Témata k nedělní a sváteční liturgii

PŘIJETÍ NEKŘESŤANŮ A CIZINCŮ - téma 161 k 9. neděli v mezidobí 29.5.2016 - homilie pastorační.

25. 5. 2016 18:32

9. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 29.5.2016

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Královské  (IC) 1 Král 8,41-43:

Když král Šalomoun pronesl v Jeruzalémě u příležitosti posvěcení chrámu řeč, pomodlil se pak nejen za sebe a za lid Izraele, ale i za cizince, například za obchodníky, nebo diplomaty, příležitostně přicházejících do Izraele bez úmyslu se v něm natrvalo usadit. Král Šalomoun žádá Hospodina, aby naslouchal také jim z jednoho důvodu – aby se obrátili k jedinému Bohu a objevili Hospodinovu lásku.  

1. ČTENÍ 1Král 8,41-43:  Šalomoun se modlil v chrámě:  "Vyslyš, Hospodine, i cizince, který není  z tvého izraelského lidu, jestliže přijde z daleké země kvůli tvému jménu - neboť uslyší o tvém velikém jménu, o tvé mocné ruce a o tvém napřaženém rameni - jestliže přijde prosit do tohoto domu, vyslyš ho v nebi, v místě, kde přebýváš. Učiň všechno, o co tě bude cizinec prosit, aby všechny národy země poznaly tvoje jméno, aby se tě bály jako tvůj izraelský lid a aby poznaly, že byl tento dům, který jsem vystavěl, pojmenován tvým jménem."

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Galaťanům  (IC)    Gal  1,1-2.6-10:

Apoštol Pavel v listě přísně napomíná Galaťany, že se dopouštějí vážného omylu,když   hledají ospravedlnění u Boha v poslušnosti Zákona, který upřednostňují před vírou v Kristovo evangelium.  Pouze víra v Ježíše a jeho kříž dokáže osvobodit člověka od snahy zajistit si spásu pomocí skutků ze Zákona.

2. ČTENÍ Gal 1,1-2.6-10:  Pavel, apoštol (ustanovený) ne od lidí, ani prostřednictvím nějakého člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, a všichni bratři, kteří jsou se mnou, galatským církevním obcím.  Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to na prosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, bud' proklet! Co jsem řekl, opakuj i ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, bud' proklet!  Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše  ( IC)  Lk  7, 1-10:

Úryvek o zázračném uzdravení sluhy  setníka v Galilei ukazuje na jedné straně obtížné vztahy mezi židy a pohany, na druhé straně vyznačuje jakousi ideální cestu zvěstování evangelia, vedoucí k získání víry cizinců v sílu Kristovy autority.

EVANGELIUM  Lk 7,1-10:  Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a už umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: "Zaslouží si, abys mu v tom vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagógu."  Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: "Pane, neobtěžuj se! Neboť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu 'jdi', a jde, a jinému 'přijď", a přijde, a svému služebníkovi 'udělej to', a udělá to." Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: "Říkám vám: Ani v Izraeli jsem nenašel takovou víru!" Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Přijetí nekřesťanů a cizinců

je téma 161 dnešní  pastorační homilie podle projektu „Učící se církev“CI  s odkazem na znění dnešního 1. čtení 1 Král 8,41–43 a evangelia Lk 7,1–10.                                                                                              

Osnova: 

a) pohanům přicházejícím do křesťanské Evropy je třeba nepředat prostor po vymírajících křesťanech, ale evangelium

b) nestačí uznat práva přistěhovalců na poznání naší kultury, ale je třeba jim ukázat křesťanství přitažlivé a přinášející naději

c) úpadek rodiny a morálky, sebestřednost nežijící pro další generace a kultura smrti je odrazuje a vede k pohrdání naší kulturou

d) netřeba mít z nich strach, pokud je milujeme a umožníme jim tak setkat se s Boží láskou v nás

Úvod.

Bůh – řídí svět: zasahuje, připouští, dopouští, zkouší. Na každého člověka působí velmi mnoho faktorů. Ovlivňují celkový průběh života. Uznat působení Boží  prozřetelnosti v osobním životě znamená postavit sebe na druhé místo a nechat se Bohem přetvářet. Bůh na nás působí přímo nebo prostřednictvím druhých lidí, událostí, zážitků. Je ve všem svrchovaný. Je počátek i konec. Alfa i omega všech fyzických věcí viditelných i duchovních skutečností neviditelných. Je to On, kdo stvořil věky, tedy historii, která se odvíjí v tomto prostoru a čase: „… v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“ (Žid 1,2). Bůh je prozřetelný, protože prozírá „zvenku“ celou, časoprostorovou, minulou, přítomnou i budoucí, historii. Ta nemůže být změněna, nemůže probíhat jinak než tak, jak ji na věčnosti, na nebesích ustanovil: „Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce (Job 23,13). Obyčejní katolíci říkávali: „Vše, co se na světě děje, je Boží dopuštění.“ I dnešní migrace z Blízkého východu a Afriky do Evropy je Boží, cílevědomé „dopuštění“. Nám se moc líbit nemusí. Hospodin však o sobě prohlašuje: „Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10).

Pohanům přicházejícím do křesťanské Evropy je třeba nepředat prostor po vymírajících křesťanech, ale evangelium. 

Do Jeho svaté vůle také spadá rozdělení padlého lidstva na početné kultury, vzájemně se lišící jazykem, zvyky, vzhledem, a pohledem na svět a bytí. Bůh prozřetelně rozčlenil celé padlé, hříšné lidstvo na odlišné národy, a určil jim ohraničená bydliště.

„On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17,26-27).  Bůh tedy dbal na oddělení kultur. To platilo obzvlášť, když šlo o tělesný Boží lid, o „kulturu“, kterou ustanovil sám Bůh starozákonnímu Izraeli: „Jestliže však přece odpadnete  a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi, tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh(Joz 23,12-13).

Sjednocování vzdálených kultur, zřejmě nebylo a není v souladu s Božím záměrem. Je to humanistický, nikoli Boží úmysl.  Ideologii, která hlásá, že na jednom geograficky a politicky vymezeném prostoru se může, ku prospěchu všech, souběžně vyskytovat více kultur, které si jsou jazykově, anebo nábožensky výrazně vzdálené, bývá nyní zahrnut pod pojem multikulturalismus. Zastánci vlivů multikulturalismu věří, že tyto paralelní kultury mohou ve jménu lidství na sebe vzájemně blahodárně působit.  Problém koexistence různých kultur a náboženství ve společném státě v moderní společnosti však  představuje velmi citlivou otázku. I snahy o řešení prostřednictvím požadavku na vzájemnou toleranci předpokládají, že se jejich členové dokážou navzájem aspoň domluvit. Zkušenost navíc ukazuje, že příliš malá míra integrace menšiny a příchozí handicapuje, vede ke vzniku ghet (obvykle spjatých s vysokou mírou kriminality) a vyvolává nebezpečná napětí. Hledání rovnováhy mezi právem imigrantů na vlastní kulturu a udržením občanského míru a sociální stability celé společnosti se v různých částech světa ubírá různým směrem, problémy, včetně přistěhovaleckého násilí, však zasáhly jak země preferující model založený na formálním nerozlišování obyvatel podle původu, tak země kladoucí důraz na podporu menšinových identit. Mezi přistěhovalci často vznikají fundamentalistická hnutí, která se ostře vymezují proti hodnotám hostitelské země. Sám pojem multikulturalismu se tak v řadě zemí stává terčem kritiky a mluví se i o tom, že tento přístup selhal.

Mísí se zde převážně vzdálené kultury, přičemž ani ta evropská, post-křesťanská, ani ty africké a asijské neznají biblického Boha zjeveného v Písmu.  Před křesťanskou církví  leží obrovský úkol.  Evangelizovat nevěřící nejen uvnitř vlastní společnosti , ale i obrovské množství příchozích  cizinců – pohanů. Křesťanství se vyznačuje novým pojetím života. Evangelium hlásá nové názory na lidskou existenci a na veškerou realitu a hodnoty. To vede k zásadním životním rozhodnutím; vyvolává touhu po radikální přeměně celého způsobu života, která vzniká z přesvědčení, že jde o pravdivou životní cestu na rozdíl od dosavadních cest bludných. Evangelista nemůže změnit lidskou duši. Taková úžasná transformace, obrácení, či konverze jsou dílem Boha samého, ne lidského úsilí a strategie. Jde o veledůležitou proměnu názoru, hodnot a životního plánu. Rodí se z přijetí radostné zvěsti  o Božím království a vyvolává touhu zasvětit mu celý život.  

Nestačí uznat práva přistěhovalců na poznání naší kultury, ale je třeba jim ukázat křesťanství přitažlivé a přinášející naději. 

Všechen běh světa je udržován Boží obecnou milostí a láskou. Kdyby se Bůh ke svému stvoření obrátil zády, vše by se zhroutilo. Přesto nás nese a udržuje svým mocným slovem (srov. Žid 1,3), ačkoli si to hříšný člověk nezasluhuje:„… on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na  i nespravedlivé (Mat 5,45). Proto i ti, kteří Boha odmítají, mají často dostatek chleba, ošacení, střechu nad hlavou, zdraví, prožívají všemožná požehnání a potěšení. Bývají nadáni různými talenty, uměleckými sklony a zručností, žijí v pěkném prostředí a netrpí nouzí. Celý tento svět je obraz Boží obecné milosti a lásky. Jen díky ní mohou lidé prožívat příbuzenskou lásku, bratrskou lásku mezi přáteli i erotickou lásku mezi manžely. Mohou se těšit z rodiny, dětí, přátelství, umění, vědy, sportu, práce, a často i z toho, že žijí v míru a hojnosti. I ti kdo Bohu odporují, jsou víceméně k sobě navzájem soucitní, zdvořilí, ohleduplní, usměvaví, štědří, nápomocní atd. Nicméně ani jedna stránka obecné milosti a lásky však nezahrnuje Boží odvěkou, bezpodmíněnou, spásnou lásku a milost, kterou Bůh zahrnuje svůj lid, tj. církev. Člověk stojící mimo Krista chápe lásku v tomto obecném smyslu, tzn. horizontálně, humanisticky, pseudokřesťansky.

Neprávem se tedy bezvěrci a humanisté i v dnešní uprchlické krizi odvolávají na křesťanskou lásku a tradice. Jejich dobročinnost je motivována obecnou láskou, svědomím, které každému člověku do srdce vložil Bůh (srov. Řím 2,15 a). Tento druh lásky miluje lidství, ale nemiluje Boha; nemiluje s ohledem na Boží slávu, miluje s ohledem na lidskou slávu, na lidské dobro. Pro mnohé dobrovolníky angažované v uprchlické krizi je Boží zájem o duši naprosto bezpředmětný. Jejich humanistická, horizontální láska je soustředěna na smrtelné tělo, nikoli na nesmrtelnou duši. Nicméně tato láska je pro běh světa naprosto nutná, bez ní by lidstvo záhy zaniklo. Jakkoli má původ v Bohu, je dočasná, člověk z ní má užitek jen pro tento vezdejší svět a život.

Úpadek rodiny a morálky, sebestřednost nežijící pro další generace a kultura smrti je odrazuje a vede k pohrdání naší kulturou.

V současné době Amerika a Západ čelí čtyřem viditelným a přítomným ohrožením. Prvním je vymírání obyvatel, úpadek rodin a morálky.  Druhým je masové přistěhovalectví lidí různých barev pleti, vyznání a kteří naší kulturou pohrdají. Třetím je vzestup dominance protizápadní propagandy, která je hluboce nepřátelská k jeho náboženstvím, tradicím a morálce. Čtvrtým je rozpad národů. 

Stejně jako byl po dlouhou dobu růst počtu obyvatel známkou zdravých národů a vzestupu civilizací, snižování počtu obyvatel bylo znamením úpadku. Je-li to pravda, potom se západní civilizace, odhlédneme-li od její moci a bohatství, ocitá v kritickém stavu. Zatímco počet obyvatel ve světě se za čtyřicet let zdvojnásobil na více jak  sedm  miliard, evropské národy se přestávají reprodukovat. Počet jejích obyvatel stagnuje a v mnoha zemích dokonce klesá.

Ústředním problémem našeho věku není ekonomika, nýbrž víra. Pouze náboženské probuzení může Západ zachránit před stavem, kdy klesající porodnost dosáhne posledního stupně a spustí oponu za dlouho trvajícím představením západního člověka. Nekontrolované přistěhovalectví hrozí zničit národy západní Evropy a Ameriky. Islámský svět si udržuje něco, co Západ dávno ztratil: touhu mít děti a vůli udržovat v chodu civilizaci, kulturu, rodinu a víru. Dnes je právě tak obtížné najít západní národ, jehož počet místních obyvatel nevymírá, jako najít islámský národ, jehož počet místních obyvatel prudce neroste. Západ se možná naučil to, co islám nezná, ale islám si pamatuje to, co Západ zapomněl: „Každá vize se musí opírat o víru.“ Západní člověk, uvolněný od povinnosti civilizovat a evangelizovat lidstvo a těšící se požitku nevázanosti našeho věku, ztratil vůli k životu a smířil se s hrozbou smrti.

Netřeba mít z nich strach, pokud je milujeme a umožníme jim tak setkat se s Boží láskou v nás.

Znovuzrozený člověk v Kristu chápe lásku vertikálně, v Božím smyslu. Všeobecně, tedy i v dnešní uprchlické krizi, je jeho pomoc motivována tímto druhem lásky. Jak má milovat znovuzrozený křesťan?: … `Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´ (Lk 10,27). Z textu vyplývá, že prvotní láska k Bohu je příčina a druhotná láska k bližnímu je důsledek. Milovat Boha a bližního je jeden, nerozdělitelný, láskyplný balíček. Je jasné, že zde Kristus vymezuje naprosto jinou kvalitu lásky, než tu, kterou lidé projevují ve vzájemné, horizontální pomoci.

Milovat Hospodina je uschopněn jen ten, kdo je znovuzrozen z Ducha; a jen ten je také uschopněn milovat svého bližního opravdovou Boží láskou - agapé. Láska agapé byla poprvé zjevena až příchodem Pána Ježíše Krista a přikázána pouze Božímu lidu. „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali,  jako já jsem miloval vás  i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34-35). Jak se projevuje křesťanská láska? Boží člověk miluje láskou  tak, jak ji vymezil Bůh. „Kdo zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme (1 Jan 2,5).

Láska agapé koná, je činná, zachovává Boží slovo, Jeho přikázání. Láska agapé je poslušnost. Poslední přikázání vzkříšeného, oslaveného Pána Ježíše Krista apoštolům, respektive všem v Kristu, těsně před Jeho nanebevstoupením k Otci bylo:  Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,18b-20).

Poslední slova Pána Ježíše Krista na zemi jsou jedna z nejzávažnějších, poněvadž byla Jeho poslední. Křesťan miluje Boha láskou agapé, proto je schopen milovat tou nejvyšší láskou  nejen svého bližního, ale i svého nepřítele.  To je ta činná láska, která Kristu získává z vyvolených nepřátel přátele pro Jeho slávu (srov. Mt 28,18-20). Boží lid miluje své nepřátele „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“(Mt 5,44). 

Na závěr

Láska agapé miluje všechny nepřátele, kteří neznají Krista, ať jsou to pokrevní příbuzní, známí, cizinci nebo migranti. Přeje si, aby poznali Krista. Ježíš prosil láskou agapé Otce, aby odpustil Jeho vrahům: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“(Lk 23,34). Křesťan se přece řídí mnohem, mnohem vyšším zákonem Ježíše Krista, a vším, čím vyučil své učedníky. Víme přece, že někteří z našich nepřátel, kteří neznají Krista, kteří od věků patří k vyvolenému Božímu lidu, prohlédnou. Bůh jim stvoří oči, které Krista uvidí, dá jim víru. Buďme při tom. Křesťanova láska  k Bohu a bližnímu se projevuje zejména tím,  že nabízí chléb a plod vinné révy, že nabízí Ježíše Krista nepřátelům, tedy těm, kteří Ho neznají, ať jsou to blízcí rodinní příslušníci, soused nebo jakýkoli cizí migrant.

Vypracoval Matonick          

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio