Témata k nedělní a sváteční liturgii

DOJDE SPÁSY KAŽDÝ, KDO JE V CÍRKVI? - téma 179 k 21. neděli v mezidobí 21.8.2016 - homilie teologická.

18. 8. 2016 13:33

21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 21.8.2016

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení  z knihy proroka Izaiáše   (IC)   Iz  66,18-21:

Čtení z  knihy proroka Izaiáše naznačuje, jak plánuje Hospodin spásu lidstva. Činí znamení,  zjeví se a přijde, aby národy ve svém jménu k sobě obrátil. Do celého světa pak posílá své učedníky pokračovat v hlásání radostné zvěsti o Božím království. Cestu  do něj naleznou ti, kteří ho budou následovat.

1. ČTENÍ Iz 66,18-21:Toto praví Hospodin: "Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu,    k dálným ostrovům, které o mně neslyšely mluvit a neviděly mou slávu.  Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na velbloudech na mou svatou horu do Jeruzaléma - praví Hospodin - jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu.  A také z nich si vezmu kněze a levity" - praví Hospodin.

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Židům   (IC)    Žid  12,5-7.11-13: 

Apoštol Pavel v listě Židům zjevuje výchovné metody Hospodinovy a poskytuje svým spolubratrům v církvi důležitá ponaučení, která je povedou na cestě do spásy. Jeho vlastní otcovská  napomínání mají léčebný význam. Budou-li přijímána s upřímným a chápavým srdcem, povedou věrné Pánu ke konečnému uzdravení  v Otcově  milosrdné náruči.

2. ČTENÍ Žd 12,5-7.11-13: Bratři! Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny:
'Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými dětmi. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše   ( IC)  Lk  13,22-30:

Ježíš v Lukášově evangeliu  nenabízí přímou odpověď na otázku, zda je málo nebo mnoho těch, co budou spaseni, ale vyzývá ke snaze následovat věrně Krista do Božího království.  K tomu je třeba sebrat všechny síly a neztrácet ani okamžik  při tvorbě natolik pevného společenství s Kristem, aby se on stal středem našeho života. A přitom se nedat zlákat pokušením narušit ono pouto pácháním hříšných nepravostí.

EVANGELIUM Lk 13,22-30:Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

Dojde spásy každý, kdo je v církvi? 

je téma 179 dnešní teologické homilie podle projektu „Učící se církev“CIs odkazem na znění  dnešního evangelia Lk 13,22.                                                            

Osnova:

Nedojdou spásy:

a) kdo zmaří účinky křtu těžkým hříchem a nenapraví se

b) pokřtění „pohané“ skutky svou příslušnost k Církvi zapírající

c) vnitřním odpadem a podlehnutím sekularizaci

Úvod:

Není odsouzení pro ty, kteří byli křtem „pohřbeni spolu s Kristem ve smrt“ (srov. Řím 6,3-5), kteří „starého člověka vysvlékli a oblékli nového“ (srov. Kol 3,9-10), „stali se  Bohem milovanými“ (srov. 2 Tes 12,13), „dědici království“ (srov. Jak 2,5), „spoludědici Kristovými“ (srov. Řím 8,17). Ti jsou ospravedlněni,  takže jim nic nebrání ve vstupu do nebe. Mnozí, i z pokřtěných, však spásy nedojdou.

Nedojdou spásy, kdo zmaří účinky křtu těžkým hříchem a nenapraví se. 

Člověk sice při křtu získává vedle odpuštění hříchů mnohé milosti, ale jeho lidská přirozenost je narušena. Kromě toho je obklopen světem, ve kterém vládne zlo, takže má mnoho příležitostí k pádu. Vždyť i sám v sobě může každý pozorovat projevy žádostivosti, totiž náklonnosti ke hříchu. „Člověku škodí to, co pochází z jeho nitra. Tam se líhnou zlé myšlenky, necudnost, nevěra, krádež, vražda, sobectví, zlost, podlost, sprostota, závist, urážky, pýcha a všelijaké výstřednosti. To je to zlo, které vychází z nitra člověka a odděluje ho od Boha“(Mk 7,20–23).

Někteří upadnou do hříchu těžkého. Těžkým hříchem rozumíme vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona a to v závažné věci. Smrtelný hřích pak je označení pro takový stav srdce nebo pro takové jednání, které těžce narušují vztahy k Bohu, Duchu svatému,  k církvi a k lidem. Aby křesťané, kteří upadli do těžkého hříchu, měli možnost nápravy, vybavil Pán Ježíš svou Církev svátostí pokání (smíření).Církev učí, že když člověk s těžkým hříchem, který skutečně nemá příležitost přistoupit ke svátosti smíření, zemře, bude Bohem přijat, ale pod podmínkou, že upřímně litoval svých těžkých hříchů z lásky k Bohu. Tuto lítost nazýváme lítostí dokonalou. Jedná se však o mimořádnost. Řádným způsobem, jak dosáhnout odpuštění těžkého hříchu, je pouze svátost  pokání (viz samostatné téma 144).

Nedojdou spásy pokřtění „pohané“ skutky svou příslušnost k Církvi zapírající. 

2. vat.  koncil (LG 14) na základě Písma svatého a tradice konstatuje , že naše putující církev je ke spáse nutná. Neboť jedině Kristus je tou  pravou cestou ke spáse. On je pro nás přece  stále přítomný ve svém Těle, tedy v Církvi, jako její Hlava (KKC 846). On sám zároveň výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil i nutnost existence  Církve, do které lidé křtem vstupují jako branou. Proto nemohou být spaseni ti, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista Církev založil jako nezbytnou, a přesto nechtějí do ní vstoupit, v ní vytrvat,  anebo svou příslušnost k ní  zásadním způsobem svými skutky popírají.

Nedojdou spásy vnitřním odpadem a podlehnutím sekularizaci. 

Svatý Pavel mluví metaforicky o Církvi jako o Kristově tajemném Těle. Proto je Církev neoddělitelně spojena s Kristem, hlavou tohoto těla. Kdo ji opouští, opouští Krista, škodí tím sobě, ale i ostatním, podobně, jako větev ulomená od stromu nepřežije, ale škodí tím i celému stromu, i když ten žije dál. Bible jasně učí, že odpadnout je možné. Ale kteří lidé vlastně odpadnou?  Na tuto otázku nám dává Písmo jasnou odpověď:

„Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali  s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi“ (1 Jan 2,19).

Zde je řeč o odpadnutí lidí, kteří nikdy doopravdy nebyli křesťané, ač se tak jiným jevili. To, že to nebyli opravdoví křesťané, se ukázalo, až když odpadli. O lidech, kteří klidně mohou být ve svém okolí pokládáni za horlivé Boží služebníky, a přesto nikdy nebyli opravdovými křesťany, hovoří i Ježíš: 

„Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti'“(Mt 7,22-23).

Do jiné skupiny  odpadlíků od Krista patří Ti, kteří podlehnou sekularizaci, čili zesvětštění.  Byly doby, kdy církev a křesťanské učení ovlivňovaly celou oblast života. Pak se začal prosazovat  jakýsi  emancipační proces, od něhož si mnozí slibovali nezávislost na církvích a křesťanství, i na mravních normách, které křesťanství prezentuje. Církve západní Evropy dnes skutečně procházejí hlubokou krizí náboženství. Zjednodušeně a krátce  lze tento proces vyjádřit jednou větou: vytržení z kořenů Kristových zásad evangelia a desatera Božích přikázání.  Lidé Krista a Ducha svatého  do svého srdce  odmítají  vpouštět. Nemohou jím být tedy ani  spaseni. 

Na závěr:

Jsme křesťané a  toužíme být spaseni. Spasení to je věčný blažený život v Království nebeském, kde je pro ty, kteří Boha milují, připraveno něco nesmírného,  „co ještě nikdo neviděl, o čem nikdo ještě neslyšel, co nikomu ani na mysl nepřišlo“(1Kor 2,9). Takové veliké spasení připravil lidem nebeský Otec a cestu k němu umožnil Ježíš Kristus. Tento "nebeský most" napjatý ze země do Božího království je udržován Duchem Svatým a to v Církvi, kterou kvůli tomu Ježíš Kristus vybudoval  a stal se  její Hlavou a ona jeho Tělem. Ne každý, kdo je v církvi, však  do nebe doputuje. Bez odpuštění těžkých hříchů člověk nemůže být spasen. Jedinou možnou cestou ke spáse je tedy získat od Boha odpuštění hříchů - a to se děje skrze Ježíše Krista v Jeho Církvi ve svátosti pokání. Nemůže být spasen ani ten,  kdo příslušnost k Církvi  zásadním způsobem svými skutky zapírá, od ní odpadne, nebo podlehne sekularizaci.

Vypracoval Matonick                      

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio