Témata k nedělní a sváteční liturgii

DĚDIČNÝ HŘÍCH - téma 231 ke 12. neděli v mezidobí 25.6.2017 - homilie katechetická (KKC 185-112; YOUCAT 68).

22. 6. 2017 19:00

12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 25.6.2017

Liturgické texty 

  •  Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (I)    Jer  20,10-13:

Text prvního čtení ukazuje na stav prorokova ducha poté, co se Jeremiáš stal předmětem posměchu a nevraživosti. Pozoruje kolem sebe spiklenecké ovzduší, kdy nepraví přátelé čekají na vhodnou příležitost, aby se ho zbavili. Hospodin je v tomto hříšném sporu jediným spravedlivým soudcem, neboť pouze on zná každého člověka a nakonec vždy bere vítězně do rukou úděl toho, kdo se mu svěří.  

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13:  Jeremiáš řekl:  Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!" I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!" Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni. Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!

· Komentář ke 2. čtení z listu sv. Pavla Římanům  (I)    Řím 5, 12-15:

Apoštol Pavel v listě Římanům uvažuje o Adamovi. Ten byl prvorozeným hříšného lidstva, neboť tím, že neuposlechl Boha, uvedl na svět hřích a z něho vyplývající odloučení od Boha. Známka odloučení od Boha je pak smrt. Celé lidské pokolení dědí následky onoho odmítnutí jako dědičnou vinu, s níž je spojena lidská hříšnost. Spojení s Ježíšem Kristem jako druhým “Adamem“ však vede nikoli ke smrti, ale k životu.  

2. ČTENÍ Řím 5, 12-15 : Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.  Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.

  •  Komentář k evangeliu podle Matouše  (I)    Jer  20,26-33:

Ježíš podle Matoušova evangelia vyzývá apoštoly, aby měli odvahu a nepřemohl je strach, aby si byli jisti ochranou Otce, který je osobně zná a miluje. Aby neváhali plnit úkol vydávat svědectví o Ježíšovi, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, o druhém Adamovi, který nás osvobodil od hříchu. Můžeme být svobodní, jestliže zůstaneme ve spojení s ním. Pak budeme silní pravdou, kterou je Ježíš.

EVANGELIUM Mt 10, 26-33:  Ježíš řekl svým apoštolům: "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.  Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

Dědičný hřích

je téma 231 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na  znění dnešního 2. čtení Řím 5,12–15 a Katechismus katolické církve (KKC) 385-412; YOUCAT 68.

Osnova: 

a) skutečnost hříchu

b) prvotní hřích a jeho následky

c) Bůh nás nenechal napospas smrti (nový Adam – Kristus)

Úvod

Prvotní hřích je termín pro první hřích v historii lidstva, kterého se podle biblického příběhu dopustili Adam a Eva v Zahradě Eden (ráji),  když se nechali svést hadem (satanem)  a pojedli ze stromu poznání. Neblahýmdůsledkem bylo jejich vyhnání z ráje. Lidstvu tak zanechali hřích s jeho následky: hřích dědičný.

Skutečnost hříchu.

Adam a Eva nejenže celý ráj od Boha dostali k užívání, ale ještě větším darem pro ně bylo přátelství a synovský vztah s Bohem (396). Podlehli však svodu zlého (385) Božího nepřítele, který jim do srdcí zasel nedůvěru v Boží dobrotu a lásku. Z této nedůvěry se zrodil hřích (386). Jeho podstatou nebyla konzumace nějakého ovoce, ale nedůvěra v Boha a neposlušnost (397) vůči Stvořiteli, jenž chce pro člověka jen to nejlepší (387). Člověk chtěl být sám sobě bohem (398), ale záhy zjistil, že tato cesta vede jen k nejistotě a strachu (srov. Gen 3,8); (399). Tak přišel na svět hřích, tak vznikla propast mezi Bohem a člověkem.

Prvotní hřích a jeho následky.

Prvotním hříchem Adama a Evy bylo osudové odmítnutí Boha. Celé lidské pokolení dědí následky onoho odmítnutí jako dědičnou vinu, s níž je spojena lidská nedokonalost. Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem ( 391, 392, 393, 394, 395).

YOUCAT otázka 68: A co dědičný hřích? Co máme my společného s hříchem Adama a Evy? Odpověď: Hřích je ve vlastním smyslu osobní zodpovědnost za to, co člověk zavinil. Slovem „dědičný hřích“ se proto nemíní hřích osobní, nýbrž neblahý stav lidstva, do kterého se jedinec rodí ještě předtím, než může sám ze svobodného rozhodnutí hřešit(388,389,390).

Soulad s tvorstvem je rozbit.  Uskuteční se následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt (400). Po prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi; všeobecná zkaženost jako následek hříchu.       V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu smlouvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona.

I po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem. Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je mnohdy nakloněn i ke zlému a je zapleten do mnoha špatností; a to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem, tvorům, přírodě a všem stvořeným věcem (401).

Bůh nás nenechal napospas smrti (nový Adam – Kristus).

Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“(srov. Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili„ (Řím 5,12).Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18);(402, 403, 404, 405, 407).

Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut. Tento úryvek z knihy Geneze byl nazván „protoevangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši vykupiteli, o boji mezi hadem a ženou a o konečném vítězství jejího potomka (410). Křesťanská tradice vidí v tomto úryvku zvěst o „novém Adamovi“, který svou poslušností „až k smrti na kříži“(srov. Flp 2,8) více než dostatečně odčinil Adamovu neposlušnost. Kromě toho četní Otcové a učitelé církve vidí v ženě, ohlašované v „protoevangeliu“, Kristovu matku Marii, jako „novou Evu“. Vždyť ona jako první a jedinečným způsobem měla prospěch z vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus: byla totiž uchráněna jakékoli poskvrny dědičného hříchu a během svého pozemského života se ze zvláštní Boží milosti nedopustila žádného hříchu (411).

Na závěr:  

Křesťanská teologie nazývá dědičným hříchem skutečnost, že každý člověk stojí pod mocí Adamova hříchu (prvotního hříchu). Dědičný hřích tedy neznamená hřích jako osobní čin. Míní se tu situace vzdálenosti od Boha, která poznamenává každého člověka už před každým osobním činem a oslabuje ho, takže vždy musí zůstat něco dlužen Bohu a bližnímu. V tomto smyslu je každý člověk hříšníkem. Do jisté míry dědíme tento neblahý výchozí bod vlastního života, což vede i k osobním hříchům. Nikdy však nesmíme vydělovat hřích Adamův a všeho lidstva ze spásonosného kontextu, aniž jej chápeme na pozadí ospravedlnění v Kristu. Nejen že lze člověka spasit, nýbrž on už je skutečně spasen. Bůh se spásou začal – v lidské osobě vstoupil do dějin. „První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam však bude Duchem oživujícím“; jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“  (1 Kor 15,45; 22).  Proti zdroji neustálého zla otevřel zdroj čirého dobra. Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nový Adam, míří proti kalnému toku zla proudem světla. A tento proud je přítomen v dějinách: vidíme světce, ty veliké i ty malé, prosté věřící. Vidíme, že proud světla vycházející z Krista je přítomný a že je silný. Přítomnost: je světlo, Kristus je nový Adam, je s námi, v našem středu. Světlo již svítí a my máme otevřít oči i srdce, abychom je uviděli a vstoupili do jeho proudu. 

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio