Témata k nedělní a sváteční liturgii

KŘESŤANSKÝ POHŘEB - téma 254 k Dušičkám 2.11.2017 - homilie katechetická (KKC 1680-1690).

1. 11. 2017 21:57

VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH - 2.11.2011 – čtvrtek

  • Komentář k 1. čtení z  knihy Moudrosti (I)   Mdr  3, 1-9:

Slova z knihy Moudrosti nám připomínají, že pro život každého člověka na tomto světě platí  zákon smrti. Naplňují nás však nadějí. Věříme, že Bůh nás stvořil proto, abychom žili a vstoupili do věčnosti.

1. ČTENÍ  Mdr 3,1-9:Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům  (I)    Řím  8,14-23:

Apoštol Pavel v listě Římanům potvrzuje naše naděje, že my, jako křesťané, Boží děti a spoludědici Kristovi, budeme skrze jeho zmrtvýchvstání vysvobozeni z otroctví hříchu, utrpení a smrti. Že Kristova oběť za  naše vykoupené duše, nás s Ním sjednotí a dovede do věčné slávy. Křesťanská smrt má svůj smysl.

2. ČTENÍ Řím 8,14-23:Bratři (a sestry)! Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše   ( I)  Mt  25, 31-46:

Podobenství o posledním soudu, které uzavírá Ježíšovu řeč v Matoušově evangeliu, informuje věřící o jejich posmrtné budoucnosti. Celé lidstvo bude stát před Kristem jakožto před obnovitelem Božího království a králem světa. Nikdo před Ním nezůstane bez náležité odměny.I ti, kteří byli v dějinách lidstva zapomenuti, protože neměli žádnou hodnotu a význam v očích světa, v okamžiku posledního soudu mohou být Kristem ospravedlněni a oslaveni. Zde se stanoví každému člověku věčný úděl štěstí nebo neštěstí.

EVANGELIUM Mt 25,31-46: Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.' Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."         

Křesťanský pohřeb

je téma 254 dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“A II“s odkazem na znění vstupní antifony 3. mše  a Katechismus katolické církve (KKC) 1680-1690.                                                  „Zachraň nás svým křížem, vysvoboď nás svým vzkříšením, Ježíši Kriste, Spasiteli světa. Splň naši naději, že budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu“. 

Osnova:

a) křesťanský pohřeb ve znamení naděje a vzkříšení

b) výklad pohřebních obřadů

Úvod.

Nemoc, bolest, umírání a odchod z našeho pozemského putování poznamenává cestu lidského pokolení od té doby, kdy se lidé hříchem rozešli s Bohem. Nemoc připomíná člověku jeho omezenost, upozorňuje ho na zákon smrti, který mnohdy ztrácíme často ze zřetele.  Proto ti, kdo chtějí opravdu věřit v zachování života, musí předpokládat, že existuje po smrti život věčný a naděje, že individuální společenství křesťana s Kristem přetrvá smrt. V Kristu – tak zní vyznání víry raného křesťanstva – se zjevil sám život. Jako skrze Adama postihl lidstvo osud smrti, tak skrze Krista přichází spravedlnost a život věčný (srov. 1680).   

Křesťanský pohřeb ve znamení naděje a vzkříšení. 

Náboženství se objevuje jako uspokojivé řešení základního životního problému- smrti. Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje (1681).  Smrtí vstupujeme do jiného života. Nauka o zmrtvýchvstání, tak, jak ji známe z evangelia, se však vyskytuje jenom v křesťanství. Není nikde jinde na světě. Všechna náboženství, slibují jiný život po smrti, zánik země a vstup do nebe. Kristus učí naopak návrat nazpět   k tomu, co jsme ztratili, a sestup nebe na zemi. Této novosti si byl dobře vědom už sv. Pavel, když prohlásil radikálně Korintským: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, je vaše víra marná“ (srov. 1 Kor 15, 17).

Den  smrti, na konci jeho svátostného života,  znamená pro křesťana dovršení jeho znovuzrození, započatého křtem, a zakončení proměny jeho duše mocí Ducha svatého (1682). Církev, provázející křesťana během jeho pozemského putování,  ho při pohřbu doprovází a  odevzdává jako vyspělé Boží dítě do rukou jeho Otce (1683).

Výklad pohřebních obřadů.

Při křesťanském pohřbu se církev soustřeďuje na to, aby vyjádřila se zesnulým  účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících a aby byl zvěstován věčný život (1684). Pohřební obřady probíhají v souladu s místní tradicí (1685; 1686). Jsou zahájeny pozdravem víry, kterým je společenství přivítáno a provázeno slovem útěchy pozůstalým, obsahující slova věčného života, naplněná perspektivou  víry ve zmrtvýchvstalého Krista (1687).

Následující bohoslužba slova pak osvětlí tajemství křesťanské smrti ve světle vzkříšeného Krista  (1688). Jestliže se pohřeb koná v kostele, je eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti. Když je Otci přinášena oběť Kristovy smrti v Duchu svatém, církev Boha prosí, aby byla duše zesnulého očištěna od svých hříchů i jejich následků a aby byla připuštěna k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království (1689). Poslední sbohem zesnulému je posledním rozloučením křesťanského společenství  se zesnulým  dříve, než bude jeho tělo pohřbeno (1690). 

Na závěr

Pohřebními obřady doprovází církev své zemřelé a přimlouvá se za ně u Boha. Zároveň posiluje naději věřících a pozůstalých  na věčný život a upevňuje víru ve spojení všech křesťanů se zmrtvýchvstalým Kristem.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio