Témata k nedělní a sváteční liturgii

LÍTOST - téma 147 ke 4. neděli postní 7.3.2016 - homilie katechetická (KKC 1450-1454).

2. 3. 2016 11:36

4. NEDĚLE  POSTNÍ - 6.3.2016

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z  knihy Jozue   (IC)   Joz  5,9a.10-12:

Příběhem z knihy Jozue  autor vzpomíná na závěrečnou část dlouhého a obtížného  putování vyvoleného národa z exilu do rodné vlasti. Milosrdný Bůh přes všecka zklamání, která mu způsobil tento  lid, jehož nepřestal nazývat svým „synem“,  Izraele přivítal a pohostil s otevřenou náručí na hranicích zaslíbené země.

1. ČTENÍ Joz 5,9a.10-12:Hospodin pravil Jozuovi: "Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu."
Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

  • Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům   (IC)    2 Kor  5,17-21:

Čtení z listu apoštola Pavla nám připomíná, že do příchodu Krista na svět  bylo lidstvo ponořeno do hříchu. Ve své nevýslovné lásce nám Bůh poslal svého jednorozeného Syna, který nám svou obětí zjednal usmíření. Hřešit jsme však nepřestali, proto stále platí  na nás  apoštolova výzva: „Smiřte se s Bohem“ neboť On je milosrdný.

2. ČTENÍ  2 Kor 5,17-21: Bratři! Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.  Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.  

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše  ( IC)  Lk  15,1-3.11-32:

Lukášovo evangelium je nazýváno „evangeliem milosrdenství“.  V podobenství o „Marnotratném synu“  je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti od Boha, kterou působí hřích, ke společenství lásky, kterou lidstvu milosrdný Bůh Otec otevřel k návratu v Ježíši. Stačí jen ze svého hříchu vstát, naplnit své srdce pokorou, lítostí  a láskou a jít se ve svátosti pokání s Otcem smířit.

EVANGELIUM Lk 15,1-3.11-32: Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali : "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství:  "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se ( starší syn ) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'  Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

Lítost

je téma 147 dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ CI;  s odkazem na  Katechismus katolické církve (KKC)1450-1454.                                                              

Osnova:

a) lítost dokonalá a nedokonalá

b) bolest ducha, odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu nehřešit

c) aplikace na evangelijní úryvek

Úvod.

Bůh nemůže odpustit hříšníkovi bez zřejmých projevů jeho lítosti. Respektuje totiž svobodu člověka a svobodu jeho rozhodnutí. Stejně jako se člověk  svobodně rozhodne pro Boha, může se také rozhodnout proti Bohu. A na svém rozhodnutí může trvat – samozřejmě s tím, že si za ně ponese následky. Když člověk nelituje svého hříchu, tak tím buď odmítá, že to co dělá je hřích, anebo je natolik spjat (svázán)        s hříchem, že nedovolí Bohu, aby mu pomohl už nehřešit. Bůh dokáže nenávidět hřích a hříšníka, a přesto je stále ochotný milovat jej a odpustit mu okamžitě, jakmile činí pokání a uvěří (srov. 2 Petr 3,9). Bůh ve zpovědi  duši kajícího se hříšníka, očišťuje a uzdravuje.

Dnešní lekce  navazuje na téma  3. neděle postní  o úkonech kajícníka ve svátosti pokání (1450), mezi kterými lítost zaujímá první místo  (1451). Znovu se vrací k osvětlení  pojmu lítosti v  jiných souvislostech, navazujících na dnešní bohoslužbu slova v evangeliu o „O marnotratném synu“. Církev odlišuje u lítosti dvě významnosti.  

Lítost dokonalá a nedokonalá.

Vyvěrá-li  lítost nad spáchanými hříchy z upřímné lásky k Bohu, u něhož člověk doufá nalézt odpuštění, pak se taková lítost se nazývá „dokonalá  (1452). Vyrůstá z vědomí, že jsme svým hříchem poškodili vztah s Bohem – že jsme tak odpověděli „NE“, na jeho nabídku lásky. Taková lítost -bolest nad hříchem- bývá zpravidla nejen větší, ale také daleko účinnější. A už jen na základě této lítosti Bůh může odpustit hřích okamžitě.  V lítosti „nedokonalé“  (1453) není sice přítomna pozitivní hodnota - láska, vděčnost, osvobození. Přesto je však i tato lítost také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Je nadějným příznakem obrácení. Sama o sobě člověka od hříchu sice  osvobodit nemůže, ale připravuje ho na rozhřešení ve svátosti pokání.  

Bolest ducha, odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu nehřešit.

Když člověk udělá nějakou chybu (v etické oblasti – hřích), vidí následky svého jednání a zakouší nepříjemný emoční stav, který doprovázejí výčitky svědomí. Dobře formované svědomí nás dokáže upozornit na to, že jednání člověka není v pořádku.   Ale to ještě neznamená lítost.Pravá lítost má dvě důležité složky. Ta první je definována jako „bolest nad spáchaným hříchem“. Hřích není, jak asi všichni víme, pouhé porušení zákona (přikázání), ale narušení vztahu s Bohem. Narušený vztah – ten už bolet dokáže. Taková bolest je samozřejmě „vnitřní“.

Aby člověka mohl nějaký hřích „bolet“ musí poznat, že to co udělal, bylo (je) zlé, že je to skutek, který jej odděluje od Boha, od nabídky Božího přátelství. Druhá složka je přirozený důsledek té první. Je to totiž snaha o nápravu.

Aplikace na evangelijní úryvek (1454).

Dnešní Lukášovo evangelium vypráví Ježíšovo podobenství  obvykle  nazývané „O marnotratném synu“.  Ježíš  v něm ovšem ani tak  nechtěl poukázat na to, jak jedná neposlušný syn, ale spíše jak jedná milující otec. Na postavě  hříšného syna líčí Ježíš situaci celého lidstva. Pod vlivem hříchu se člověk  odcizuje Bohu. Vzdaluje se od něho do pohanského světa. V příběhu je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti, kterou působí hřích, ke společenství lásky. Když syn všechno utratil, začal mít hlad a nouzi. Dostal se až na dno své důstojnosti. To co je bez Boha nemá hodnotu,  není schopno  nasytit. Dříve nebo později se každá zábava přejí a člověk, oddělený od Boha začne pociťovat hlad po opravdových hodnotách. Nouze je zákonitý důsledek hříchu, protože z hříchu nikdy nikdo nezíská trvalý prospěch.  Hřích člověka ponižuje, pokořuje a bolestivě  zasahuje do jeho svědomí. Právě v okamžiku duchovní rozervanosti a opuštěnosti  se hlubina  jeho srdce rozezní hlasem Otce, který nikoho z nás nikdy nezavrhl. Je třeba se rozhodnout. Obrátit se, projevit upřímnou lítost, vrátit se domů do jeho láskyplné náruče a říct mu:“ Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“  „Vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“

Vstal a šel – jak krásná podobnost s člověkem, který „vstane“ ze svého hříchu „a jde“ se smířit s otcem. Jako syn, který ví, že padl, jako člověk, který je špinavý hříchem. Otec ho uviděl z dálky. On svého syna nikdy nezatratil, a přestože ho synův pyšný odchod hluboce zranil, nepřestal oproti vší naději doufat, že se syn vrátí. A když ho někde na obzoru spatřuje,  tak i on hnut lítostí (ne spravedlností, ne hněvem, ne výsměchem) k němu běží. Otec nešetří milostí. Syn mu  udělal velikou radost. Že se vrátil, že naplněn lítostí nad svým hříšným životem  uznal svou chybu, že se nechal obdarovat, že se nechal přijmout a obejmout. Nejsou  to snad projevy „milosrdenství“?  Vůči sobě i vůči otci?  Zakusme, jak krásné je otcovo objetí ve svátosti smíření – zvláště po tom, co jsme přestáli nouzi a hlad hříchu.

Na závěr:

Lítost  představuje zápas s hříchem, zápas, který bojujeme s pomocí  Boží posily– zvláště  v těch chvílích, kdy ze svých hříchů povstáváme ve svátosti smíření. Pravá lítost, kterou Bůh vyžaduje, vede ke změně smýšlení, obrácení srdce  k Otci. Taková lítost nikdy nepouští ze zřetele veliký rozměr Božího milosrdenství a Boží touhy po nápravě hříšníka, a přestože způsobuje vnitřní bolest nad spáchanými hříchy, působí jako bolest terapeutická – léčebná, která  vede k životu.                                                        

Vypracoval Matonick 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio