Témata k nedělní a sváteční liturgii

PRVOTNÍ HŘÍCH - téma 213 k 1. neděli postní 5.3.2017 - homilie katechetická (KKC 396-409; YOUCAT 67-69).

4. 3. 2017 16:47

1. NEDĚLE POSTNÍ-5.3.2017

Liturgické texty 

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy  (I)   Gn  2,7-9; 3, 1-7:

Když Bůh stvořil člověka, zahrnul jej dobrem, pohodou a krásou, uvedl ho do ráje a dal mu velkou svobodu k tomu, aby svým působením ovlivňoval celý stvořený svět. Dnešní biblický text popisuje příběh praotce Adama a pramáti Evy, kteří danou svobodu zneužili, podlehli pokušením ďábla a dopustili se tak prvního vážného hříchu člověka proti Bohu.

1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7:  Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl ( skutečně ) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli." Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl.

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům   (I)    Řím  5,12-19:

Následky hříchu člověka byly tragické. Otec lidstva Adam jediným zlým skutkem uvrhl celé lidstvo skrze hřích do smrti. Každý člověk od té doby nese ve svém nitru jako dědičnou zátěž těžký prvotní hřích. Apoštol Pavel v listě Římanům srovnává důsledky Adamova jednání s tím, co naopak vykonal Ježíš Kristus svou spásnou obětí na kříži a otevřel tak všem lidem světa cestu spravedlnosti, lásky a nikdy nekončícího života.

2. ČTENÍ Řím 5, 12-19 :  Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili .  Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.  Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše   ( I)  Mt  4,1-11:

Podle Matoušova evangelia je Ježíš, podobně jako Adam v prvním dnešním příběhu, od satana vystaven pokušením a zkouškám. Ježíš však ďáblovy nabídky odmítá slovy svědčícími o jeho bezpodmínečné podřízenosti Božímu plánu a jako dokonalý ctitel Boha Otce zlého ducha zahání. Tam kde Adam zklamal, Ježíš – „druhý Adam“ vítězí.

EVANGELIUM Mt 4, 1-11: Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' " Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal a andělé mu sloužili.

Prvotní hřích

je téma 213 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění 1. čtení Gen 2,7; 3,1-7  a  Katechismus katolické církve (KKC) 396-409. ; YOUCAT 67 – 69: Padlý člověk. Viz též téma 96 - Vítězství s Kristem.

Osnova:

a) zkouška svobody

b) první hřích člověka

c) následky Adamova hříchu pro lidstvo

Úvod.

Prvotní či dědičný hřích v křesťanské teologii znamená stav hříšnosti („nesvatosti“). Tento hřích je tedy stav duchovní nedokonalosti, který následoval poté, co Adam a Eva v Edenu projevili první neposlušnost vůči Bohu. Podle křesťanů se tato vlastnost, nedokonalost, předává člověku v okamžiku početí a přechází z generace na generaci.

Zkouška svobody.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk jako oduševnělý tvor však nemůže žít toto přátelství jinak, než že se svobodně podrobí Bohu. To je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, protože „v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (srov. Gn 2,17). Strom „poznání dobrého a zlého“ (srov. Gn 2,17) symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí svobodně uznávat a s důvěrou respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání svobody (396).

První hřích člověka.

Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka. Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu (397). Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl ustaven ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“ (398).

Následky Adamova hříchu pro lidstvo.

 Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti. Mají strach z Boha, o němž si udělali falešnou představu jako o Bohu, který je žárlivý na své výsady (399). Soulad, ve kterém žili první lidé díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena; spojení muže a ženy je podrobeno napětím; jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno marnosti“ (srov. Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt (400).

Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi; všeobecná zkaženost jako následek hříchu. V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu smlouvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem. Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; a to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele (401). Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (srov. Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili“ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (srov. Řím 5,18); (402).
Po vzoru svatého Pavla církev vždy učila, že nesčetné utrpení, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“ (403, 404). Prvotní hřích je vlastní každému. Lidská přirozenost však není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu. Křest zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji (405, 406). Učení o prvotním hříchu - úzce související s vykoupením, které uskuteční Kristus - poskytuje obraz i jasný úsudek o situaci člověka a jeho činnosti ve světě. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu; člověk však přesto zůstává svobodný. Prvotní hřích má za následek „otročení pod mocí toho, kdo vládne smrtí, totiž ďábla“. Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti a v oblasti mravní (407). Následky prvotního hříchu a všech osobních hříchů lidí dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být definován výrazem sv. Jana: „hřích světa“ (srov. Jan 1,29). Tímto výrazem se také naznačuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, jež jsou plodem lidských hříchů (408).

YOUCAT otázka 69: Jsme dědičným hříchem odsouzeni hřešit? Odpověď: Nikoliv. Avšak člověk je dědičným hříchem hluboce zraněn a má ke hříchu sklon. Přesto je s Boží pomocí schopen konat dobro.

Na závěr

Dramatická situace světa, který „má celý v moci zlý duch“ (srov. 1 Jan 5,19), dělá z lidského života boj: Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá,  až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení (409).

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio