Témata k nedělní a sváteční liturgii

LITURGICKÉ PŘEDMĚTY A ROUCHA K EUCHARISTICKÉ SLAVNOSTI - téma 324 ke Svátku posvěcení lateránské baziliky 9.11.2018 - homilie liturgická.

7. 11. 2018 18:29

 

SVÁTEK POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY - 9.11.2018 – pátek

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Ezechiela (I)   Ez 47, 1-2. 8-9. 12:

Dnes si připomínáme posvěcení lateránské  baziliky v Římě na první křesťanský chrám. Čtení z knihy Ezechiel o místě Božího pobytu uprostřed lidu Izraele nás přivede na jedno z posvátných míst, kde přebývá Bůh. Chrámy v křesťanské architektuře se staví jako prostory vhodné pro liturgii a pro posvátné dění v něm. A místa, kde se liturgie slaví - mají být sama o sobě nejen umělecky hodnotná, ale být i vyplněna uměleckými prvky, vyznačujícími se hlubokou náboženskou symbolikou.

1. ČTENÍ Ez 47, 1-2. 8-9. 12: Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle - pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ - na východ totiž bylo chrámové průčelí - voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle - voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: "Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí."

  • Komentář ke 2. čtení z prvního listu Pavla Korinťanům (I)   1 Kor 3,9c-11. 16-17:

Církev potřebuje místo a prostor, kde by mohla oslavovat Boha, slavit Večeři Páně, křtít, zvěstovat evangelium a vyučovat ve víře. Boží chrám, je místo trvalého pobytu Ježíše Krista. Podle apoštola Pavla nejen každý křesťanský sbor, ale i každé nitro věřícího křesťana je chrámem, v němž přebývá Duch svatý. Naplňme tyto posvátné prostory vírou, nadějí a láskou, božskými hodnotami a vším, co přispěje k našemu spojení s Ním.

2. ČTENÍ 1 Kor 3, 9c - 11. 16-17:  Bratři! Vy jste Boží stavbou. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

  • Komentář k evangeliu podle Jana ( I) Jan 2, 13-22:

Janovo evangelium vypráví o Ježíši, který  dokázal, že je schopen rázně vyčistit chrámový  prostor od nepravostí. Chrám v nově vznikající církvi křesťanů nabývá nového významu. Nastupuje všeobecné  a trvalé společenství s Bohem skrze Krista. Je to Ježíš Kristus, který  je v křesťanských chrámech a katedrálách stále viditelně přítomen. Je na nás, abychom v liturgii využívali všechny možné prostředky k naší očistě, vedoucí k úplnému a věčnému spojení s ním.

EVANGELIUM Jan 2, 13 – 22: Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma.    V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.' Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!"Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let -a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

Liturgické předměty a roucha k eucharistické slavnosti 

je téma 324 dnešní liturgické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“- B II.  

Osnova:

a) kalich, paténa, purifikatorium, pala

b) roucha spodní a vrchní, bohoslužebné barvy

Úvod.

Liturgie má i svou uměleckou rovinu. Liturgický prostor - místa kde se liturgie slaví - mají být umělecky hodnotná a být vyplněna uměleckými prvky, na něž jsou kladeny požadavky na základě jejich liturgické funkčnosti. Sem zapadá i pojednání  o základních liturgických prvcích, předmětech, oblečení a barvách.

Kalich, paténa, purifikatorium, pala.

Kalich (calix) je jmenován ve zprávách o Poslední večeři Páně, v Písmu se kalichem míní nejen výraz pro utrpení, ale i pro trestající či odměňující spravedlnost Boží. Jediný kalich je symbolem jednoty církve (srov. 1 Kor 10,16). Ztvárnění kalicha se měnilo dle uměleckých epoch (románský, gotický, barokní). Jeho základní části jsou pohár(cuppa), nodus (prstenec, knoflík, hlavička) a noha(pes). Dřík spojující kupu s prstencem zavedla románská doba. Podobu kalicha, určují církevní předpisy – IGMR.

Paténa  byla původně mísou (patina) někdy i dost velkou, která sloužila k lámání posvěceného chleba k přijímání. V době, kdy se začal na Západě používat nekvašený chléb a malé hostie, začala se zmenšovat i paténa a posléze pozbyla svého původního významu. Od 11. stol. ji máme v podobě malého plochého talířku, který slouží k lámání jedné velké hostie pro kněze.

Palla vznikla ze zadní části korporálu (palla corporalis-látková přikrývka), jímž se chránila Krev Páně v kalichu tím, že se jeho zadní část přehnula přes otvor kalicha.    V liturgii je i nyní její praktické používání vhodné.

Roucha spodní a vrchní, bohoslužebné barvy.

Běžným oděvem každého duchovního nejen pro liturgii je tzv. sutana neboli klerika - dlouhé splývavé roucho s dlouhými rukávy. Její barva ukazuje na stupeň v církevní hierarchii: černou kleriku nosí kněží, fialovou (purpurovou) biskupové, červenou kardinálové a bílou papež.

Podle liturgických předpisů jsou různá posvátná roucha vnějším znamením rozličných úkolů jednotlivých přisluhujících, zároveň mají přispívat ke kráse obřadu. Zvyk používat liturgická roucha, jakkoliv starobylý, není původní a proto i původ každého liturgického oděvu je třeba hledat v běžném každodenním oblečení. Krása a vznešenost rouch nezáleží v přemíře výzdoby, ale v samotném materiálu a střihu. Liturgické oblečení je někdy doplněno liturgickými insigniemi, což jsou odznaky, které označují liturgický stav osoby, která je oprávněna je nosit. 

Alba a cingulum: Tento spodní oděv je příslušný všem přisluhujícím kteréhokoliv stupně. Alba je dlouhá, vždy bílá tunika, sahající až ke kotníkům, s dlouhými rukávy. Cingulum je vlastně pásek v podobě šňůry, látkového opasku nebo tkalounu, kterým je alba přepásána. Pod albu se jako první liturgické roucho obléká kněžím kolem krku přes ramena a hruď pokládá rouška-humerál.

Štola: Dlouhý pruh látky, který si kněží a biskupové kladou kolem krku tak, že oba volné konce jim vpředu splývají z ramen, zatímco jáhnové jej nosí zavěšen z levého ramena na pravý bok a volné konce spojují. U kněží a biskupů je štola skryta ornátem a stejně jako u ornátu se její barva řídí liturgickými předpisy.

Ornát neboli kazule: Svrchní dlouhý splývavý oděv kryjící téměř celou postavu celebrujícího kněze či biskupa. Obléká se na albu a štolu, její barva se liší podle liturgické doby: o Vánocích a Velikonocích se používá bílá, v postě a adventu fialová, o svátcích mučedníků červená a v ostatní dny, tzv. mezidobí, zelená.

V římské liturgii jsou svrchní liturgické oděvy barevné:

Bílá barva je barvou radosti a slavnosti, užívá se v době velikonoční a vánoční, o svátcích Páně a památkách, kdy se neslaví utrpení, o svátcích Panny Marie, sv. andělů a světců. 

Červená barva je barva Ducha sv. (ohnivé jazyky), je to barva utrpení (Kristus i mučedníci), oni svou oběť zpečetili vlastní krví. Červené barvy se používá: Květná neděle, Velký pátek, Neděle svatodušní, Oslava utrpení Páně, svátky apoštolů, evangelistů a mučedníků.

Zelená barva je neutrální barvou, užívá se v liturgickém mezidobí.

Fialová barva byla pro svůj temný odstín již od antiky symbolem smutku a pokání, užívá se jí v adventu a postě, může být použita i při mši za zemřelé a při pohřbu.Černá barva je na západě barvou smutku, může se použít při mši za zemřelé.

Růžová barva se může použít o neděli 3. adventní a 4. postní.Zlatý (brokátový) ornát nahrazuje všechny barvy, protože upomíná na původní bílou slavnostní barvu starokřesťanských rouch.

Na závěr

Liturgický prostor získává pro svoji kultovní funkčnost i symbolickou rovinu, protože liturgie je zjevením tajemných skutečností, na které má celé místo upozorňovat. Z tohoto pohledu je třeba i vnímat jak jednotlivá místa celebrace (oltář, ambón, sedes …), tak i liturgické nádoby, předměty a oblečení. Církev stanoví v tomto směru příslušné normy, aby funkčnost, symbolika a umělecká rovina těchto věcí poukazovala a odpovídala důstojnosti liturgie.

Vypracoval Matonick

Viz též všechna vypracovaná témata šestiletého projektu ČBK na www. Učící se církev - Signály - Matonick

Zobrazeno 773×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio