Témata k nedělní a sváteční liturgii

LÍTOST - kázání ke 4. neděli postní

7. 3. 2016 14:16
Rubrika: kázání

Kázání ke 4.neděli postní 14.3.2010

Lítost (KKC 1450 – 1454)                                                             

Lítost nedokonalá

Snad každý soudce, který rozhoduje o trestu pro viníka, položí otázku, zda obžalovaný zlého činu lituje.

Najdou se tací, kteří nelitují. Jiní vyznají upřímnou lítost. Jsou však i lidé, kteří lítost jen předstírají, aby dosáhli zmírnění trestu.

Soudce má těžkou úlohu posoudit, kdo jedná upřímně a kdo ne a někdy se stane, že zločinec předstíráním soudce oklame.

Ptali se proto jednoho soudce: „Dá se vůbec poznat, že je lítost pravá?“

„Věřím, že u lidí, kteří přijali trest a po jeho odpykání své hříchy neopakovali, byla lítost pravá. U ostatních to může posoudit jen Bůh.“

Před Bohem nic předstírat nelze.

On vidí až na dno naší duše.

Když tedy chceme prosit Boha o odpuštění hříchů, musí být naše lítost pravá, ryzí.

Jak však dosáhnout upřímné lítosti, když nás nemrzí, že jsme například ublížili někomu, koho nemáme rádi?

Vzbuzení lítosti vyžaduje čas a práci.

Člověk se musí osvobodit od hněvu, který ho přivedl k hříchu a musí poznat důsledky svého hříchu, aby si uvědomil závažnost svého jednání. Všichni známe výchovnou rodičovskou větu: podívej se, co jsi udělal!

A podívat se, domyslet důsledky svého jednání je to nejtěžší a nejpracnější na vzbuzení lítosti.

Asi máme v paměti příběh mladíků, kteří zapálili dům s romskou rodinou. O život těžce popálené malé dívenky museli lékaři dlouho bojovat. A když se novináři ptali maminky, co by vzkázala žhářům, řekla jim, ať se podívají její holčičce do očí.

Mládenci, kteří si v době, kdy spáchali zločin, připadali jako hrdinové, teprve časem poznali, jak bylo jejich chování zlé a jak nenávratně poznamenalo nevinné dítě.

Nevím, jestli měli odvahu podívat se na to, co způsobili. Věřím však tomu, že kdyby se s bezbranným popáleným dítětem setkali, poznali by co je to lítost.

K vzbuzení lítosti pomáhá, když si uvědomíme, že na konci každého hříchu je zničený život. Náš i druhých lidí. To je přirozená rovina bytí (existence). Ale je tu i nadpřirozená. Na konci každého našeho hříchu je zmrzačené tělo Božího Syna.

Zvláště nyní v postní době máme velkou příležitost dohlédnout až za běžně viditelné hranice našeho jednání a dorůst k pravé, ryzí lítosti.

Zvláště rozjímání křížové cesty nám v tom může pomoci.

Lítost dokonalá

Aby se pravá, ryzí lítost stala dokonalou, je potřeba udělat ještě jeden krok. Přidat k ní rovinu lásky.

Bůh tě miluje a touží po tom, abys byl šťastný. Když k němu pomalu kráčíš, on k tobě běží, aby tě objal a políbil.

Na světě nenajdeš nikoho, kdo by tě miloval jako On. Tak nám to vypráví sám Boží Syn v dnešním evangeliu o marnotratném synu.

Šťastný člověk, který to pochopí a zakusí. Ptáte se jak na to?

Cesta k poznání a zakoušení Boží lásky je jednoduchá – prostá, upřímná, vytrvalá modlitba.

Praotec Jákob říká Bohu: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. My to můžeme parafrázovat, nepřestanu se modlit, dokud mi nedáš zakusit svou lásku.

K lásce je potřeba se promodlit a láska by měla být hlavním tématem modlitby, jak o tom vypráví jeden příběh:

V jednom klášteře přišli mniši na konci postní doby, kdy se čtyřicet dní modlili, za opatem a že prý je Bůh nevyslyšel.

On jim řekl: Modlitba je volání k Bohu. Asi jste volali málo nahlas.

Oni tedy přišli do kaple a každý volal ze všech sil svou modlitbu:

Bože, zjednej ve světě spravedlnost!

Bože, pošli nám prostředky, ať můžeme opravit klášter!

Bože, zbav nás hladu a bídy!

Opat se podíval na mnichy a pravil: špatně voláte!

Nevolejte, po splnění přání, které jsou vaším úkolem, volejte po lásce, a ona vám dá sílu vykonat, co je potřebné.

Vždyť jen ten, kdo je milován a miluje, je spravedlivý i když se děje nespravedlnost, je pokojný i když mu střechou svítí na hlavu slunce či ho skrápí déšť a neztrácí radost ani nad sklenicí vody a kůrkou tvrdého chleba.

I my volejme v modlitbě po lásce. To je náš velký úkol.

A když ho splníme, máme jen krok k prožívání dokonalé lítosti, která je začátkem obrácení, začátkem nového šťastného života.

Na závěr jedna slovní hříčka, která může být užitečná pro naši modlitbu:

Gospodi pomiluj – Pane, smiluj se. Tuto staroslověnskou modlitbu se můžeme modlit i v jejím soudobě znějícím  smyslu. Hospodine, pomiluj nás, dej nám poznat, zakusit svou lásku. Tato modlitba se modlí rozjímavě – pomalým opakováním slov se necháme prostoupit jejich obsahem.

 Amen.

 

P. Jan Plodr Farnost Krásensko

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio