krista) se radikálně mění situace. Bůh ušlechtilého  cíle (svatosti člověka) dosahuje jinými prostředky.

Boží zákon, spravedlnost a tresty.

Lidé si  často myslí, že mohou Bohu vnutit svůj pohled na morální hodnoty. Boží měřítka morálky a etiky jsou úplně někde jinde, než kam je posunula dnešní společnost. Přísné tresty za nevěrnost smlouvě, kterou Hospodin s člověkem uzavřel, Bůh uděloval proto, aby ukázal na velkou závažnost lidské viny (hříchu). Bůh každou nepravost v chování člověka bere velmi vážně.

Podle Starého zákona tvrdé tresty platily pouze pro Izraelity! Byly součástí  Staré smlouvy s Bohem a tímto národem. Smlouva obsahovala mnohá Boží zaslíbení, o kterých se jiným mohlo jenom zdát, ale zároveň v ní byly zakotveny kromě práv i povinnosti. A jejich neplnění bylo sankcionováno. Je nutné ještě dodat, že kdo touto smlouvou nechtěl být vázán - mohl svobodně odejít k národům jiným. Praktická zkušenost nejen křesťanů ukazuje, jak zhoubné může být hříšné chování jednotlivce na celou skupinu. Ježíš přirovnával takovou  vinu ke kvasu...špetka kvasu prokvasí celé těsto. Proto Bůh určil přísná pravidla. Kdyby tak neučinil, hodně rychle by Izrael "prokvasil" a padl.    

My nyní žijeme v době Nové smlouvy, která je uzavřena mezi Bohem a lidmi všech národů, kteří věří v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.  Platí Boží  nabídka odpuštění skrze jeho oběť. Nicméně Bůh Starého i Nového zákona  je stejný. A hřích člověka  On  vnímá stále jako velmi vážnou překážku, kvůli níž nás k sobě bez odpuštění nepustí.

Bůh v textu Bible často přikazuje vykonat i  tvrdý rozsudek nad zvrácenými lidmi.  Z toho však nelze usuzovat, že jde  o Boha krutého a zlého, jak si jej někteří dovolují obviňovat.  Kontext biblického textu ukazuje na to, že Bůh "pouze" soudí ty, kteří se chovají nepřístojně a nemíní své chování změnit a svobodně se k Bohu obrátit.  A On je soudcem navýsost spravedlivým. Na druhou stranu pokud někdo věří, že Bůh je absolutně hodný a jenom čistá Láska, která zlo ignoruje, pak se nejedná o Boha, který se zjevil  v Bibli. Bůh Bible svůj národ miluje. Právě proto má s námi všemi stále trpělivost. Nepravosti však nepřehlíží, ale vždy s láskou a milosrdenstvím nabízí možnost odpuštění.  

Bible sděluje nepříjemnou pravdu – není rozdílu, všichni jsme zklamali a jsme vinni před Bohem. Není nic, čím bychom se před svatým Bohem mohli vykázat, ať jsou naše činy před druhými lidmi jakkoli velkolepé a spravedlivé. Bůh má jiná měřítka a v porovnání s nimi jsou ta naše naprosto bez šance.

Boží zákon odsuzuje každého a nezná slitování. Bůh ho člověku dal proto, aby mu ukázal závažnost hříchu a jak těžké je bojovat proti němu z vlastních sil. Naštěstí pro nás – Boží spravedlnost je na zákonu nezávislá. Boží zákon není receptem ani mírou Boží spravedlnosti. Co je to za spravedlnost, která nevzhlíží k zákonu? Jak bez zákona sečte a zváží? Podle čeho vyměří každému, co mu náleží? Spravedlnost definovaná po našem odnímá naději bez milosti každému z nás, protože to, co nám skutečně a spravedlivě patří, je odloučení od Boha a zahynutí.

Ne, není to milosrdný nebeský Otec, který se zadostiučiněním sleduje, jak sklízíme to, co jsme zaseli. On naopak praví: „Což si libuji v smrti svévolníka? Je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ezechiel 18,23). To ne Bůh, ale žalobce satan se těší z naší beznaděje a žádá proti nám tu nejkrutější  spravedlnost u trůnu Nejvyššího (srov. Zjevení Janovo 12,10). To on vymáhá trestání provinilých a odplatu bez lítosti přísně podle Zákona. To on se ohání mstivou, pokutující spravedlností jednoho proti druhému. Těží přitom z těžké porušenosti, která je ve stvoření přítomná na základě hříchu. To on navádí, pokouší a  pokrucuje mentalitu člověka s tendencí k přijetí takového způsobu uvažování a chování, který záměrům zlého ducha vyhovuje. V tomto smyslu je dokonce možné o ďáblu mluvit jako o vládci tohoto světa, vládci lidí strádajících na této pokleslé duchovní úrovni, který jim nabízí lákavé  varianty pro život - a ony ve skutečnosti vedou ke smrti. 

„I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2,1-2 ). 

„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“   (Ef 6,12).

Satan pro­hlásil, že Boží zákon není možné zacho­vávat, že spravedlnost a milosrdenství jsou neslučitelné a že přestoupení zá­kona nemůže být hříšníkovi odpuštěno. Trval na tom, že každý hřích musí být potrestán, a tvrdil, že pokud Bůh trest za hřích odpustí, nebude už Bohem pravdy a spravedlnosti. Satan jásal, když lidé přestoupili Bo­ží zákon a vzepřeli se Boží vůli. Byl to pro něho důkaz, že zákon není možné zachovávat a člověku nemůže být od­puštěno. Satan prohlašoval, že lidstvu musí být navždy odepřena Boží přízeň, protože i on sám byl po své vzpouře svržen z nebe. Tvrdil, že Bůh nemůže být k hříšníkovi zároveň spravedlivý i milosrdný.

Bůh, náš nebeský Otec, nám nechce počítat naše hříchy, proto poslal svého Syna Ježíše Krista, aby zmařil skutky ďáblovy ( srov. 1Jan 3,8). Aby v nás potlačil tuhle pohotově odsuzující a nelítostnou jistotu, že trest zasluhují všichni ti, kteří nebyli dost opatrní a zhřešili. „Kdo je bez hříchu, hoď první. . . první udeř kamenem. . .“ (srov. Jan 8,7) . Ježíš nám lidem překáží. Překáží k výkonu naší spravedlnosti a nakonec sám sebe vydá, aby ji svou bolestí, potupou a smrtí navždy odhalil a usvědčil – tuhle spravedlnost zákona trestu, pomsty a odplaty jako bezcitnou a smrtonosnou a aby místo ní nabídl světu jinou, tu Boží – zachraňující.

Začátek formulářeOnnepodlehl smrti, dokud nedo­končil dílo, které přišel vykonat. Posled­ním dechem zvolal:„Dokonáno jest." (J 19,30) Boj byl úspěšně dobojován. Kristus zvítězil . Satan byl poražen a uvědomil si, že přišel o své panství. Nepodařilo se mu svést Ježíše k hříchu. Nemohl ho zmalomyslnět, ani odvést od díla, které při­šel na zem vykonat. Od pokušení na poušti až po Golgotu dorážela na Ježí­še bouře satanova hněvu. Čím zuřivěji na něho útočila, tím pevněji se Syn dr­žel svého Otce a dál neochvějně kráčel cestou oběti. Kdyby se Kristus dopustil jediné­ho hříchu, kdyby byl satanovi jen nepa­trně povolil, aby se vyhnul strašlivému utrpení, nepřítel Boha i člověka by byl zvítězil. Kristus sklonil hlavu a zemřel. Pevně se držel své víry a byl bezvýhradně odevzdaný Bohu. „A slyšel jsem moc­ný hlas v nebi: 'Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce na­šich bratří, který je před Bohem osočo­val dnem i nocí.'" (Zj 12,10).

V Ježíši se lidem zjevila Boží milost. Milost však nevylučuje spravedlnost. Zá­kon zjevuje vlastnosti Boží povahy a ani to nejmenší v něm nemůže být změně­no tak, jak by to člověku v jeho padlém stavu vyhovovalo. Bůh svůj zákon nezměnil, ale pro záchranu člověka se v Je­žíši Kristu sám obětoval. „Neboť v Kris­tu Bůh usmířil svět se sebou." (2 K 5,19).

Zákon vyžaduje spravedlnost - čistý ži­vot, dokonalou povahu. Toho člověk ne­ní schopen. Nemůže dostát požadav­kům Božího svatého zákona. Kristus propůjčuje lidem Boží vlastnosti. Proměňuje lidskou po­vahu k Božímu obrazu, vytváří velko­lepé dílo duchovní síly a krásy. V životě člověka, který věří v Krista, se naplňu­je spravedlnost zákona.Bůh může být spravedlivý: „Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. " (Řím  3,26).

Kristus žije! Avšak ne, aby nás obvinil a odsoudil. „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,17) A apoštol Pavel dodává: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5,17)

Bůh Otec už nehledí nazpět, odpouští hříchy a už je nepočítá tomu, kdo je v Kristu nové stvoření. Jeho spravedlnost má na víc, než zlé zatratit. Ukazuje nám cestu ze závislosti na našem hříchu a dává nám sílu vyjít do nového života s Kristem. Pravá víra je kající víra. Bez pokání a vyznávání hříchů není znovuzrození. Musíme mít přitom  neustále na paměti, že Boží měřítka jsou jiná než ta naše. Stejně tak i Jeho spravedlnost tu naší přesahuje takovou měrou, až se nám mnohdy jeví jako absurdní. 

Zákon stále platí. Pán Ježíš nepřišel Boží zákon zrušit, ale naplnit. A tak už se nestává předmětem smrti, ale oporou života. Skrývá ještě jiné řešení než ránu kamenem: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,2-11). Avšak ti, kteří neustále zkouší, co si ještě mohou dovolit, co ještě Boží milost snese – ti nejsou Boží synové, ale děti ďáblovy, jejichž srdce je stále ještě lstivé a převrácené (srov. Žd 12,8).

Zákon pouze odhaluje vinu, ale už nenabízí cestu ven. Teprve Ježíš je ta cesta a sám to tvrdí: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Ježíš Kristus je naše jediná naděje pro nový život s Bohem. Jiné cesty není. Na jiném místě praví: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly (ovce) život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život pro ovce.“ (Jan 10,9 – 11).

Na závěr.

Bůh spravedlivě soudil před tisíci lety a soudí i dnes. Jednou bude soudit i nás, neboť my jsme lidmi   plnými hříchů.  Bůh však není mstivý tyran, který by nás chtěl „potopit“.  Nabídl nám možnost vyhnout se odsouzení. Daroval  nám to nejcennější, co mohl. Obětoval za naši spásu život svého Syna - Ježíše Krista. On vzal na sebe naše  viny, abychom mohli žít.

Vypracoval Matonick