Témata k nedělní a sváteční liturgii

ČLOVĚK PRODUKT PŘÍRODY - téma 283 ke Slavnosti Zvěstování Páně 9.4.2018 - homilie teologická.

9. 4. 2018 13:44

SLAVNOST ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ – 9.4.2018

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (I)   Iz  7,10-14:

Vyvolený lid se v průběhu dějin často odmítal nechat Bohem vést. Tak tomu bylo i za vlády judského  krále Achaza. Hospodin tehdy skrze proroka Izaiáše vyhlásil své rozhodnutí, že On sám k lidu sestoupí v podobě  člověka pověřeného  boží mocí a své záměry s lidstvem dokončí. Proroctví skutečně došlo svého naplnění v narození Ježíše Krista. A v jeho Duchu už Bůh definitivně s lidstvem opravdu navěky přebývá. 

1. ČTENÍ Iz 7,10–14: Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“  Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“

  • Komentář ke 2. čtení z prvního listu Pavla Židům   (I)    Žid  10,4-10:

V úryvku z listu Židům apoštol Pavel představuje Ježíše jako toho, který přichází, aby jedinečným způsobem  naplnil Boží vůli. Jako jediný z lidí byl zrozený k úplnému  a věrnému obrazu Božímu. Jenom Syn Boží je způsobilý se s Nejvyšším  takovým způsobem ztotožnit. Přijímá lidské tělo, aby jeho obětováním mohl posvětit život lidstva. V tom vidíme hluboký smysl jeho vtělení.

2.ČTENÍ Žid 10,4–10: Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: ‚Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘Po prvních slovech: ‚dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu‘ – a přece to všechno se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‚Tady jsem, abych plnil tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‚vůlí‘ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.  

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše   ( I)  Lk  1, 26-38:

Lukášovo evangelium  zvěstuje blížící se příchod Božího Syna na svět. Potvrzuje  tím proroctví o zaslíbení daného Bohem našim praotcům. Ježíš jako člověk se stane  zástupcem lidstva před Bohem, Vykupitelem a Spasitelem. Přijde na svět, aby dokončil plán Boha Otce. V něm má každý tvor, svůj zdroj bytí i svůj poslední cíl.

EVANGELIUM Lk 1,26–38:Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

Člověk produkt přírody

je téma 283 dnešní teologické homilie podle projektu ČBK  „Učící se církev“- B II s odkazem na responzoriální žalmy 40: Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Osnova:

a) člověk je část přírody, ale duchem ji převyšuje

b) kultura, civilizace jsou produkty ducha, nikoliv přírody

c) úkol člověka: podřizovat nižší vyššímu, tělo duchu, nutnost přemáhat svobodou dětí Božích

Úvod.

Podstata a bytí člověka, jeho postavení ve světě, smysl jeho života, možnosti jeho formování v procesu výchovy a vzdělávání patří k věčným filosofickým otázkám. Jde o problémy vzájemného vztahu člověka a přírody, člověka a společnosti, jeho úlohy a místa v historickém vývoji a v rozvoji civilizace, jeho vnitřního citového a mravního života, jeho vztahu k sobě samému,  k ostatním lidem a k Bohu.

Všeobecně lze říci, že existují dva základní pohledy na svět a život člověka. Dnes převládá materialistický vědecký názor nad náboženským. Vědci předkládají množství teorií, z nichž vytvářejí různé modely, aby dospěli k odpovědi - Bůh není. Přírodní vědy se odvolávají na vědecké poznání, které zjišťuje, že veškeré jsoucno jsou jen různé druhy hmoty v pohybu. Člověk je nejvyšším článkem života na Zemi. Jeho právem i povinností je organizovat společnost podle vlastních potřeb a představ a nebýt při tom nikým omezován.

Druhý světový názor, běžně nazývaný náboženský, plně uznává materiálnost světa i jeho zákonitosti. Předpokládá však, že existuje svět nehmotný, jemu nadřazený, který je původcem jsoucna. Člověk je oprávněn a povinen organizovat společnost, ale musí při tom respektovat mravní řád, který dal jednotlivci i lidstvu jeho Stvořitel - Bůh.

Oba názory na svět mají své stoupence i zastánce. Hodnotit je může  i člověk třeba  jen se základním vzděláním, když se zamyslí nad Písmem a  bude používat svůj selský rozum nad závěry současného vědeckého bádání.

„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.“ (Řím 1,19-25).

Člověk je část přírody, ale duchem ji převyšuje.

Podle židovsko-křesťanské tradice  je člověk vrcholem stvoření a je mu svěřen výsadní úkol - pečovat o stvořený svět. Žije ve společenství s Bohem, je jeho nejbližším spolupracovníkem na zemi a jeho obrazem. „Být obrazem“ znamená mít něco společného s Bohem, ale zároveň se od něho odlišovat. To společné je vědění o dobru a zlu, paradoxně nabyté prvotním hříchem, a dále schopnost člověka podílet se na božím plánu, tedy svoboda a odpovědnost. To, čím se člověk od Boha odlišuje, je hříšnost, smrtelnost a omylnost.

Člověk v křesťanském pohledu je součástí řádu daného Bohem, stojí uprostřed mezi smyslově hmotným světem těles a světem nadsmyslově duchovním. Tvoří nejvyšší stupeň světa těles, ale zároveň svým duchem už patří k řádu duchovních skutečností. Je jakousi přechodnou bytostí mezi světem živočichů a světem andělů.

Poznání duše vede člověka k poznání duchovna, duchovních dimenzí. Člověk ve svém bádání také poznává, že duchovní dimenze není vytvářena až člověkem,  že se člověk života v ní jen účastní a ba dokonce, že duchovní dimenze hraje rozhodující roli, neboť  hlavní postavení v ní zaujímá Duch, kterému se říká Bůh.

Bůh nabízí každému věčný život. Kosmologická budoucnost vesmíru slibuje velký krach nebo velký chlad, zatímco křesťanská budoucnost slibuje vítězný věnec života. Člověk není jen pouhý nejvyšší produkt přírody ani bludný výběžek evoluce.  Člověk není přírodní anomálií, ani nestojí na konci vývojové řady, ale pohybuje se na čele všeho neživého a živého. Člověk je korunou celého stvoření.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže    a ženu je stvořil. .... A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré (srov. Gen 1, 27-31)

Kultura, civilizace jsou produkty ducha, nikoliv přírody.

Příroda je souhrn všeho, co člověk na zemi nevytvořil a co vzniklo a vzniká bez jeho práce, nezávisle od jeho činnosti. Je to každá součást přírody, která nebyla vytvořena člověkem. Kultura, civilizace, naproti tomu zahrnuje vše, co člověk vytvořil a co vzniká jeho prací.  Kultura je výtvorem lidského ducha, což je činitel podstatně odlišný  od hmoty.

Úkol člověka: podřizovat nižší vyššímu, tělo duchu, nutnost přemáhat svobodou dětí Božích.

V říši ducha, do níž byl člověk povýšen,  má člověk uplatněním vědomého a svobodného rozhodování umožněn růst jako dítě Boží k zralé dokonalosti a dokonalé podobnosti s Otcem. Jinak zakrní a nejen to, od Otce se odloučí a hyne ve smyslu duchovním, neboť život je účastí na onom vyšším.  Zřekne-li se člověk účasti na Božím životě, hubí sám sebe. Žije-li však v lásce Boží, podroben nejvyšší Lásce  a svrchované Dobrotě, stává se takřka knězem viditelného světa nerozumného a neživého. Nižší musí sloužit vyššímu – to je zákon života. To, co se děje v přírodě nerozumné nevědomě a nutně, v člověku se uskutečňuje vědomě a svobodně.

Nižší stránka přirozenosti musí sloužit stránce vyšší, hmota duchu, časné Věčnému. Svým narozením a znovuzrozením z vody a Ducha Svatého nastupuje člověk závodní dráhu, na které si má vybojovat a zasloužit nekonečný úděl svého života. Bůh nenutí k životu nadpřirozenému. „Ten, jenž tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“, praví sv. Augustin.  Konečný úděl člověka může být začátkem a jistotou z již dobytého vítězství, anebo opakem toho všeho.To záleží na člověku samém, jak s darovanou milostí Boží spolupracoval, jak rozvíjel v sobě obraz Boží a podobnost dítka k Otci.

Na závěr 

Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho. Všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události. Je to Boží tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas ( sv. Augustin ).

O každém Božím díle je v Písmu řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré“ .Tvorové a všechny věci, které Bůh stvořil „mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, zákony i uspořádání“ (2. vat. koncil) a jsou každý svým způsobem odleskem jeho nekonečné moudrosti a dobroty.

Je Božím záměrem, aby se všichni jím stvoření tvorové navzájem doplňovali, na sobě záviseli a sloužili jeden druhému. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrá z jejich rozmanitosti, pestrosti a vzájemných vztahů. Z Boží vůle existuje mezi tvory vzájemná závislost a hierarchie.

Každý tvor, živý i neživý, má svůj zdroj bytí v Bohu. V Bohu jako původci bytí má každý tvor i svůj poslední cíl. Všechny stvořené věci v sobě v nějaké míře odrážejí Boží krásu a majestát a to každá zvlášť i jako celek. Jsou hierarchicky uspořádány k Bohu, v poměru nadřazenosti a podřazenosti. V něm jsou nižší věci podřazeny vyšším a v takto uspořádaném celku jsou pak všechny věci zaměřeny k Bohu jako svému původci.

Korunou veškerého stvoření je člověk, neboť je stvořen k obrazu Božímu a jen on se mu podobá v dokonalostech, jichž se jiným tvorům nedostává. Těmito dokonalostmi jsou rozum a svobodná vůle. Jen člověk se přibližuje k Bohu rozumovým poznáním a láskou. Všechny ostatní části stvoření jsou tu pak pro člověka, aby se jejich rozumným užíváním zdokonaloval a k Bohu jako svému poslednímu cíli směřoval. Jako celek pak veškeré stvoření skrze člověka Boha oslavuje.

Vypracoval Matonick

Viz též všechna vypracovaná témata šestiletého projektu ČBK na www. Učící se církev - Signály - Matonick

Zobrazeno 830×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio