Témata k nedělní a sváteční liturgii

SVÁTOST POKÁNÍ - SVÁTOST OBNOVY - téma 144 k 1. neděli postní 14.2.2016 - homilie katechetická (KKC 1420-1424;1440-1449; YOUCAT 144).

10. 2. 2016 18:44

1. NEDĚLE  POSTNÍ - 14.2.2016

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt  26,4-10 :

Dnešní úryvek z páté knihy Mojžíšovy patří k vzácnějším textům  Starého zákona. Je vyznáním víry, které každoročně vyslovují příslušníci izraelského národa při oslavě dožínek, jako projev pokání a díkůvzdání nejen za úrodu, ale i za vše, co Hospodin  pro spásu svého lidu od dob otců již vykonal. Je pokornou odpovědí Bohu, spojenou s obětí alespoň nepatrné části ze sklizně jeho hojných darů.     

1. ČTENÍ Dt 26,4-10: Mojžíš řekl lidu: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:  Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům   (IC)    Řím  10,8-13:

Člověk, upřímně hledající Boha, je si obvykle vědom celé tíhy a omezenosti své existence, poznamenané hříchem. Desatero, které od Boha přijal, činí jeho svědomí citlivější a pomáhá mu lépe žít podle Božích záměrů. Pro případ, kdy se hříšník proti Hospodinu přesto proviní, ve své štědrosti Kristus apoštolům a jejich nástupcům udělil moc, aby kajícníky, vzývající jméno Páně, vybízeli k účasti na svátostech, v nichž Pán sám působí a ve svátosti pokání a smíření hříchy odpouští.

2. ČTENÍ Řím 10,8-13: Bratři! Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.  

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše  ( IC)  Lk  4,1-13:

Apoštol  Lukáš nám v evangeliu představí Ježíše vystaveného pokoušení. Ďábel na  Ježíše marně útočí v okamžiku jeho případné lidské slabosti. Pán nám vždy dá příklad jak zlému vzdorovat. Kolikrát jsme ve chvíli utrpení a pokušení v našem životě zakusili, že Pán je naší silou, že jen on nás může zachránit  a umožní nám  zbavit se našich provinění vůči Bohu a církvi ve svátosti smíření, odpuštění a obnovy čistoty duše.

EVANGELIUM Lk 4,1-13: Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Svátost pokání – svátost obnovy 

je téma 144 dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“CI  s odkazem na znění  preface: „…a nám dal příklad, jak máme konat pokání“  a  Katechismus katolické církve (KKC)1420-1424; 1440-1449;YOUCAT 144.                                                                                         

Osnova:

a) svátost pokání a smíření (pouze Bůh odpouští hřích)

b) smíření s Církví

c) svátost odpuštění

Úvod.

Vzkříšený a oslavený Kristus, jenž nám je příkladem, jakým způsobem  máme konat  pokání, odhaluje v církevní liturgii svá velikonoční tajemství. Když daroval apoštolům Ducha svatého, udělil jim a jejich nástupcům současně moc uskutečňovat dílo spásy nabídkami svátostí, v nichž on sám působí. Ustanovil je, aby  s jejich pomocí pokračoval v udělování své milosti věřícím všech dob a v celém světě. Duch Svatý prostřednictvím církve připravuje člověka na přijetí svátostí Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá. Člověk dostává nový život, který  však  může být  i nadále oslabován, ba dokonce v některých případech až ztracen novým hříchem (1420).    

Svátost pokání a smíření (pouze Bůh odpouští hřích). 

Svátost smíření  je pojmenována též názvem svátost pokání,  protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a  odčinění  konání hříšníka (1423).  Pán Ježíš Kristus chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého v uzdravování a spáse svých členů, aby se jim dostalo od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu hříchem dopustili. To je cílem svátosti pokání a smíření (1421, 1440). Ježíš jako Boží Syn  má moc na zemi odpouštět hříchy (srv. Mk 2,10; Mk 2,5; Lk 7,48) a z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem:“Ježíš jim znovu řekl:“Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim:“Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“(Jan 20,21-23);(1441). Výkon „rozhřešovat hříchy“ jsou svěřeny apoštolské službě. Bůh skrze apoštoly a  jejich nástupce nabádá: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy: na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“(2 Kor 5,20); (1442).  

YOUCAT otázka 261: Kdo může odpouštět hříchy? Odpověď: Jediný Bůh může odpouštět  hříchy. „Odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) mohl Ježíš říci jen proto, že je Boží Syn“. Tuto službu smíření předal svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům – kněžím. 

Smíření s Církví.

Hříšníci po odpuštění hříchů jsou znovu smířeni s Bohem a církví (1443). Jestliže Pán dává apoštolům a jejich nástupcům – dnes biskupům a kněžím-  podíl na moci hříchy odpouštět, udílí jim také pravomoc hříšníky smiřovat s církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi(Mt 16,19); (1444). Tím je současně vysloven  i jejich základní význam, že smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem (1445).  

Svátost odpuštění. 

Svátost smíření je pojmenována též názvem svátost odpuštění,  protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“ (1424). Kristus ustanovil svátost pokání a smíření pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu a zasadili ránu církevnímu společenství. Těm tato svátost nabízí novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění (1446). Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. Nová praxe předvídá možnost opakování přijetí svátosti a též umožňuje zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů (1447). Ve slavení svátosti lze rozpoznat dva podstatné prvky. Na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého  a na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu církve, která skrze své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění. Tak se hříšník uzdravuje a znovu zapojuje do církevního společenství (1448).

Na závěr:

Formule rozhřešení užívaná v latinské církvi takto vyjadřuje podstatné prvky této svátosti:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.

(Podle Římského rituálu, Obřady pokání.);(1449).

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio