Témata k nedělní a sváteční liturgii

VÝKLAD POKLADU VÍRY - téma 186 ke 27. neděli v mezidobí 2.10.2016 - homilie katechetická (KKC 84-95; YOUCAT 11,12,13) + kázání.

29. 9. 2016 23:47

27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 2.10.2016

Liturgické texty

  •  Komentář k 1. čtení  z knihy proroka Habakuka (IC)   Hab  1,2-3;2,2-4:

Platnost veršů, které vyslechneme při čtení z knihy proroka Habakuka, přesahuje dobový rámec, ve kterém byly autorem napsány. Modlitbám  člověka, přebývajícího ve stavu utrpení a  beznaděje, Bůh tehdy i dnes pozorně naslouchá a dříve nebo později na ně odpoví. Je třeba jen trpělivě vyčkat a mít dostatek důvěry v Hospodinův  příslib konečné spásy, předávaný nám od Kristových  dob učitelským úřadem církve jako poklad víry. Boží slovo dojde nakonec v Kristu svého naplnění.

1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4:Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár. Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky; aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně; neboť jistě se splní; nedá se zdržet.  Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."

  •  Komentář ke 2. čtení z 2. listu apoštola Pavla Timoteovi  (IC)    2 Tim  1,6-8.13-14:

Kristus  stále  bdí nad Církví, oživuje ji svým Duchem a dává jí věčně trvající poslání učit pravdě i životu ve věcech víry a mravů podle této pravdy. Nositelé záruky pravdy jsou tedy v církvi trvale zákonití  nástupci apoštolů. Bůh svěřil těmto lidem svou pravdu, na které závisí věčná spása. Jedním z takto Bohem obdarovaných byl adresát listu apoštola Pavla.

2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14:Milovaný! Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.

  •  Komentář k evangeliu podle  Lukáše  ( IC)  Lk  17,5-10:

Do dnešního evangelia apoštol Lukáš zařadil  několik Ježíšových poučení, jací mají být ti, kteří od Ježíše dostali úkol jít a hlásat evangelium.  Především jim Ježíš doporučil ozbrojit se silnou a bezpodmínečnou vírou, která důvěřuje Bohu. Dále od nich požadoval postoj hluboké pokory, odevzdanosti a skromnosti. Pouze tak budou schopni předávat svěřený poklad víry těm, kteří přijdou po nich. Jen tak utvoří pevné články tradice, která z generace na generaci  předává možnost žít bohatý život ve víře v Ježíše Krista, který svou smrtí a vzkříšením dal smysl našemu životu i naší smrti.

EVANGELIUM Lk 17,5-10:Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte:'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' 

Výklad pokladu víry 

je téma 186 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“CI s odkazem na znění  2. čtení  2 Tim 1,6nn  a  Katechismus katolické církve (KKC) 84-95; YOUCAT 11, 12, 13. 

Osnova:

a) učitelský úřad Církve

b) články víry

c) růst v chápání víry

Úvod.

Když jsme v  lekci 184 probírali téma Neomylnost Církve,  uvedli jsme v úvodu, že Kristus svěřil Církvi věčný, neporušitelný a nutný cíl vést lid k věčnému životu. K tomu odkazujeme na text  2. čtení bohoslužby slova z listu sv. Pavla, který jsme dnes vyslechli, v němž apoštol nabádá učedníka Timoteje, aby zbožně a věrně konal svou biskupskou funkci a dohlížel řádně na to, aby se v církvi šířilo Kristovo učení - církví nazývané jako Poklad víry - depositum fidei. Objevujeme   jej v Písmu svatém a v posvátné tradici, který apoštolové svěřili celé církvi (84). Dnešní téma na předchozí navazuje.

Učitelský úřad Církve.

Církev učí (2. vat. koncil DV 10), že úkol hodnověrně vykládat Boží slovo je svěřen živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista (85).  Tento učitelský úřad, reprezentovaný sborem biskupů ve spojení s Petrovým nástupcem - papežem, z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všechno, co předkládá k věření lidu, jako slovo zjevené od Boha (86). Věřící pak ochotně jejich učení a pokyny přijímají. Připomínají si přitom Kristova slova apoštolům: Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“(srov. Lk 10,16);(87).

YOUCAT otázka 13: Může se církev v otázkách víry mýlit? Odpověď: Věřící jakožto celek se nemohou mýlit ve víře, protože Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že jim pošle Ducha pravdy a že je zachová ve své pravdě (srov. Jan 14,17).

Tak jako učedníci věřili Ježíšovi z hloubi svého srdce, stejně se může i křesťan naprosto spolehnout na církev při svém hledání cesty k životu. Protože Ježíš Kristus osobně pověřil své apoštoly úkolem vyučovat druhé, má tedy církev učitelský úřad (úřad = úkol) a nesmí mlčet. Jednotliví členové církve se sice mohou mýlit, a dokonce se mohou dopouštět i ošklivých chyb, avšak Církev jako celek nemůže nikdy vybočit z oblasti Boží pravdy. Církev v průběhu dějin nese živou pravdu, která přesahuje ji samu. Hovoříme přitom o depositu fidei, o osvědčeném dobru víry. Je-li tato pravda veřejně zpochybňována nebo překrucována, Církev má povinnost dát znovu zazářit tomu, „co se věřilo všude, vždycky a všemi“ (sv. Vincenc Lerinský, +450).

Články víry.

Učitelský úřad církve používá plnosti své autority, kterou obdržel od Krista, když definuje a předkládá nějaké dogma (článek víry) a vyžaduje pak od křesťanského lidu souhlas s pravdou obsaženou  v Božím zjevení (88).  Články víry a náš duchovní život jsou organicky spojeny (89) a jejich vzájemné vztahy a souvislosti pak lze najít v celku zjevení Kristova tajemství (90). Všichni věřící se podílejí na pochopení a předávání této zjevené pravdy (91).

YOUCAT otázka 11: Proč předáváme víru dalším lidem? Odpověď: Víru předáváme proto, že nám to ukládá Ježíš: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“     (srov. Mt 28,19).

Od biskupů až po poslední věřící laiky dávají najevo svůj obecný souhlas s neomylností učení Církve  ve věcech víry a mravů (92). Pod vedením učitelského úřadu církve  nepřijímají je už pouze jako slovo lidské:

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte(1Te 2,13); (93).

Růst v chápání víry.

Za přispění Ducha svatého se může v životě církve rozvíjet chápání slov pokladu víry a to přemýšlením a studiem, meditací, hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti a hlásáním těch, kteří v biskupském úřadě přijali charisma pravdy (94). Písmo svaté, posvátná tradice a učitelský úřad církve jsou spolu spojeny a všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem a pod vlivem jediného Ducha, přispívají účinně ke spáse duší (95).

YOUCAT otázka 12: Odkud víme, co všechno patří k pravé víře? Odpověď: Pravou víru najdeme v Písmu svatém a v živém podání církve (= tradici).

Nový zákon se zrodil z víry Církve. Písmo a tradice patří k sobě. Víra není předávána v první řadě prostřednictvím textů. V prvotní církvi se říkalo, že Písmo svaté je „zapsáno spíše v srdci Církve, než na pergamenu“. Už učedníci a apoštolové zakoušeli nový život především díky svému živému společenství s Ježíšem. Do tohoto společenství, které po Ježíšově zmrtvýchvstání dále pokračovalo novým způsobem, zvala Církev další lidi. První křesťané „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (srov. Sk 2,42).

Na závěr:

Písmo svaté a tradice církve  tvoří jediný posvátný poklad, který svěřili  apoštolové  Církvi, aby s přispěním působení  Ducha svatého dokázala účinně  vést křesťanský lid ke spáse jejich duší. Úkol hodnověrně vykládat Boží slovo  je svěřen učitelskému úřadu církve , v jehož čele stojí římský biskup -  papež a sbor biskupů, kteří  vykonávají svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. „A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“ (2.vat. koncil).

Vypracoval Matonick      

+  kázání P. Jan Plodr farnost Krásensko:

„Dobrý věřící je člověk Bohu sloužící“

Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‘Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!’, poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: ‘Hned pojď a sedni si ke stolu’? Spíše mu přece řekne: ‘Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.’ Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‘Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.’“ (Lk 17,5-10)

V čem se liší věřící člověk od nevěřícího? Mohou nás napadnout různé věci, ale dnešní evangelium uvádí jednu zásadní. Říká: „Dobrý věřící je člověk Bohu sloužící.“

Základním posláním věřícího člověka je ptát se: „Co mám konat, abych splnil Boží vůli?“ Poznání, přijetí a vykonání Boží vůle, by mělo být pro věřícího člověka tím největším přáním i radostí.  Ale je to tak?

Přiznejme si, že někdy ne. Místo abychom sloužili Bohu, chceme, aby Bůh sloužil nám. Místo, abychom se zajímali o něho, chceme, aby se on staral o nás. Prosíme ho, slibujeme mu, snažíme si ho naklonit nějakými dobrými skutky, jen aby nám splnil naše přání. Ale to není víra, to je obchod.

Dnešní evangelium jasně říká, že víra nespočívá v tom, že bude Bůh sloužit našim zájmům. Víra je o poznání, že Bůh chce pro nás to nejlepší. Když to pochopíme a začneme podle toho konat, budeme šťastní a svět bude dobrý. A to není snadné. Znamená to přijmout řád daný Bohem. Být náročný sám na sebe. Předpokládá to pokoru a odvahu. A to jsou věci, které není snadné žít.

V dnešní řeči se objevilo zajímavé slovo: prokrastinace. Je to výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Lidé říkají: „Udělám něco, až mi bude líp, až budu mít náladu, až se mi bude chtít.“ Je to nebezpečné, protože to vede k tomu, že neudělám nikdy nic.

Takový stav se přivodí z přepracovanosti. Člověk si nabere víc než kolik snese. A rada jak se uchránit je snadná. Žij skromně a dělej jen to co po tobě žádá Bůh. On nás zná a jeho nároky odpovídají našim silám a schopnostem. Když jsme jako bohoslovci chtěli podnikat různé aktivity, ptal se nás pokaždé náš nadřízený: „A myslíš si, že to chce i Bůh?“ Je dobré si tuto otázku občas položit.

Sklon odkládat důležité úkoly se objevuje i v duchovním životě. To pak říkáme: „Budu se modlit, až budu mít víc času či více víry, budu konat dobro, až budu mít lepší náladu, vzepřu se pokušení a přinesu nějakou oběť, ale až budu mít více sil...“

Proti tomu stojí dvoutisíciletá duchovní zkušenost křesťanství, která radí pravý opak: „Začni se modlit, objevíš Boží velikost a krásu a získáš čas na všechno dobré a potřebné, začni pracovat a konat dobro a přijde radost a štěstí, začni se obětovat a postit a přijde síla a zázraky. Začni sloužit Bohu a Bůh se o všechno ostatní postará.“

Kéž i my učiníme tuto velikou zkušenost.

Amen. 

                       

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio