Pýcha
Pýcha rozumu – proti Bohu
Každý člověk má rozum, aby hledal a poznával pravdu, má vůli, aby po ní toužil a následoval ji a cit, který mu umožní radovat se z dobra a smutnit nad zlem. Pravda je taková, že člověka stvořil Bůh a že člověk Boha potřebuje. Pýcha pak je, že člověk tuto pravdu popírá. Odmítá Boha, místo něho touží po marnostech, jeho city jsou nestálé a radost prchavá. To všechno působí pýcha, která stojí na počátku zmaru člověka.
Pýcha předchází pád. A není to pád ledajaký. Je to pád do prázdnoty a ztráty smyslu života.
Pyšní lidé se neumí radovat z dobra, které konají (protože ho často nekonají), jejich radost je závislá jen na tom co mají, na věcech a postavení, které získají. Ty pak staví na odiv a dostáváme se k druhému bodu našeho tématu – chvástají se.
Chvástání
Chytrému tatínkovi a šikovné mamince se narodil synek. Rodiče se nad ním dmuli pýchou. Když chlapec vyrostl, stal se úspěšným obchodníkem. Nikdo ve městě se mu nevyrovnal, chudé nezdravil a bohatým jen lehce pokyvoval. Když se ho ptali, proč se nechová k ostatním s úctou, jen se usmíval a říkal: budu se chovat, až dokážou to co já. Bůh to uviděl, povzdechl si a v tu ránu přišel synek o své obchodní nadání.
Zkrachoval a stal se dělníkem. Protože měl šikovné ruce, začalo se mu brzy dařit. Už ho nesměli nazývat dělníkem, museli mu říkat umělec. Kdo ho neoslovil mistře, s tím se nebavil. Bůh to viděl, povzdechl si a v tu chvíli přišel i o zručnost.
Stal se žebrákem. Umě kýval svojí tupou hlavou a natahoval své zmrzačené ruce a budil takový soucit, že mu lidé dávali víc než ostatním. Nechal se nazývat králem žebráků. (Všem říkal: I když mě Bůh opustil, podívejte se, jak jsem se o sebe dokázal postarat.) Bůh si naposledy povzdechl a tento člověk konečně zemřel.
Stanul před Bohem a hned si začal stěžovat: „Co sem ti udělal, žes mě připravil o chytrost, zručnost i o život?“ „Můj milý, a co jsem udělal já tobě, žes mi za celý svůj život za žádný z těchto darů nepoděkoval?“ Odpověděl mu smutně Bůh.
Příběh nás chce varovat před tím, abychom život přijímali jako samozřejmost. Připomíná také, že pýcha rodičů se může přenést na děti.
Lékem proti pýše je poznání, že všechno co máme, je dar.
A je nesmírně důležité vědět, že za dary se děkuje. (Nechybí v naší rodině modlitba díků?) S dary se hospodaří. Říká se přísloví: z darovaného patří dát. O dary se dělí s druhými – ať už je tím darem chléb nebo schopnosti a nadání.
Jak se vyhnout chvástání? Za každý zdar oslavuj Boha, a když tě někdo chválí tak mu poděkuj a prozraď, že jsi jen správce milosti, kterou ti dává Bůh.
Pohrdání druhým
Je tématem dnešního evangelia o farizeji a celníkovi v chrámu.
Radost z dobra a konávání spravedlnosti nesmí přerůst v pýchu. Jsou na to dva léky.
Mniši v klášteře se ptali svého starého opata: „Otče, jsi z nás nejmoudřejší a nejsvatější, jak se ti podařilo uchovat pokoru?“ „Moji synové, je to tím že se nesrovnávám s lidmi, ale s Bohem.“
To je první lék a druhý s ním souvisí:
Duše, kterou navštíví Duch svatý je pokorná, protože vnímá jak malé lásky je schopna v porovnání s Boží láskou, která ji zahrnuje. A jaká je tato láska?
Za opatem přišel mladý mnich. A že je unavený a vyčerpaný všemi povinnostmi, které v klášteře má. „Tak se opři o Ježíše, který tě provází.“ Odpověděl mu opat. „Ale já žádného Ježíše vedle sebe nevidím.“ Oponoval mnich. Opat se pomodlil a mnichovi se dostalo zjevení - vedle něho stál Ježíš. Zbičovaný, s trny na hlavě mu podával zakrvácenou ruku a vybízel: „Neboj se, opři se, já ti pomohu.“ A tu mnich padl na kolena a s pláčem říká: „Pane, vždyť ty sám bys potřeboval pomoci.“Tu mu Ježíš odpověděl: „Rád tvou pomoc přijmu. Jdi a obětuj všechny své povinnosti za záchranu duší.“
Boží láska je zjevena a dána skrze Krista poníženého a trpícího. A tváří tvář Ježíšově lásce a oběti musí ustoupit každé sobectví, každá pýcha.
Ať se tak stane - Amen.
(P. Jan Plodr)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.