NÁBOŽENSTVÍ - téma 172 k 16. neděli v mezidobí 17.7.2016 - homilie teologická.

16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 17.7.2016

Liturgické texty 

• Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy  (IC)   Gn 18,1-10a:

Abraham byl vzorem pohostinnosti.  Když  k němu zavítal Hospodin, pohotově ho obsloužil  s nábožnou úctou, která náleží Bohu.  Bůh se vydává  hledat člověka. Navštívil i  Abraháma, aby ho odměnil. Jeho zjevení můžeme považovat  jako předobraz pozdějšího  příchodu Spasitele na svět. V Ježíši Kristu se Bůh sám navždy stal zjevným  lidstvu a  zjevný je také láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem.

1. ČTENÍ Gn 18,1-10a: Hospodin se zjevil Abrahámovi v doubravě Mamre, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle - stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: "Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?" Odpověděli: "Nuže, udělej, jak jsi řekl!" Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: "Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!" Potom Abrahám běžel  ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli.  Zeptali se: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu." (Hospodin) řekl: "Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna."

• Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Kolosanům   (IC)    Kol  1,24-28:

Apoštol Pavel v listě Kolosanům mluví o svém poslání, svěřené  mu Bohem. Obsahem jeho služby je oznámit lidstvu tajemství plánu spásy, jehož ústřední postavou je osoba samotného Krista. Křesťané jeho slovo přijímají. Tím křesťanství   předstihuje všechna ostatní náboženství. Podle jeho učení  se člověk vydává hledat Boha. Ve zjevení Ježíšově  jde však naproti člověku i sám Bůh, aby mu zpřístupnil cestu k sobě.

2. ČTENÍ Kol 1,24-28: Bratři! Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnuti, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem.  

• Komentář k evangeliu podle Lukáše   (IC)  Lk 10,38-42:

I dnešní  Lukášovo evangelium  je o pohostinnosti. Sestry Marta a Marie přijímají návštěvu Pána. Obě mu vyznávají,  každá svým způsobem, náležitou úctu jako k Božímu Synu a přesto je v jejich přesvědčení podstatný rozdíl. Pravá  pohostinnost má být výzvou, abychom se otevřeli jeden druhému. Bůh touží přebývat v každém člověku.  Jen ti Ho však mohou hostit, kteří přijmou jeho Slovo.

EVANGELIUM Lk 10,38-42: Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!"  Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme."  

Náboženství 

je téma 172 dnešní teologické  homilie s odkazem na znění 2.čtení  Kol 1,24-28  podle projektu „Učící se církev“ C I.                                                             

Osnova:

a)  pojem: přiznávání úcty k Bohu, vztah člověka k Bohu. Náboženství není subjektivním výmyslem člověka.

b) původ náboženství

c) nutnost: pro rozum a srdce jednotlivce a pro společnost

d) jsou všechna náboženství stejně dobrá?

e) nesprávná náboženství a nárok křesťanství

Úvod.

Náboženství je staré jako samo lidstvo. Historie ukazuje, že ani pronásledování nedokázalo náboženství zcela vyhladit. I množství náboženských kultů svědčí o tom, že člověk se od Boha nedokáže odpoutat. Dokonce odpůrci náboženství svým bojovným postojem často prozrazují, že s tím, co potírají, se sami ještě vnitřně nevyrovnali.

Pojem: přiznávání úcty k Bohu, vztah člověka k Bohu. Náboženství není subjektivním výmyslem člověka.

S pojmem náboženství a víry jsou spojeny nejrůznější představy. Pro jednoho je náboženství věcí citu, jakéhosi „povznesení se“ z všednosti života, které zakouší zvlášť v jistých posvátných chvílích (například při liturgii, nebo ve způsobech přiznávání úcty k Bohu). Pro jiného je zase spíše cestou poznání a poučení. Avšak v náboženství se zdaleka tak nejedná o člověka, jako o Boha, o setkání člověka s ním. Náboženství  je vědomé a svobodné spojení člověka s Bohem, není však subjektivním výmyslem člověka. 

Původ náboženství.

Člověk Boha hledá.  Ani samotný „odklon“ od Boha v poslední době není ničím jiným, než hledáním „nového náboženství“ a uvědomováním si, že člověk stejně bez Boha být nemůže. Všechny národy od nepaměti se přikláněly k víře v Boha nebo bohy, ačkoliv je to stálo jisté oběti a určité omezení jejich svobody. I v povrchních lidech se znovu a znovu projevuje neklid a touha po Bohu. Je vryta do jejich  srdcí, ukryta v hloubce jejich duší, odkud mohou  přímo komunikovat s Božím Duchem.  Jak se dá vysvětlit tato dychtivost po Bohu? Jak vysvětlit to všeobecné zaujetí pro nějaké „náboženství“?

Nutnost: pro rozum a srdce jednotlivce a pro společnost.

Náboženství patří k podstatě člověka. Bůh nás na počátku stvořil. Vyšli jsme z Boha a máme v sobě tužbu se k němu vrátit.  Člověk nedokáže bez Boha porozumět sobě samému. Boží rozum, vůle i všechny jeho síly ho přesahují. Stále platí dávné slovo Augustinovo: „Naše srdce je plné nepokoje, dokud nespočine   v Tobě, Bože.“

Jako obíhají planety kolem Slunce, tak naše mysl krouží kolem svého středu – Boha. Pokud tento střed odstraníme, všechno se rozsype a před námi zůstane spousta záhadných a temných věcí.

Náboženství pomáhají člověku lépe a hlouběji pochopit sebe i život. Každé náboženství to dělá svým způsobem a v rámci svých možností. Hlubší odevzdanost Bohu přitom současně přináší hlubší lásku k lidem a všem tvorům. Laskavost k lidem je měřítkem skutečné zbožnosti.

Jsou všechna náboženství stejně dobrá?

Přestože vědomí lidstva o existenci Boha bylo a je poměrně jednotné, představy o Bohu a způsoby jeho uctívání jsou značně rozmanité. Jsou tak rozmanité jako lidé, jejich vlohy, vzdělání, jako lidový svéráz a rozličná kulturní prostředí. Neboť ani sebevětším rozumovým úsilím nemůže člověk dosáhnout jasného obrazu Boha.

Nesprávná náboženství a nárok křesťanství.

Žádné lidské představy až k plné Boží skutečnosti nedosáhnou. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit existence velkého množství náboženství. Ať je jejich vnější podoba jakkoliv rozdílná, přece jen je spojuje orientace k Bohu a upřímný lidský pokus Boha uctívat a zvládat každodenní život na základě tohoto svého přesvědčení. Proto je třeba respektovat každé náboženství. Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že církev „neodmítá nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“.

Jednou skutečností křesťanství však všechna ostatní náboženství předstihuje. V Ježíši Kristu se Bůh sám vydal hledat člověka. Do té doby hledal člověk Boha a jako vodítko měl vlastní rozum a světlo sporého božího zvěstování čerpaných z díla stvoření a ze slov proroků. V Ježíši Kristu se Bůh sám stává zjevným a zjevným se stává také poměr mezi Bohem a člověkem. V tom spočívá naprostá odlišnost křesťanské víry. V tom spočívá její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství nezakládá zvláštní obsah jeho učení a požadavků, nýbrž skutečnost, že Bůh sám sebe „vyjádřil“ v Ježíši Kristu. Bůh sám zpřístupnil cestu k sobě. V náboženstvích se vždy člověk vydává hledat Boha, ve zjevení Ježíšově se Bůh vydává hledat člověka. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství. Je setkáním s Ježíšem Kristem, v němž sám Bůh hledá naši blízkost.

Na závěr: 

Touha po Bohu, sídlící v hloubi duší lidí, člověka orientuje,  řídí a vrací k cíli, kterým je Bůh. Náboženství patří k podstatě člověka. Žijeme zde proto, abychom hledali a poznávali Boha, abychom ho ctili, milovali, sloužili mu a věrně při něm stáli. Náboženství zachycuje celého člověka, jeho rozumu i srdce. Formuje ho a utváří celý jeho život. S Kristem a jeho zvěstí, jež je obsažena v Novém zákoně, dosáhlo zvěstování Boha, vztahující se ke všem lidem, svého vrcholu i závěru.

Vypracoval Matonick