Témata k nedělní a sváteční liturgii

SVÁTOSTI - ORGÁNY MYSTICKÉHO TĚLA KRISTOVA - téma 166 ke 13. neděli v mezidobí 26.6.2016 - homilie katechetická (KKC 1117-1130; YOUCAT 173).

22. 6. 2016 13:32

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 26.6.2016

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Královské  (IC)   1 Král  19,16b.19-21:

V příběhu z první knihy Královské čteme, jak byl z příkazu Hospodina povolán k prorocké službě Elizeus, následovník  proroka Eliáše. Odpovídá pohotově a okamžitě. Všechno světské opouští, aby mohl přijmout poslání, kterým ho pověřil Bůh.

 1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21: Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Me-chola, pomaž za proroka místo sebe!" Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal." Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Galaťanům   (IC)  Gal 5,1.13-18:

Úryvek z listu  Galaťanům  nás uvádí přímo do ústředního poselství “Pavlova evangelia“. Kristova smrt a vzkříšení osvobozují ty, kteří v Krista věří, od hříchu. Působením Ducha svatého máme naději, že dospějeme ke spáse.  Necháme-li se jím vést, jsme uváděni do nové situace, v níž nejvyšší hodnotou je láska, protože ta jediná má schopnost osvobodit nás od sobectví a učinit nás opravdu šťastnými.

2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18: Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

  • Komentář k evangeliu podle Lukáše   ( IC)  Lk 9,51-62: 

Znění Lukášova evangelia vystihuje odhodlání těch, kteří chtějí následovat Krista. Ježíš porovnává přání jednoho z nich se skutečností Božího povolání. Následování Krista je cesta kompletního odevzdání se Otcově vůli.  Dosavadní jistoty se ztrácejí. Jedinou jistotou je Kristus. Nic nemůže být stavěno nad Kristovu lásku, aby tak srdce učedníka, bylo svobodné, aby byl schopen přijmout Kristovo smýšlení, mohl se úplně podřídit Boží vůli, přijímat dary jeho milosti a budovat jeho království.

 EVANGELIUM Lk 9,51-62: Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království." 

Svátosti – orgány mystického těla Kristova

je téma 166 dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“CI  s odkazem Katechismus katolické církve (KKC) 1117-1130; YOUCAT 173.                                                    

Osnova: 

a) svátosti Církve

b) svátosti víry

c) svátosti spásy

d) svátosti věčného života 

Modlitba nad dary: „Bože, ty sám blahodárně působíš ve svých svátostech“

Úvod. 

Svátost - je křesťanský obřad, který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného symbolu,  zračícího se ve známých, srozumitelných, běžných, přízemních úkonech, slovech a obrazech, zprostředkuje neviditelnou Boží milost. (Milostí se v teologii rozumí Boží laskavé jednání s člověkem bez zřetele na jeho zásluhy). Svátosti Nového zákona jsou efektivní prostředky  k poskytování dobra a k dosažení spásy člověka. Ustanovil je Kristus  a svěřil církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život. Podle katolického pojetí jsou součástí liturgie, kterou slaví církev jako kněžské společenství.  Svátosti se týkají všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana.  Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství.

Svátosti Církve.

Sama církev je svatá už proto, že je v ní přítomen Syn Boží. Svatost církve umožňuje především neomylnou komunikaci Bohem zjevených pravd, které zajišťuje autorita apoštolů a jejich nástupců, Kristem k tomu povolaných a určených (1120). Tato autorita garantuje, že se v dějinách zprostředkovávají stále tytéž,a tedy lidskou omylností či hříšností neporušené, pravdy víry. Pravdy, které jsou nutné ke spáse a které se týkají i Bohem daných prostředků, jež k ní nejúčinněji vedou.

Církev díky seslání Ducha svatého  postupně rozpoznala, jaký poklad se skrývá ve svátostech, které přijala od Krista a upřesnila proces jejich udílení tak, aby bylo v souladu s učením víry (1117). Z Církve vzchází symboly  svátosti Kristovy činnosti, pomocí nichž církev odhaluje  a  sdílí lidu veškerá tajemství společenství s Bohem  a jeho láskou (1118). Církev působí ve svátostech jako organicky uspořádané kněžské společenství, jejíž hlavou je Kristus a tvoří s ním  jakoby jedinou mystickou osobu (1119).  Kromě milosti udělují tři svátosti, křtu, biřmování a kněžství,  jako „pečeť“ svátostné nezničitelné znamení , které zůstává v křesťanovi navždy, jako příslib a záruka Boží ochrany a jako povolání (1121).

Svátosti víry. 

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu, a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křest je základní dispozicí, bez níž není možné přijmout svátost. Křtem jsme osvobozeni od hříchu  a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání. Křest je svátost víry.Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet.

Proto Kristus vyslal své apoštoly  a jejich nástupce a svěřil jim svátostné poslání, do kterého je zahrnuto hlásat evangelium, protože svátost se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas  s tímto slovem (1122). Svátosti jako znamení mají tedy také vzdělávací význam. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry (1123). Když církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů (1124). Proto nemůže být libovolně měněna ani víra, ani slavení svátostí, které z víry vychází (1125; 1126).

Svátosti spásy.

Svátosti jsou účinné,  protože v nich působí sám Kristus (1127). Jeho milost je udělována mocí Boží (1128). Jsou nutné ke spáse. Duch svatý proměňuje ty, kteří svátosti přijímají, tak, že je připodobňuje Božímu Synu a životně je s Ním spojuje (1129).

YOUCAT otázka 121: K čemu potřebujeme svátosti? Odpověď: Svátostmi získáváme milost, abychom byli ospravedlněni a proměněni a abychom se skrze Ježíše stali těmi, kteří jsou jako Ježíš: Božími dětmi ve svobodě a ve slávě.

Ve křtu se ze ztracených lidských dětí stávají Boží děti; v biřmování se ze slabých stávají silní; ve svátosti smíření se z hříšných stávají čistí; v eucharistii se hladoví stávají chlebem pro druhé; v manželství stejně jako ve svátosti kněžství se z individualistů stávají služebníci lásky; ve svátosti nemocných se ze zoufalých stávají lidé důvěry. Svátostí všech svátostí je sám Ježíš Kristus. V něm vyrůstáme ze zmatku sobectví a vrůstáme do skutečného života, který nikdy nekončí. 

Svátosti věčného života. 

V Kristových svátostech církev dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, dokud se nenaplní v Božím království, očekávané v blažené naději na druhý příchod našeho Pána (1130).

 

Na závěr:

Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, kterými jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady. Jsou prorockým znamením, které ohlašují předem budoucí slávu věčného života v nebeském království. 

Vypracoval Matonick                          

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio