Témata k nedělní a sváteční liturgii

ČLOVĚK HLEDÁ SMYSL ŽIVOTA - téma 245 ke 24. neděli v mezidobí 17.9.2017- homilie morální.

15. 9. 2017 12:26

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 17.9.2017

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z  knihy Sirachovcovy  (I)   Sir  27,33-28,9:

Člověk je tvor společenský. Chceme-li být ve svém životě šťastní, zapomeňme na hněv a pomstu a hledejme cestu, jak odpustit bližnímu, který se proti mně provinil.  Mysleme přitom na to, že odpouštíme kvůli sobě, ne kvůli osobě, která nám ublížila. Odpuštěním totiž neděláme službu člověku, který nám ublížil, ale sami sobě. Tak nám radí i Moudrost z knihy Sirachovcovy.
  
1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9:Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?     S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, ( vzpomeň ) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, ( vzpomeň ) na smlouvu s Nejvyšším           a odpusť vinu!

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům  (I)    Řím  14,7-9 

Přestože každý z nás zaujímá  ve společnosti jiné postavení, nesmí zapomínat na to, že před Pánem jsme si všichni rovni. Apoštol Pavel v listě Římanům nás vybízí ke vzájemné vstřícnosti, abychom jeden druhého přijímali do svého společenství, jako i Kristus přijal nás. Každý je totiž povolán, aby dokázal, že patří Kristu. Aby si ověřil svou víru v něho a s láskou jednal se svými bližními jako se svými  bratry a sestrami.  Pak se mu podaří nalézt smysl svého života.

2. ČTENÍ Řím 14, 7-9: Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše   (I)  Mt  18, 21-35:

Jádrem dnešního Matoušova  evangelia je jeho promluva o církvi, tedy o Kristově  společenství. Uvedl v ní Ježíšovo podobenství o králi, který se rozhodl zúčtovat se svými služebníky. Z jeho vyprávění plyne poučení, že odpouštění v existujících   světských bratrských vztazích  hraje významnou úlohu. Na konci časů však se již stane nezbytnou podmínkou pro přístup k věčnému spojení se živým Bohem.

EVANGELIUM Mt 18, 21-35: Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

Člověk hledá smysl života

je téma 245 dnešní  morální homilie  podle projektu „Učící se církev“ A II s odkazem na znění 2. čtení Řím  14, 7-9.                                                         

Osnova:

a) člověk se táže po smyslu své existence tváří v tvář pomíjejícnosti všeho

b) člověk je společenský tvor, nemůže být smyslem života vyžít se ve vlastním sobectví. Štěstí je uskutečnění hodnot. Žijeme z naděje.

c) Kristus za všechny zemřel a všechny nás ponořil křtem do své smrti a vzkříšení. Nepatříme tedy sobě, ale jemu.

Úvod.

Kvalita života je složitý a velmi široký pojem. Je těžko uchopitelný pro šíři své mnohostrannosti                   a komplexnosti. Dotýká se pochopení lidské existence, smyslu života a samotného bytí. Zkoumá materiální, psychologické, sociální, duchovní a další podmínky pro zdravý a šťastný život člověka. Komplexní pohled na život postihuje jak vnější podmínky, tak i vnitřní rozměry člověka. Pokud ale chceme plně ocenit svůj život, musíme se postavit tváří v tvář realitě, v níž pomíjivost i smrt jsou nedílnou součástí života. Narodit se člověkem je velice vzácná výsada. Proto je důležité, abychom si života vážili a využili všech příležitostí, jež nám poskytuje.

Člověk se táže po smyslu své existence tváří v tvář pomíjejícnosti všeho.

V lidské společnosti se bojí téměř každý smrti. Pomíjivost je podstatou vší lidské existence. Její vliv je evidentní; ovládá nejen náš osobní život, ale i celý vesmír, hvězdy a planety, stejně jako pozemské prostředí. Její efekt můžeme pozorovat i při vzniku a zániku národů, v celé naší společnosti, a dokonce i v byznysu. Pomíjivost prolíná veškerou existencí. Vídáme změny ve svém životě i v životě přátel a rodin, avšak ta nejničivější změna - smrt - nás přesto vždycky nějak zaskočí.

Život je pomíjivý, krátký a křehký. To je výsledek hloubání člověka, když se ptá odvěkými otázkami myslícího tvora: „Odkud? Kam? Jak? Proč?“ Pouze  z lidského snažení je však obtížné dosáhnout uspokojivou odpověď na otázku: „Proč žiji?“

Člověk je společenský tvor, nemůže být smyslem života vyžít se ve vlastním sobectví. Štěstí je uskutečnění hodnot. Žijeme z naděje.

Mnozí se při pouti životem věnujeme duchovní cestě, ale uvnitř můžeme stále toužit po moci, po určitém postavení nebo po chvále. Zapomínáme na pomíjivost života a jistotu smrti,  a proto nejsme schopni se bránit svým sobeckým tužbám. Pokud si však uvědomíme, že život není věčný, máme možnost se snadněji přizpůsobit různým životním situacím, nelpět na nich a nenechat se jimi ničit. Kdo žije duchovním životem, vidí smrt především jako příležitost k dosažení skvělé zkušenosti, a dokonce k vysvobození ze svého utrpení.

Naše štěstí, naše radost vychází zevnitř nás. Když budeme hledat radost uvnitř nás samotných, zjistíme, že můžeme být velmi chudí, ale přitom být úžasně šťastní. Naše štěstí závisí na lásce. Nemůžeme být opravdu šťastní, pokud v našem životě chybí láska a porozumění.

V naší společnosti jakoby se poslední dobou láska vytratila, jakoby to byla měna z jiného světa. Rodiče si stěžují, že je děti dostatečně nemilují. Děti si stěžují, že je nemají rádi rodiče, že je neopatrují. Společnost se stalo chladnou, bez zájmu. Proč se tak stalo? Láska zmizela  z našich životů, protože jsme přestali mít rádi sami sebe. Když budeme pohlížet sami na sebe s porozuměním, uvidíme tak i ostatní. Zjistíme, že svět je laskavý a milý. Ve chvíli, kdy najdeme opravdovou, trvalou lásku uvnitř sebe, zjistíme, že jsme šťastní.

Starozákonní člověk viděl své štěstí a tím i cíl svého života v pozemské hojnosti a v blahobytu, ve zdařilé rodině, v zabezpečení pokojné existence svého národa; přitom si byl vědom, že jsou to hodnoty, které nemůže realizovat vlastními silami,  a vůdčí silou jeho života byla naděje a důvěra v Boží zaslíbení; je to Bůh, kdo dává spásu, na člověku pak je, aby nezradil úmluvu, kterou s ním Bůh učinil, a aby plnil Boží přikázání. Přitom se v dějinách izraelského myšlení setkáváme  s vývojem představy o spáse - to, co zprvu znamenalo jen pozemské štěstí, nabývá stále hlubšího duchovního významu a přesahuje i hranici smrti. Na toto myšlení navazuje křesťanství. Praví křesťané žijí  z naděje na věčný život.

Kristus za všechny zemřel a všechny nás ponořil křtem do své smrti a vzkříšení. Nepatříme tedy sobě, ale jemu.

 "Máme naději v živém Bohu"(srov. 1 Tim 4,10). Naději lze hledat a nalézt pouze v tom,  že tu je Bůh, který jedná. Od počátku dává lidem pocítit svou lásku a věrnost, která vrcholí v Ježíši Kristu. V něm poznáváme, jak hluboký je Boží příklon ke světu a k lidem. V Kristu Bůh přijímá náš svět se vším, co se  v něm děje. Přijímá naši člověčinu i náš lidský úděl se vším, co k němu patří. Jedná tak, jak bychom my nikdy nejednali. To je zdrojem naší naděje. Díky Bohu víme, že nejsme odkázáni sami na sebe. Poznáváme, že svět není ponechán sám sobě, ani zákonitostem a silám, které  v něm působí.  Živý Bůh uplatňuje svůj nárok na svět   i na nás nečekaným a jedinečným způsobem, jímž zároveň ukazuje východisko a odhaluje nečekaně dobrý cíl.Naděje, kterou máme v živém Bohu, je jediným základem, na němž lze stavět a pevně stát. Držme se tedy naděje, kterou máme v živém Bohu, v Ježíši Kristu, Spasiteli všech lidí.

Na závěr

Živý Bůh je Kristus zmrtvýchvstalý a přítomný ve světě. On je naše pravá naděje: Kristus, který žije s námi a v nás, a který nás volá k účasti na svém vlastním věčném životě. Pokud nejsme sami, pokud je on s námi, nebo lépe, jestli on je naše přítomnost a budoucnost, proč mít strach? Křesťanská naděje totiž znamená toužit po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha Svatého.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio