19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 7.8.2016
Liturgické texty
V dnešním čtení z knihy Moudrosti pisatel připomíná některé okamžiky z velké události noci, v níž došlo k exodu, k vyjití izraelského národa z egyptského otroctví a byl započat jeho návrat do vlasti. Tímto způsobem chce autor veršů posílit a povzbudit víru svého lidu v obtížné historické situaci zaslíbeními učiněnými Hospodinem, neboť víra v Boha a v jeho konání je nezbytná pro cestu lidu ke spáse.
1. ČTENÍ Mdr 18,6-9:Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.
I kapitola z listu Židům apoštola Pavla se soustředí na zdůraznění významu důvěry v Boží zaslíbení. Na vzájemně propojených osudech praotce Abraháma a jeho ženy Sáry můžeme vidět, co znamená být muži a ženami víry. Oběma se dostalo stejného zaslíbení, oba dostali od Boha mimořádný dar, oba před Bohem zaujali postoj víry, v obou také příslib Boží dojde naplnění.
2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19:Bratři! Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.
Lukášovo evangelium začíná jedním z nejkrásnějších Ježíšových prohlášení, které nám může být světlem, poučením, posilou naděje a darem na naší cestě nadpřirozené víry.
EVANGELIUM Lk 12,32-48:Ježíš řekl svým učedníkům: "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."
Dar nadpřirozené víry
je téma 176 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“CI s odkazem na znění 2. čtení Žid 11,1–2.8–19 a Katechismus katolické církve (KKC) 166 -184; YOUCAT 24.
Osnova:
a) co je víra b) co znamená věřit c) úkon lidský a církevní d) nezbytnost víry
Úvod:
První část tématu z téže kapitoly KKC o víře jsme v rozsahu paragrafů 142-165 probírali vloni při mši svaté ve 12. neděli v mezidobí lekcí 99 „Věřím“ (viz odkaz) podle osnovy: a) poslušnost víry, b) vím, komu jsem uvěřil, c) charakteristické rysy víry. Dnes pokračujeme druhou částí 2. článku, nazvaném: Věříme.
Co je víra.
Víra v Boha je svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje (166). Nemá nic společného se stupněm inteligence, ale vždy se jedná o morální postoj. Rozdíl nevězí ve stavu mysli, ale ve stavu vůle. Proč mnozí lidé odmítají křesťanství? Vzdělaní lidé odmítají víru ze stejného důvodu, jako lidé nevzdělaní, prostě se nechtějí změnit. Člověk neodmítá Boha ani kvůli intelektuálním nárokům, ani kvůli nedostatku důkazů. Člověk odmítá Boha, jelikož není ochoten připustit, že Boha potřebuje.
Co znamená věřit.
Bible v listu Židům 11,1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ To, že existuje Bůh, potvrzují četné a přesvědčivé důkazy. Víra však nakonec nespočívá v tom, zda má někdo k dispozici dokonalé a úplné odpovědi na každou námitku nevěřících proti Bohu. Důležité je, že je o jeho existenci přesvědčen natolik, že začne jednat. A o to nakonec jde. Víra je volbou, postojem, krokem vůle, rozhodnutím chtít poznat Boha osobně. Mít víru znamená říkat: „Věřím, ale pomoz, prosím, mé nedověře!“ (Mk 9,24). Člověku, který chce Boha poznat, se Bůh sám zjeví.
Úkon lidský a církevní.
Víru chápeme jako úkony osobní i církve, které osobně vyznává každý věřící (167; 168; 169). Při úkonech víry se lid vyjadřuje řečí víry, při čemž nezáleží ani tak na formulaci slov, jako na účinku, jakého je projevem víry dosaženo (170). Naše církev nás učí jako matka řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji (171). Církev, ačkoliv je rozšířena po celém světě,vyznává jen jedinou víru v jediného Boha a Otce (172; 173; 174; 175).
YOUCAT otázka 24 : Co spojuje mou víru s církví? Odpověď: Nikdo nemůže věřit jen tak pro sebe, stejně jako nikdo nemůže žít jen tak pro sebe. Víru přijímáme od církve a žijeme ji společně s lidmi, se kterými se o ni dělíme.
Víra je tou nejintimnější věcí člověka, a přece není jeho soukromou záležitostí. Ten, kdo chce věřit, musí se učit říkat „já“ stejně jako „my“, protože víra, kterou by člověk nedokázal sdělovat a sdílet, by byla proti zdravému rozumu. Jednotlivý věřící člověk připojuje svůj svobodný souhlas k „věříme“ církve. Od ní víru přijal. Byla to ona, která nesla víru staletími až k němu, chránila ji před pokřivením a dávala jí vždy znovu zazářit. Víra je proto podílem na společném přesvědčení. Víra druhých lidí mě nese, stejně jako oheň mé víry může nadchnout a posilovat druhé. „Já“ i „my“ naší víry zdůrazňuje církev tím, že při bohoslužbách používá dvě různá vyznání víry: apoštolské, které začíná slovem „věřím“ (Krédo), a velké, tzv. nicejsko-cařihradské, které ve své původní formě začínalo slovem „věříme“ (credimus).
Nezbytnost víry.
Potřebujeme mít víru v Boha (srov. Marek 11,22-24). Víra dovede mocně měnit náš život k lepšímu. „Kdo je v Kristu,“ napsal apoštol Pavel, „je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle je tu nové!“ (2 Kor 5,17). Bůh je vždy ochoten měnit životy těch, kteří překonávají svoji pýchu a otevrou mu svá srdce. Víra je nezbytná ke spáse. Co můžeš očekávat na světě většího ?: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
Na závěr:
Víra je osobní přilnutí celého člověka k jedinému Bohu, který se zjevuje jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Víra je nadpřirozený Boží dar. Věřit je lidský i církevní úkon.Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově psaném nebo předávaném. Víra je nezbytná ke spáse. Sám Pán tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16); (Souhrn podle KKC: 176 - 184).
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.