Témata k nedělní a sváteční liturgii

LÍTOST - kázání ke 4. neděli postní

7. 3. 2016 14:16
Rubrika: kázání

Kázání ke 4.neděli postní 14.3.2010

Lítost (KKC 1450 – 1454)                                                             

Lítost nedokonalá

Snad každý soudce, který rozhoduje o trestu pro viníka, položí otázku, zda obžalovaný zlého činu lituje.

Najdou se tací, kteří nelitují. Jiní vyznají upřímnou lítost. Jsou však i lidé, kteří lítost jen předstírají, aby dosáhli zmírnění trestu.

Soudce má těžkou úlohu posoudit, kdo jedná upřímně a kdo ne a někdy se stane, že zločinec předstíráním soudce oklame.

Ptali se proto jednoho soudce: „Dá se vůbec poznat, že je lítost pravá?“

„Věřím, že u lidí, kteří přijali trest a po jeho odpykání své hříchy neopakovali, byla lítost pravá. U ostatních to může posoudit jen Bůh.“

Před Bohem nic předstírat nelze.

On vidí až na dno naší duše.

Když tedy chceme prosit Boha o odpuštění hříchů, musí být naše lítost pravá, ryzí.

Jak však dosáhnout upřímné lítosti, když nás nemrzí, že jsme například ublížili někomu, koho nemáme rádi?

Vzbuzení lítosti vyžaduje čas a práci.

Člověk se musí osvobodit od hněvu, který ho přivedl k hříchu a musí poznat důsledky svého hříchu, aby si uvědomil závažnost svého jednání. Všichni známe výchovnou rodičovskou větu: podívej se, co jsi udělal!

A podívat se, domyslet důsledky svého jednání je to nejtěžší a nejpracnější na vzbuzení lítosti.

Asi máme v paměti příběh mladíků, kteří zapálili dům s romskou rodinou. O život těžce popálené malé dívenky museli lékaři dlouho bojovat. A když se novináři ptali maminky, co by vzkázala žhářům, řekla jim, ať se podívají její holčičce do očí.

Mládenci, kteří si v době, kdy spáchali zločin, připadali jako hrdinové, teprve časem poznali, jak bylo jejich chování zlé a jak nenávratně poznamenalo nevinné dítě.

Nevím, jestli měli odvahu podívat se na to, co způsobili. Věřím však tomu, že kdyby se s bezbranným popáleným dítětem setkali, poznali by co je to lítost.

K vzbuzení lítosti pomáhá, když si uvědomíme, že na konci každého hříchu je zničený život. Náš i druhých lidí. To je přirozená rovina bytí (existence). Ale je tu i nadpřirozená. Na konci každého našeho hříchu je zmrzačené tělo Božího Syna.

Zvláště nyní v postní době máme velkou příležitost dohlédnout až za běžně viditelné hranice našeho jednání a dorůst k pravé, ryzí lítosti.

Zvláště rozjímání křížové cesty nám v tom může pomoci.

Lítost dokonalá

Aby se pravá, ryzí lítost stala dokonalou, je potřeba udělat ještě jeden krok. Přidat k ní rovinu lásky.

Bůh tě miluje a touží po tom, abys byl šťastný. Když k němu pomalu kráčíš, on k tobě běží, aby tě objal a políbil.

Na světě nenajdeš nikoho, kdo by tě miloval jako On. Tak nám to vypráví sám Boží Syn v dnešním evangeliu o marnotratném synu.

Šťastný člověk, který to pochopí a zakusí. Ptáte se jak na to?

Cesta k poznání a zakoušení Boží lásky je jednoduchá – prostá, upřímná, vytrvalá modlitba.

Praotec Jákob říká Bohu: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. My to můžeme parafrázovat, nepřestanu se modlit, dokud mi nedáš zakusit svou lásku.

K lásce je potřeba se promodlit a láska by měla být hlavním tématem modlitby, jak o tom vypráví jeden příběh:

V jednom klášteře přišli mniši na konci postní doby, kdy se čtyřicet dní modlili, za opatem a že prý je Bůh nevyslyšel.

On jim řekl: Modlitba je volání k Bohu. Asi jste volali málo nahlas.

Oni tedy přišli do kaple a každý volal ze všech sil svou modlitbu:

Bože, zjednej ve světě spravedlnost!

Bože, pošli nám prostředky, ať můžeme opravit klášter!

Bože, zbav nás hladu a bídy!

Opat se podíval na mnichy a pravil: špatně voláte!

Nevolejte, po splnění přání, které jsou vaším úkolem, volejte po lásce, a ona vám dá sílu vykonat, co je potřebné.

Vždyť jen ten, kdo je milován a miluje, je spravedlivý i když se děje nespravedlnost, je pokojný i když mu střechou svítí na hlavu slunce či ho skrápí déšť a neztrácí radost ani nad sklenicí vody a kůrkou tvrdého chleba.

I my volejme v modlitbě po lásce. To je náš velký úkol.

A když ho splníme, máme jen krok k prožívání dokonalé lítosti, která je začátkem obrácení, začátkem nového šťastného života.

Na závěr jedna slovní hříčka, která může být užitečná pro naši modlitbu:

Gospodi pomiluj – Pane, smiluj se. Tuto staroslověnskou modlitbu se můžeme modlit i v jejím soudobě znějícím  smyslu. Hospodine, pomiluj nás, dej nám poznat, zakusit svou lásku. Tato modlitba se modlí rozjímavě – pomalým opakováním slov se necháme prostoupit jejich obsahem.

 Amen.

 

P. Jan Plodr Farnost Krásensko

 

Zobrazeno 579×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio