Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV SE ZAPOJUJE DO SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA - téma 168 ke Slavnosti sv. Petra a Pavla 29.6.2016 - homilie dějepisná.

27. 6. 2016 16:41

SLAVNOST SVATÉHO PETRA A PAVLA – 29.6.2016 – středa

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů  ( V)   Sk 12,1-11:

Dnešní slavnost je věnována vzpomínce na dva nejvýznamnější apoštoly prvotní církve Petra a Pavla.  Petra vyvolil Ježíš jako svého nástupce a svěřil mu opatrovnictví nad celou církví. Ve svém životě čelil Petr četným nebezpečím, jak můžeme číst i ze Skutků apoštolů. Během pronásledování křesťanů v Římě za císaře Nerona, byl ukřižován.

1. ČTENÍ Sk 12, 1 – 11: Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky! " Udělal to. Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel.  V tom přišel Petr k sobě a řekl: "Ted' vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid."

  • Komentář ke 2. čtení z druhého  listu Pavla Timoteovi   (V)   2 Tim  4,6-8. 17-18:

Apoštol  Pavel byl během svého života pronásledován, kamenován, bičován, také dlouhodobé žalářován,  ale byl vždy ochoten znovu se tam vrátit pro spásu lidí. Podařilo se mu uvést křesťanství do nežidovského prostředí a v tomto směru ho můžeme pokládat za významného spoluzakladatele křesťanství.  Podle listu, který poslal svému žáku  Timotejovi, očekával ve vězení mučednickou smrt jako na  bránu do věčného života v nebeském království.

2. ČTENÍ 2 Tim 4, 6 - 8. 17 – 18: Milovaný!  Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen. 

  • Komentář k evangeliu podle Matouše   ( V)  Mt 16,13-19:

Svatý Petr byl prvním z apoštolů, jemuž, jak uslyšíme z Matoušova evangelia, svěřil Kristus  klíče od svého království.  Apoštol plnou měrou Boží povolání naplnil a stal se v očích světa fakticky prvním římským biskupem. Moc klíčů daná Petrovi se začala v západní církvi na počátku středověku chápat jako privilegium římského biskupa. V 6. století byl primát biskupa v Římě už zcela zřejmý. Což potvrdil papež Řehoř I., když vyhlásil,že římský biskup- či papež, je přímým následovníkem sv. Petra.

EVANGELIUM Mt 16, 13 - 19: Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: ,"Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."  

Církev se zapojuje do společenského života 

je téma 168 dnešní  dějepisné homilie podle projektu „Učící se církev“CI.  

Osnova:

a) římské správní struktury v Církvi (postavení a moc biskupů)

b) věda, umění ve službách Církve, sv. Otcové a teologové

c) koncily a hlavní věroučné spory

d) stíny státní podpory Církvi: cézaropapizmus, pronásledování bludařů, války ve jménu křesťanství

Úvod.

Páté  století je považováno za přechodné období, ve kterém zaniká starověký antický svět a začíná středověk. Evropa se vydala na cestu svého největšího duchovního         i organizačního rozmachu.  Středověkým církevním dějinám zasazeným do historie Evropy jsme se věnovali v minulých letech v tématech Pronásledování Církve římským státem“(101),  „Církev mezi novými národy (35), „Byzantské křesťanství a východní rozkol“(102). Dnešní téma na ně navazuje.

 

Římské správní struktury v Církvi (postavení a moc biskupů).

Církev se počátkem středověku stala respektovanou organizací. Díky jednotné organizaci římské říše se církev mohla přes všechna protivenství rychle rozrůstat.Výkon kněžských funkcí tehdy příslušel jen některým  biskupům. Ti byli považováni za nástupce Kristových učedníků – apoštolů. V prvotním sboru si byli zcela rovni. Jak stoupal jejich vliv, přestávala od 4. století jejich vzájemná rovnost platit. Moc klíčů daná Petrovi se začíná v západní církvi od 5. století chápat jako privilegium římského biskupa. Již v 6. století je primát biskupa v Římě zcela zřejmý. Papež Řehoř I., vyhlásil, že římský biskup je přímým následovníkem sv. Petra, kterému bylo Ježíšem Kristem svěřeno opatrovnictví nad celou církví. Pod biskupem římským jsou ustanoveni biskupové, kteří řídí své diecéze. Pod nimi jsou kněží a jáhnové.

Konečná struktura církevní organizace se dotvořila v době Karla Velikého (748-814). Začaly vznikat farní obvody jako  základní organizační jednotky, jejichž centrem byl kostel. Vyšší jednotkou bylo děkanství. Několik děkanství tvořilo diecézi v čele s biskupem. Arcibiskupství podléhaly nejméně dvě diecéze a samo bylo podřízeno papeži. Další hodností byla hodnost kanovnická.


Ve vrcholném středověku již byl na prvním místě církevní hierarchie papež, který byl hlavou veškerého křesťanstva. Pod ním byli kardinálové, kteří tvořili součást římské kurie. Biskupové se stali základní jednotkou na koncilu. Tituly kardinál a arcibiskup,  postavení nad jiné biskupy a spravující více území, byly používány až v době pozdního středověku. Druhou linii církevní organizace tvořila síť klášterů.

Se sílícím vlivem na duchovním životě lidí se zvětšoval i vliv církve na světské záležitosti. Církev se začíná formovat do podoby připomínající pyramidu císařské moci. Ideálem je církev, jež společně s císařem zajišťuje přímou Boží vládu nad vším lidem, čili teokracie.Řada panovníků se snažila moc církve omezit, ale jejich úsilí se ukázalo jako marné. Církev se rychle stala feudální vrchností disponující bohatými finančními zdroji a velkými pozemky.

Věda, umění ve službách Církve.

Církev se stala nositelkou vzdělanosti, neboť celková úroveň vzdělanosti oproti antice výrazně poklesla a udržovala ji jen činnost duchovenstva. Většina škol vznikala při klášterech. Učili se v nich číst, psát, počítat a schopnosti plynule a srozumitelně vykládat různé problémy. K šíření vzdělanosti dopomohly i klášterní knihovny. Rukopisy se v klášterech opisovaly ve zvláštních dílnách – skriptoriích. Rozvinuly se literární žánry známé z antiky, vznikly i žánry nové. Rozmachu se dočkala lyrická tvorba, zejména lyrika duchovní, a produkce satirická. O živém a novém vývoji svědčí  pro středověk věda, teologie a filozofie. Podobný obraz shledáme, seznámíme-li se světem středověkého výtvarného umění, zejména v architektuře, ale  i u hudby.

Spojení církve a školy je staré jak církev sama. Náznaky tohoto spojení můžeme najít už na stránkách Nového zákona. Apoštol Pavel a vlastně i samotný Pán Ježíš místy užívali metody rabínské pedagogiky pro první šíření radostné zvěsti. Podobně církevní otcové posilovali církev prvních staletí tím, že její víru podepřeli pozdně helénistickou vzdělaností. Tím zachránili klasické jazyky a část intelektuálního dědictví antiky, které se pak spolu s židovsko-křesťanským náboženstvím stalo základem naší kultury. 

Povědomí o tom, že ve středověku byla církev jediným nositelem vzdělanosti, má snad každý; již méně lidí si však uvědomuje, že církev byla v celé Evropě téměř dominantním provozovatelem škol až do období počátku 19. stol. Teprve po napoleonských válkách došlo k tzv. velké sekularizaci. Tehdy rodící se moderní státy začaly od církve přebírat její zdravotní, sociální a školské instituce, které přizpůsobily novým potřebám průmyslové společnosti.

Koncily, sv. Otcové a teologové a hlavní věroučné spory.

Koncily jsou ekumenické sněmy, na kterých se shromažďují biskupové, tehdy nazývaní termínem „církevní Otcové“,  celého světa pod vedením papeže. Úkolem koncilu je rozhodnout o nejdůležitějších záležitostech církevní nauky a rozřešit věroučné spory. Do dnešní doby proběhlo 21 koncilů.V průběhu 2. tisíciletí docházelo k vícero pokusům o znovusjednocení církve (2. lyonský koncil, florentská unie 1439), avšak až na východní katolické církve nedošlo k posunu v nastolení církevního společenství Kostnický koncil (1414-1418) měl vést k odstranění papežského schizmatu a českého kacířství. Basilejský koncil (1431) se snažil o dohodu s husity, tridentský (1545-1563) směřoval proti protestantismu.

Stíny státní podpory Církvi: cézaropapizmus, pronásledování bludařů, války ve jménu křesťanství.

Dosud formálně jednotná církevní organizace se roku 1054 rozdělila dvě části. Západní církev (nazývaná též římská, latinská nebo katolická) uznávala za svoji hlavu papeže, východní církev (pravoslavná či ortodoxní), byla podřízena konstantinopolskému patriarchovi. Východořímská říše, se stala konzervátorem specifického modelu propojení světské a církevní obce, zvané byzantský cézaropapismus. Církev byla včleněna do mocenských struktur státu, císař zasahoval do církevní legislativy, svolával koncily a synody, uplatňoval v církvi administrativní moc (zejména při obsazování církevních úřadů) a někdy zasahoval i do oblasti liturgických a věroučných předpisů. Docházelo dokonce k vyhlašování církevních zákonů státní mocí. (Viz téma: „Byzantské křesťanství a východní rozkol“- 102).  K prohloubení rozporů výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou. Za vlády Karlovců se dovršuje zvláštní propojení státu církve a státu, které se nazývá franským cézaropapismem. Také zde došlo k uplatňování intervencí do činnosti církve a k zasahování vládce do církevní legislativy, včetně vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od byzantského cézaropapismu byl zde respektován primát papeže a duchovenstvo mělo velký vliv i v oblasti veřejných záležitostí.  To vedlo ke střetům mezi církví se státem, tehdy nazvaný jako boj o investituru, dočasně vyřešený konkordátem wormským v  roce 1122 (viz téma 35 „Církev mezi novými národy), měly však v historii další pokračování.  Války vedené ve středověku  ve jménu křesťanství vyvolávají dodnes rozporuplná hodnocení ve smyslu kladném i záporném.

K velmi smutným úsekům církevních dějin patří ovšem středověká inkvizice. Zaslepení lidé v rozporu s učením Ježíše Krista způsobili mnohým hodně utrpení a bolestí. Můžeme to jen konstatovat, litovat. Pochopit však nedovedeme. Výraz  inkvizice se v moderním světě stal jakýmsi synonymem pro nesnášenlivost, úzkoprsost a krutost. A protože inkvizice byla dílem středověkých katolíků, je jasné, že pověst církve  značně utrpěla na svém dobrém jméně. Slovo inkvizice vyvolává     v člověku cosi zlovolného. Pokud v tomto duchu dodnes  působí také sdělovací prostředky, nelze se divit, že i mezi katolíky je nemálo těch, kteří sdílejí podobné proticírkevní nálady. A děje se to nejen v zemích, které po dlouhá desetiletí byly vystaveny nelidskému nátlaku a inkvizici daleko krutější, neznající ani milosrdenství ani odpuštění.

Na závěr:

Po zániku Římské říše přebrala církev civilizační a správní úkoly, zejména na Západě. To se neobešlo bez pevné organizace, kde hrál zásadní a dominantní úlohu pouze vzdělaný klérus. Proto lze spolehlivě datovat nástup mocensky pojaté klerikalizace právě od pádu Římské říše. Dnes tolik kritizovaná hierarchie se zásadním způsobem přičinila o zcivilizování barbarské a rozvrácené Evropy raného středověku. 

Vypracoval Matonick 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio