Témata k nedělní a sváteční liturgii

BŮH UČINIL VŠE, ABYCHOM DOŠLI SPÁSY - (PŘEDURČENÍ) - téma 237 k 17. neděli v mezidobí - homilie teologická.

27. 7. 2017 16:32

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 30.7. 2017

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z první  knihy Královské  (I)   1 Král  3, 5. 7-12: 

Ve čtení úryvku z první knihy královské nalezneme příklad Božího vyvolení. Svrchovaný Bůh projevil svůj nepředvídatelný úsudek a svěřil svůj lid mladému králi Šalamounovi, který má vládnout jako následník velkého Davida, nositele Božích příslibů a mesiánských nadějí. Jak „mladíček“, tak i národ byli Bohem předurčeni, aby mohli být vyvoleni, povoláni  a následně uvedeni do slávy.

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12:Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."  Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům   (I)    Řím  8, 28-30:

Apoštol Pavel v listě Římanům nám zjevuje, jakým způsobem postupuje Bůh, aby shromáždil kolem osoby svého Syna svůj Boží lid a pozvedl jej k sobě. Svůj podivuhodný záměr popisuje pěti slovesy, jimiž vyjadřuje vztah zásadního významu: poznat, předurčit, povolat, ospravedlnit a oslavit. Jeho svrchované určení ovšem předem nevylučuje lidskou svobodu.Té plně zůstává právo vyjádřit souhlas nebo nesouhlas k podpoře Božího plánu.

2. ČTENÍ Řím 8, 28-30:Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. 

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše  ( I)  Mt  13, 44-52:

Podle Matoušova evangelia, obsahujícího několik Ježíšových podobenství, je  Boží království, do kterého spějí   Bohem vyvolení lidé, podobno síti, která se spustí do moře a zahrne dobré i špatné. Síť je symbolem skutečnosti, přes kterou se prosívá moře dějin, plné lidí. Mnoho z nich je vyvolených málo povolaných.

EVANGELIUM Mt 13, 44-52: Ježíš řekl zástupům: "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.  Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."  A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré."  

Bůh učinil vše, abychom došli spásy (předurčení)

je téma 237 dnešní  teologické homilie podle projektu „Učící se církev“A II  s odkazem na znění  2. čtení Řím  8,28-30.                                                             

Osnova: 

a) pojem předurčení

b) skutečnost předurčení

c) způsob

Úvod.

Mnozí věřící lidé zastávají názor, že když všemohoucí a vševědoucí Stvořitel zná minulost  i budoucnost,  je osud člověka při narození již z velké části pevně určen.

Různé náboženské skupiny vycházejí více či méně z předurčení lidského osudu. Život člověka je podle nich  tedy určitým způsobem naprogramován a pro svobodná rozhodnutí zůstává jen malý prostor.

V křesťanství hraje otázka vyvolení člověka, jeho předurčení ke spáse, ústřední roli. Zvláště protestantská teologie zcela, nebo částečně popírá možnost, že by člověk vlastními silami, svými díly, mohl dosáhnout spásy. Jako jediná cesta ke spáse duše existuje Boží milost či vykoupení Kristovou smrtí na kříži. Jiní křesťané mají zase obavy, že  potom by ani nemělo žádný smysl snažit se a zápasit  s hříchem, nebo vůbec o něco usilovat. Jsme-li totiž pouze loutkami na jevišti života, které mají předem určenou kladnou nebo zápornou roli, pak nemůžeme hovořit o svobodné vůli.  Neubírá tedy takové uvažování mnohých křesťanů na pravdivosti učení církve  o absolutní Boží svrchovanosti zejména ve věci spásy člověka?

Také v islámu žije mnoho věřících v představě, že Allah všechno ví a určuje. Zná všechno, co se stalo, a ví všechno, co se stane. Muslimové tedy věří v božské předurčení: Podle nich vše, co Allah chce, aby se stalo, se také stane; a nic, co Allah nechce, se nestane.

Pojem předurčení.

Co je předurčení? Je předurčení biblické? Co říká dnešní 2. čteníŘím 8, 28-30?

Slovo, které je v Písmu přeloženo jako předurčení (predestinace), pochází z řečtiny a významově znamená „předem ustanovit“, „určit“, „rozhodnout předem“. Takže předurčení znamená, že o jistých věcech Bůh předem rozhodl. Co Bůh rozhodl předem? Bůh rozhodl, že někteří lidé budou připodobněni obrazu jeho Syna, že budou povoláni, ospravedlněni a oslaveni. V podstatě se dá říct, že Bůh vyvolil a předurčil některé lidi ke spasení. 

Je celá řada odkazů v Písmu, kde se mluví o věřících v Krista jako o vyvolených: (Matouš 24,22-31; Marek 13,20-27; Římanům 8,33; 9,11; 11,5-7; Efezským 1,11; Koloským 3,12; 1 Tesalonickým 1,4; 1 Timoteovi 5,21; 2 Timoteovi 2,10; Titus 1,1;    1 Petr 1,1-2; 1, Petr 2,9; 2 Petr 1,10).

Skutečnost  předurčení.

Nejobvyklejší námitka proti doktríně o předurčení je ta, že to není spravedlivé. Proč by měl Bůh některé lidi vybrat a jiné ne? Je důležité uvědomit si, že spasení si nezaslouží nikdo. Všichni jsme zhřešili (Řím 3,23) a zasloužíme si věčný trest (Řím 6,23). Výsledně tedy platí, že i kdyby nás Bůh nechal strávit celou věčnost v pekle, byl by dokonale spravedlivý. Bůh se přesto rozhodl některé z nás zachránit. Bůh nekřivdí  těm, kteří nejsou vyvolení, protože se jim dostává toho, co si zaslouží. Nikdo si totiž nezaslouží dostat od Boha víc, než vůbec nic – nikdo proto nemůže nic namítat, když od Boha nic nedostane.  Bůh se prostě rozhodl projevit některým milost.

Způsob. 

Pokud si tedy Bůh vybírá, kdo je spasen, neznamená to, že obchází naši svobodnou vůli rozhodnout se pro Krista a uvěřit v něj? Bible říká, že rozhodnutí je na nás – všichni, kdo uvěří v Ježíše Krista, budou spaseni (Jan 3,16; Řím 10,9-10). Písmo nikde nepopisuje to, že by Bůh odmítl někoho, kdo v něj věří nebo že by se odvrátil od někoho, kdo jej hledá (Deuteronomium 4,29). Nějakým tajemným Božím způsobem pracuje předurčení ruku v ruce s tím, jak je člověk přitahován Bohem (Jan 6,44) a jak uvěří, ke spasení (Řím 1,16). Bůh předurčuje ty, kteří budou zachráněni, a my se musíme rozhodnou pro Krista, abychom byli zachráněni. Obě tyto skutečnosti jsou stejně platné.

Na závěr

Předurčení (predestinace) je biblická nauka o tom, že Bůh ve své svrchovanosti některé lidi vybírá ke spasení.

Římanům 11,33 prohlašuje:

 „Ta hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy, jak nepopsatelné jeho cesty!

Vypracoval Matonick

Komentáře:

 

JiKu Jestli tomu správně rozumím, tak předurčení od Boha ke spáse je podmínka nutná i postačující.
Svobodně uvěřit v Krista je rovněž podmínka nutná i postačující. Podmínky jsou tedy ekvivalentní. Tedy Bůh předuečuje, kdo se svobodně rozhodne uvěřit v Krista.

To jsem se učil zamlada v marxismu - svoboda je poznaná nutnost.

Ta teorie nemá vadu. Předně poskytuje jistotu vlastní spásy. Já jsem uvěřil v Krista, ergo patřím mezi předurčení, ergo, nebe mám jisté. Potom poskytuje účinnou útěchu při pastoračních a evangelizačních neúspěších - nikoho ze svého okolí jsem pro Krista nezískal? To proto, že nikdo v mém kolí nebyl předurčen pro spásu. Co naděláš? Je to Boží vůle. Zatřetí se tato teorie dobře vypořádává s těmi, kdo jí nepřijímají - holt nebudou spaseni.

Může takový Bůh vůbec někoho oslovit? Jistě, dokonce musí. Ty předurčené přece!

 

Matonick Ad JiKu - Podle mne předurčení od Boha ke spáse je předpoklad nutný, ale není postačující. Uvěřit v Krista je ovšem podmínka nutná. Předpokládán je přitom též křest v Duchu svatém, což oboje vede ke znovuzrození. Podmínky tedy nejsou ekvivalentní. Bůh nepředurčuje, kdo se svobodně rozhodne věřit Je zde prostor pro víru či odmítnutí. Ne všichni předurčení jsou tedy vyvoleni ke spáse. Tak jsem to pochopil já. A ve vypracovaném tématu jsem se snažil vycházet z Písma a uvést několik odkazů na biblické verše.

A co na to kázání katolického kněze v Krásensku (P. Jan Plodr) 24.7.2011:

Předurčení

Toto slovo zní strašidelně. Tvůj osud je předem dán a neunikneš mu! Marná je tvá snaha, iluzí je tvá svoboda! Jsi jen loutka v rukou osudu. Nemá cenu o nic usilovat, o cokoli se snažit. Užívej, dokud můžeš, protože konec se blíží. Tak nějak si předurčení vysvětlují někteří lidé.

Dá se s takovým názorem souhlasit? Je snad pravdivý?

Ne, není. A pokusíme si vysvětlit proč.

Při úvaze o předurčení je dobré tento pojem rozdělit na předurčení časné a předurčení věčné.

Co je to předurčení časné?

Od našeho početí nás Bůh zná. Nepředstavitelně lépe, než nás znají naši rodiče, nebo než známe sami sebe my. A protože nás zná, má pro náš život plán. Pro každého z nás má nějaké poslání, které přesně odpovídá našemu nadání a našim schopnostem. Když budeme toto poslání naplňovat, budeme šťastní.

Budeme jako lidé, kteří říkají, že jejich práce je pro ně koníčkem. Budeme jako umělci, kteří pílí rozvinuli své nadání a užívají zaslouženého úspěchu, jako sportovci, kteří tréninkem přivedli své schopnosti k výkonům, které jsou oceněné medailí.

Talent, nadání, charisma nás předurčuje k velkým věcem, kterých však často dosáhneme jen, když je budeme pilně a intenzivně rozvíjet.

Nikdo soudný v tom nevidí nějaké omezení svobody, pro nikoho rozumného to neznamená, že by se v životě neměl snažit, ba právě naopak.

Tím, že nás Bůh volá, abychom rozvinuli všechny své dary, nás neomezuje, ale přivádí k dokonalosti.

Postupme v naší úvaze dál.

Jsou nadání zjevná, ale také schopnosti, které nejsou na první pohled vidět. Z toho důvodu je dobré a užitečné se ptát, co do nás Bůh vložil, kde je naše místo a poslání. Když rozpoznáme Boží předurčení – Boží plán, povolání pro náš život, jsme na dobré cestě dokázat veliké věci.

Je proto chyba, když se dnes se nemluví o Boží vůli z obavy, abychom se náhodou nedotkli svobody člověka. Heslo: Je svobodný, ať si dělá, co chce, ať se rozhodne podle sebe, je veliký omyl.

Svoboda spočívá v možnosti zvolit si to, co je pro mě nejlepší.

Čím větší dobro si mohu zvolit, tím jsem svobodnější.

A nikdo a nic na světě mi nemůže nabídnout větší dobro než Bůh.

On pro nás připravil úžasné věci, má pro náš život plán, ví, kde budeme šťastní.

Proto se moudří lidé Boha ptají: Pane jaké je mé životní povolání, co mám studovat, jakého partnera si zvolit, kolik dětí přijmout…. Neradí se s kamarády, nedají na pomíjivé pocity, na vášeň či strach, ale hledají, k čemu je Bůh vyvolil, předurčil. To je cesta ke štěstí a smyslu života.

V Písmu nacházíme veliké postavy, které nám dávají svědectví o předurčení a jeho naplnění

Jmenujme například Mojžíše, Davida, Samsona, Jana Křtitele…

Co postava to Boží plán. Ale co je zajímavé, nikdy se ten plán neuskuteční až do „vítězného konce“. Pro lidskou slabost a hřích mu schází happy end.

Mojžíš dovede lid až na práh zaslíbené země, ale nevstoupí do ní, David upevní království, připraví vše pro stavbu chrámu, ale nikdy ho nespatří, Jan Křtitel ukáže na Mesiáše, ale nespatří jeho vítězství nad hříchem a smrtí. Alespoň ne tady na zemi. Proč?

Mojžíš se podle talmudu provinil nedostatkem víry, David tím, že prolil nevinou krev, Jan Křtitel neznal slitování a pochyboval o Kristu.

Veliké a zároveň nedokonalé postavy dějin spásy. Předurčeni k mimořádným skutkům odešli ze světa těsně před dokončením svého díla. A opět je tu otázka: Proč?

Aby zbyl prostor pro Boží milost, milosrdenství.

Nikdo z nich nemůže říci: Bože splnil jsem dokonale poslání, ke kterému si mě předurčil, dej mi mou odměnu.

Každý musí pokorně přiznat: Můj život, i když veliký a krásný, nebyl bez chyb. Bože smiluj se nade mnou.

A nyní se dostáváme k věčnému předurčení

Věčný plán Boha s člověkem je: Aby nikdo nezahynul. Proto dal Otec Kristu všechny lidi a národy, aby je svou obětí vykoupil a milostí spasil.

Jsme předurčeni k záchraně a věčnému životu.

Toho dosáhneme tím, že naplníme své časné předurčení, své životní povolání. A když se nám to nepodaří, přichází nám vstříc milosrdenství a oběť Ježíše Krista.

Poznáním tohoto tajemství se probouzí naše láska a vděčnost, která má trvat celou věčnost.

Naše zásluha se snoubí s Božím darem odpuštění a uzdravení duše.

Radost z našich zásluh, z dobře prožitého života, nám otvírá nebe.

A těm, kterým se v životě nedařilo, nepoznali radost a štěstí z prožívání svého nadání, svých schopností a charismat a přicházejí před Boží tvář nešťastní a sklíčení, otvírá nebeskou bránu Kristus s náručí otevřenou dokořán a nezměrnou láskou, která má moc uzdravit i ty nejbolavější hříchy.

Co my víme o tom, jaké milosrdenství zahrnulo Jidáše, když stanul nešťastný a zoufalý před Boží tváří.

Z toho, co jsme uvedli, vidíme, že ani ty největší postavy Bible nedosáhnou spásy bez milosti a můžeme snad říci, že ani největší hříšníci nejdou na Boží soud bez nějaké zásluhy.

Shrnutí do obrazu v duchu dnešního evangelia

Evangelium hovoří o pokladu, pro který má cenu všechno prodat.

Pokladem je poznání Boží vůle.

První polovinu pokladu tvoří poznání, k čemu nás Bůh na základě našich schopností předurčil. Co máme vykonat během našeho pozemského putování. Pak můžeme smysluplně šťastně prožít svůj pozemský život.

A druhou polovinou pokladu, který jako církev střežíme pro všechny generace, je poznání, že nás Bůh předurčil pro věčný život. Volá nás a ospravedlňuje, aby nás uvedl do své slávy.

„A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.“ (Řím 8,30)

Když náš život skončí, my přijdeme k Bohu se svou půlkou, čtvrtkou, desetinkou pokladu a on doplní ten zbytek, aby nic nescházelo.

A nám nezbude než říci: Bože děkuji a miluji tě pro tvou nekonečnou dobrotu a lásku.

Otázkou zůstává, jestli k tomu budeme mít odvahu a sílu. Jestli výčitky, které poneseme ze svého života, nebudou hlasitější, než Ježíšovo odpuštění. To je ale jiné téma.

Závěr

Moc se mi líbí slogan: Bůh má vždycky plán.

I když ho nerespektujeme, znovu a znovu ho aktualizuje a nabízí.

Stále má pro každého z nás cestu k cíli.

Žádná naše neschopnost, hříšnost, hloupost atp. ho nemůže odradit.

Není to úžasné?

Všem vám přeji, abyste tento Boží plán poznávali a v radosti prožívali. Amen.

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio