NA CESTĚ K BOHU - téma 206 ke 2. neděli v mezidobí 15.1.2017 - homilie katechetická (KKC 27-43).

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 15.1.2017

Liturgické texty 

• Komentář k 1. čtení z knihy proroka  Izaiáše  (I A)    Iz  49,3.5-6:

Tak jako minulou neděli i dnes nám prorok Izaiáš představuje tajemnou osobu Hospodinova služebníka. Postavu, která je plně dovršena v Ježíšovi, světle, které přišlo na svět, aby ozářilo každého člověka. Mnoho století od prorokových  dob lidstvo Boha hledalo a jeho  příchod na svět s nadějí očekávalo, aby se s ním mohlo nakonec setkat tváří v tvář v Kristu, přinášejícím na svět spásu.

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6 : Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."

• Komentář ke 2. čtení z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům   (I A)  1 Kor 1,1-3:

V  úvodním pozdravu Pavlova listu církevní obci v Korintu, obsahujícím podle zvyklostí přemíru titulů a vysvětlivek, si všimněme, že k Pavlovu jménu je připojen titul: apoštol Ježíše Krista z Boží vůle. Pavel tím zdůrazňuje posvátnost svého vlastního povolání ke službě, kterým ho pověřuje sám Bůh, aby předával lidstvu svědectví o přítomnosti Božího Syna na zemi a aby dále pokračoval v učení národů cestami, které vedou k definitivnímu poznání Boha. 

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3 : Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

• Komentář k evangeliu podle Jana  (IA)  Jan  1,29-34:

Apoštol Jan v evangeliu zaznamenává svědectví Jana Křtitele o vstupu Ježíše jako Syna Božího do dějin lidstva. Jan ho označuje za Mesiáše. Potvrzuje myšlenky, které jsou odezvou na  prorocká slova z prvního čtení o příchodu Služebníka Božího na svět,  aby zde uskutečnil dílo opětovného usmíření Boha s člověkem na jeho cestě k Bohu. 

 EVANGELIUM Jan 1, 29-34 : Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží." 

 

Na cestě k Bohu     

je téma 206 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění resp. žalmu 39,10 a Katechismus katolické církve (KKC) 27-43;

Osnova: 

a) touha po Bohu, hledání Boha

b) cesty, které vedou k poznání Boha (svět – člověk)

c) poznání Boha podle Církve

Úvod.

Hledání Boha patří k podstatě života každého křesťana. Ve skutečnosti se hledáním Boha zabývá každý člověk, když hledá odpovědi na otázky, týkající se jeho původu    a smyslu života. Lidé z principu touží a hledají trvalé štěstí, pokoj, radost, ale většina z nich si neuvědomuje, že ve skutečnosti hledají Boha, který je pramenem života a všeho dobra. Jak můžeme dnes hledat Boha tam, kde ho skoro nikdo nezná, kde o něm málokdo slyšel nebo ani nechce slyšet?   

V tématu  174 - Člověk je „schopen“ Boha - k 18. neděli v mezidobí jsme vloni již mnohé uvedli podle osnovy projektu Učící se církev: a) touha po Bohu, b) člověk – bytost náboženská, c) hledání Boha, d) odmítnutí Boha a jeho příčiny. Doporučujeme k zopakování. 

Touha po Bohu, hledání Boha.

Touha po prvotním štěstí, po nekonečné Boží lásce je v člověku natolik zakódovaná, že ho motivuje k nepřetržitému  hledání toho, co ztratil. Bůh člověka nepřestává k sobě přitahovat (27). Hledání Boha je velmi úzce spojeno s podstatou naší existence. Duch Boží nás proniká až do morku kostí. V něm dýcháme, myslíme, pracujeme, odpočíváme, radujeme se. V podstatě je možno člověka definovat jako bytost náboženskou (28). 

Člověk může na „hluboké spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je            i z různých důvodů výslovně odmítnout. Toto společenství narušuje člověk již prvotním hříchem. Ztrácí tak možnost přebývat s Bohem tváří v tvář, začíná se ho bát a ukrývá se před ním. Bůh však nechce nechat člověka na pospas a volá ho sám:  "Kde jsi?" (Gen 3,9);  (29).

Hledání Boha a ateismus jsou jakoby dva protiklady, ale může se stát, že právě po vlně ateismu dojde opět k usilovnému hledání Boha. Být ve společenství  s Bohem je totiž zdrojem života a radosti. 

 "Bože, ty jsi můj Bůh! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní, mé tělo hyne touhou po tobě. Vyhlížím tě." (Ž 63) 

 „Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina“ (Ž 105,3);  (30). 

Cesty, které vedou k poznání Boha (svět – člověk). 

Viz též téma 141 - „Co můžeme o Bohu poznat“ .

Člověku, který Boha hledá, se ukazují  cesty, po nichž lze dojít k  poznání Boha. Zjevuje mu je Bůh při postupném odhalování tajemství  skrytého v Božím stvoření hmotného světa, přírody, života,lidské osoby a jeho duše (31; 32; 33;).   

On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ,Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘… : ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ (Sk 17,26-28).

Člověk, který se ptá, má schopnosti, aby dospěl k poznání existence jednoho osobního Boha, který je první příčinou a konečným cílem všeho (34; 35). 

Poznání Boha podle Církve. 

Církev učí, že Bůh může být poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“(Gn 1,26); (36). Naráží však na mnoho potíží, které mu dospět k poznání pouhým rozumem znesnadňují (37).

„Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí -, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20). 

Boha ovšem známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat. Máme k dispozici dva hlavní zdroje, z nichž se o něm můžeme něco dovědět. První z nich je kniha přírody, která o Bohu může jen něco naznačit druhou je Bible.

Pozorováním přírody můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (srov. Ž 19,1-3; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha však dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta. Tou je Ježíš Kristus. Proto člověk potřebuje být osvícen Božím zjevením  v tom, co převyšuje jeho chápání (38). 

Na závěr: 

Člověk nosí hluboko v sobě touhu po Bohu. Jsou různé cesty, jež vedou k poznání Boha. Boží iniciativa vždycky předchází každou iniciativu lidskou, a také na cestě         k Bohu nás jako první osvěcuje, orientuje a vede On, přičemž neustále respektuje naši svobodu. Je to vždy On, kdo nám umožňuje vejít do Svého nitra, zjevuje se a dává nám milost, abychom mohli ve víře toto zjevení přijmout. Nejsme to my, kdo vlastníme Pravdu, když ji najdeme, ale Pravda hledá a vlastní nás.  „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. (Jan 14,6).

Vypracoval Matonick