Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV VE STŘEDOVĚKU (800-1517) téma 298 ke slavnosti SV.PETRA A PAVLA 29.6.2018 - homilie dějepisná.

26. 6. 2018 13:48

SLAVNOST SV. PETRA A PAVLA - 29.6.2018 - pátek

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů  ( V)   Sk 12,1-1:

V dnešní slavnosti  si připomeneme svaté apoštoly - Petra a Pavla. Jsou to dva mocné sloupy církve, dva nástroje vichřice Ducha Božího, která popohání církev do čela času, lidských událostí a dějin.Petr i přes četná pronásledování, věznění, jak uslyšíme i dnes ze Skutků apoštolů,  stal se zosobněním skály, na níž církev už ve středověku bezpečně zakotvila.  

1. ČTENÍ Sk 12, 1 – 11: Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky! " Udělal to. Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel.  V tom přišel Petr k sobě a řekl: "Ted' vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid." 

  • Komentář ke 2. čtení z druhého  listu Pavla Timoteovi   (V)   2 Tim  4,6-8. 17-18:


Také apoštol  Pavel byl během svého života pronásledován, kamenován, bičován a dlouhodobě žalářován. Přes všechny útrapy se mu podařilo rozšířit  křesťanství mezi národy i v nežidovském prostředí. Má velkou zásluhu na tom, že středověká církev  dosáhla na území Evropy  mnoha pozoruhodných a trvalých  úspěchů a dokázala odvážně vzdorovat mnoha hrozbám ohrožujícím její nezávislost.

2. ČTENÍ 2 Tim 4, 6 - 8. 17 – 18: Milovaný!  Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

  •  Komentář k evangeliu podle Matouše  ( V)  Mt 16,13-19:

Svatý Petr byl prvním z apoštolů, jehož, jak nám potvrzuje Matoušovo evangelium, Kristus učinil hlavou církve. Už od středověku jsou on a jeho nástupci – papežové a biskupové - církví chápáni jako přímí následovníci  dvanácti apoštolů. 

EVANGELIUM Mt 16, 13 - 19: Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: ,"Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."

Církev ve středověku (800-1517)

je téma 298 dnešní dějepisné homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“- B II .

Osnova:

a) křesťanství proniká soukromý a veřejný život

b) vytváří „křesťanskou západní civilizaci“ ve vědě, umění, ve Svaté říši římské. Světské a duchovní postavení papežství.

c) zbožnost, klady a stíny

Úvod.

Církev ve středověku dosáhla pozoruhodných a trvalých  úspěchů. Odvážně vzdorovala mnoha hrozbám ohrožujícím její nezávislost. Přežila nesnadné období svého dospívání. Učinila  významný krok k dalšímu rozvoji křesťanství v Evropě - zejména když  si uvědomíme, za jakých podmínek začala existovat – ve světě ovládaném sváry při rozpadu jednoty římského impéria. Myšlenka křesťanské společnosti a samo křesťanství jako takové vděčí za svou existenci sjednocujícím silám římského katolicismu a pevné byzantské věrouky.

Pokud jde o vývoj církevního myšlení, můžeme se podobně dívat na křesťanský středověk jako na dobu pozitivního růstu. Nikdy předtím a nikdy potom už nedošlo v církvi k takovému intelektuálnímu rozkvětu, který by se vyrovnal středověku.  V žádné jiné době se intelektuální síly celého věku tak nesblížily jako ve středověku, aby vytvořily jednotnou teorii o Bohu, vztahu lidstva k Bohu a ke světu.  

Křesťanství proniká soukromý a veřejný život.

Podobně jako v dnešní době i ve středověku měli průměrní křesťané  průměrné starosti – pečovali o rodinu, snažili se nějak uživit a usilovali o to, aby žili podle evangelia uprostřed soužení každodenního života.  Měli svůj vlastní způsob praktikování víry, v níž hledali oporu. Jejich každodenní víra často přesahovala hranice teologie a významně  ovlivňovala budoucí směr křesťanského myšlení. 

Pokud bychom chtěli  blíže charakterizovat základní rysy „každodenní víry“, pak by bylo třeba se podívat podrobněji na náboženské aktivity „obyčejných“ křesťanů středověku  například při uctívání svatých. Tam bychom mohli zařadit poutě ke svatým místům, které byly často obchodně zneužívány a některé dokonce popisovány jako směs zbožnosti, zahálky a zábavy.  Jiné  motivy měly křížové výpravy. Projevem  středověkého kultu svatých bylo uctívání relikvií po svatých, mezi nimiž zaujala první místo Panna Maria. Na konci 12. století se stala Ave Maria nejpopulárnější modlitbou doby. Křesťané se k tomu naučili  modlit Otčenáš a Krédo. Objevil se první růženec.

Zatímco  prvotní církev měla v jádru městský charakter, na vrcholu středověku žila většina křesťanů na venkově a zabývala se zemědělstvím. Teprve s rozvojem evropských měst v 11. a 12. století začalo křesťanství nabývat opět městský charakter. To znamenalo, že od 7. téměř až do 11. století byl ohniskem křesťanského života spíš farní kostel a farní kněz než diecézní katedrála a biskup. 

Porodnost a úmrtnost  byly v těch dobách velmi početné.  Křty a pohřby proto byly významnou součástí tehdejšího farního života. Snad v žádné oblasti každodenní víry neměly pohanské zvyky tak silný vliv na křesťanskou praxi jako ve věcech týkajících se smrti. Středověká lidová představivost byla plná vidin pekla  a pálení hříchů v očistném ohni.  Pokud se týče mší, laici se jich účastnili čím dál méně, kněz byl od nich při slavení oddělen stěnou, jeho slovům nerozuměli.  Hostii přijímali jen vzácně, málokdo chápal co se při mši vlastně děje a z kazatelny se jim výraznějšího poučení nedostalo. Bible byla dostupná pouze v latině a laici ji číst nemohli. První překlady byly velmi nepřesné. Církevní hierarchie se proto snažila omezit kontakt laiků s biblí pouze na kázané slovo nebo obrazy náboženského umění. Středověká morálka byla krutá. Lidé víry byli stejně brutální, prostopášní a nenasytní jako ctnostní, pokorní či bázliví a stejně upřímně milovali Ježíše, Marii a svaté. Nikdy dříve ani potom nebyla žádná doba tak rozporuplná. Přesto je i v tomhle středověk srovnatelný s naší dobou.

Uprostřed vařícího kotle nemorálnosti stál mocný symbol čehosi protikladného – kostel.  Pro křesťany se stal bránou k věčnému životu. Když do něj vcházeli, krutou realitu nechávali venku za sebou. Věřící zde cítili úžasnou nádheru víry. Procesí, liturgie, chorál, kadidlo, umění v oknech, sochy, tapiserie – to všechno přenášelo člověka ze stavu morální rozpolcenosti do stavu harmonie s Bohem.

Vytváří „křesťanskou západní civilizaci“ ve vědě, umění, ve Svaté říši římské. Světské a duchovní postavení papežství.

K životu katedrály patřilo drama, hudba, výtvarné umění, sochařství, architektura, vše pod jednou střechou. Kultura a víra vrcholného středověku byly úzce spojeny. Katolická církev plně ovládala intelektuální a morální vývoj jednotlivce prostřednictvím liturgie, svátostí a zbožnosti; s úspěchem vytvořila propojený vzor lidského vědění, víry a chování pozitivně ovlivňovaný jak vysokou  církevní hierarchií v čele s papeži,  tak světskými panovníky. Byť byly mezi nimi vedeny v průběhu staletí vážné spory o vedoucí mocenské role.

Zbožnost, klady a stíny.

Religiozita-zbožnost je projev víry v křesťanského Boha, náboženská úcta k Bohu a k ostatním křesťanům. Od každého středověkého křesťana se předpokládalo, že bude svoji víru dávat najevo. Být křesťanem totiž znamená vyrovnat se s určitými povinnostmi. Samotná forma projevu zbožnosti je částečně ustanovena církví (obřady, rituály). Věřící ji může pojmout po svém ("křesťanským" chováním, službou církvi). Samotná církev jako hierarchická instituce (řeholníci, světský klérus) pak určuje směřování církevního společenství (liturgika, formy zbožnosti, pohled středověkého člověka na svět, péče o křesťanský "kult" obřadů.

Církevní organizace "nabízí" na jedné straně člověku určité formy zbožnosti, na druhé straně tu je určitá poptávka samotných věřících po víře. Člověk sám může být aktivní, chce se účastnit na přibližování tohoto světa ke spáse - může se chovat dostatečně "křesťansky", rozdávat almužny, či přímo vstoupit do některé   z řeholí. Může  uplatnit  svou zbožnost projevylásky k bližnímu svému - tzv. caritas) a lásky k Bohu.

V raném středověku převažuje církevní nabídka víry a v období asi od 13. století, samotní věřící hledají způsoby, jak se uplatnit v rámci církve. Proč ve vrcholném středověku vzrůstá zájem člověka o víru a snahu jak projevit určitou formu sebeuplatnění, to lze spatřovat v rozvoji měst a diferenciaci společnosti. Člověk je stále více a více strůjcem své vlastní budoucnosti a s vyšší mírou odpovědnosti vzrůstá i jeho nejistota. Pokládá si otázku "kam náležím?", a ve snaze o zodpovězení této otázky se více angažuje.

Další formou nových projevů zbožnosti je Mystika. Jedná se o dosti krajní způsob přiblížení se Bohu, o to více však vážený. Tehdejší stav lidové zbožnosti  je často křesťanstvím, promíšeným „pohanskými“ magickými rituály. Mystika je intimním prožíváním vztahu s Bohem - spojení vlastní duše s Bohem. Kontakt s Bohem zde nabývá nadpřirozených forem - levitace, předvídání budoucnosti, rozpoznání hříšnosti v lidech, život bez přijímání jídla, mystikovy vlastní zázraky. Z tohoto také plyne věhlasná pověst samotných mystiků. Církev kontroluje díla mystiků, jakožto jedinců někde na okraji příčetnosti. Z pohledu církve totiž by mohlo být mystikovo dílo vnuknuto jak Bohem, tak klidně i ďáblem.

Lidová forma křesťanství byla značně odlišná od oficiální teologie. Člověk si náboženství upravil podle svých představ o světě. Modlí se k Bohu a zároveň vykonává magické obřady – léčí, hledá partnera, zajišťuje úrodu. Magické obřady mísí s modlitbou a nevidí v tom nic nepřirozeného či špatného. Jako magii chápe někdy  i bohoslužbu a jiné náboženské úkony a tudíž neumí rozlišovat, co je „dobré“ a co „špatné“. V té době se magie ještě radikálně neodsuzuje, i když se považuje za těžký hřích. Lidé, kteří zhřešili tím, že čarovali, se kají a tím jsou opět očištěni. Teologové říkají, že magie je pouze  poblouznění ďáblem a jsou to jen lživé fantazie žen poblázněných nečistou silou. Hony na čarodějnice a jejich upalování ovšem jsou záležitostí mnohem pozdější.

Na závěr

Z hlediska víry středověk dosáhl ve vývoji duchovního rozjímání nad vztahem milosrdného Boha Otce a jeho hříšným lidem něco, co naše dnešní doba bolestně potřebuje obnovit. Dnes mnoho lidí prožívá život pouze skrze smysly, a štěstí vidí ve smyslovém uspokojení. Proto je naše doba prosáklá hrubým materialismem, který se vyčerpal a hrozí, že zničí lidského ducha. Středověké křesťanství naopak tím, že ukázalo společnosti  duchovní dimenzi života, dávalo křesťanům ochutnat radost, kterou může přinést pouze život duchovně zaměřený k Bohu.  

Vypracoval Matonick

Viz též všechna vypracovaná témata šestiletého projektu ČBK na www. Učící se církev - Signály - Matonick

Zobrazeno 1736×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio